Kromě toho zde byl jako výraz zmíněného
materiálního pojetí další znak trestného činu, a to jeho „nebezpečnost pro
společnost“. Tento přístup, respektive tato konstrukce trestní odpovědnosti v našem
trestním právu stále přežívá. Výsledkem obecné formulace některých trestných
činů ve spojení s principem společenské nebezpečnosti je přenesení nepřiměřených
pravomocí na soudy, které tak řeší otázky, které měl definovat zákonodárce. Přitom
dochází k používání takových výkladů, které by v trestním právu, kde
by měly být samozřejmostí precizní a zcela jednoznačné formulace skutkových
podstat, neměly být přípustné. Vedle možnosti rozšiřujícího výkladu řady zákonem
nedbale definovaných trestných činů mají vyšetřovatel, státní zástupce a nakonec
i soud další možnost, jak překlenout případné nedostatky zákona – dovolávat se
nebezpečnosti jednání pro společnost v tom smyslu, jak oni sami subjektivně tuto
nebezpečnost chápou.
Nebezpečnost činu pro společnost je pojem značně široký, umožňující
takřka libovolný výklad. V žádném západoevropském právním systému se
s podobným neurčitým pojmem v trestním právu nesetkáme. Důvod je jasný
– možnost určovat, co je a co není trestný čin, musí být maximálně omezena,
jinak hrozí libovůle příslušných orgánů, které si zákony vykládají podle
svých představ, neboť jsou povolány určovat, co je a co není společensky nebezpečné,
popřípadě dokonce stanovovat jakési „stupně“ této nebezpečnosti dle mlhavého
návodu zákona. Nebezpečnost činu pro společnost je pojem ryze ideologický. Jeho používání
v justici vede k tomu, že spravedlnost se stává věcí určité módy.
Namísto precizování skutkových podstat jednotlivých trestných činů v praxi
stále přežívá koncepce trestní odpovědnosti, umožňující dávat při potírání
trestné činnosti přednost jednou tomu, podruhé onomu druhu trestné činnosti. Trestní
odpovědnost založená na pojmu „společenská nebezpečnost“ byla již kritizována
odborníky na trestní právo. Jejich logické námitky však bohužel nevedly k změnám
zákona.
Spravedlnost neupřednostňuje ochranu jednoho práva před právem
jiným nebo stíhání některých trestných činů, či dokonce některých osob na
úkor osob jiných. Ostatně z doby nedávné minulosti jsou známé různé
nárazové kampaně – jednou se horlilo pro zvláštní sledování a příkladné
postihování úplatkářství, podruhé bylo preferováno stíhání rozkrádání
majetku v socialistickém vlastnictví a tak v každém období bylo v módě
potírání určité trestné činnosti v přímé návaznosti na aktuální
politické požadavky. Bude-li sovětská koncepce trestní odpovědnosti přežívat i
v budoucnosti, vždy se budou objevovat horliví snaživci, kteří se –
dovolávajíce se etiky, morálky, ochrany demokracie či jiných silných slov – budou
snažit zavděčit nepřiměřeným nasazením mocenských prostředků či dokonce „preventivním“
postihem těch skutků, které budou pokládány za společensky nebezpečné.
Uvedený přístup je dobrou živnou půdou pro další průlomy do
tradičního pojetí trestního práva. Zejména pokud jde o snahu rozšířit dopad
trestního zákona zavedením nových skutkových podstat, přičemž určujícím se
stává momentální politická vůle. Úsilí o postihování názorů, vážné
zaobírání se symbolikou, obsahem knih (viz známý případ, v němž se policie a
státní zástupce snažili dostat za mříže majitele nakladatelství za vydání knihy
„Vaříme s konopím“) nebo snaha dostat pod právní regulaci případy
nerespektování či zpochybňování historické pravdy, to vše vzbuzuje pochybnosti,
zda ještě vůbec můžeme hovořit nejen o svobodě projevu, ale také o tradičním
pojetí trestní odpovědnosti.
Socha, jež často symbolizuje spravedlnost ve starých justičních
budovách, drží v ruce váhy, přičemž oči má převázané šátkem. Lidové
úsloví to komentuje tak, že spravedlnost je slepá, tudíž vlastně neexistuje.
Skutečný smysl tohoto symbolu je v tom, že spravedlnost nevidí, komu právo váží
a koho trestá. Žádnou ze svých „obětí“ rozhodně nevyhledává, nedává přednost
tomu ani onomu. Váží právo všem stejně, ať jde o kohokoli a postihuje všechny
stejně, aniž by brala v potaz určitou osobu. Páska na očích je znamením, že
zvažovány jsou pouze skutky a nikoli věci povrchní. Pokud by totiž spravedlnost sama
posuzovala, koho přednostně chránit, koho přednostně a s větší razancí
trestat a řídila se přitom módními trendy, nebyla by spravedlivou odplatou, nýbrž
obyčejnou pomstou.
JUDr.
Aleš Uhlíř,
advokát,
Frýdek-Místek