V polovině devadesátých let se v České republice začaly pokládat malé soukromé banky. Tisíce drobných střádalů a firem se snažily o záchranu alespoň části svých vkladů. To se jim podařilo jen díky intervenci vlády, která ve prospěch poškozených uvolnila část peněz ze státního rozpočtu. Tedy z kapes všech daňových poplatníků. Podobně vláda postupuje i v případě velkých bankovních domů, do jejichž ztrátového podnikání napumpovala mnoho set miliard korun. Aniž kdy řádně dbala na to, aby byli v souladu se zákonem potrestáni všichni, kdo se na tak obrovských ztrátách podíleli a donutila pachatele ukradené miliardy vrátit. Tím spíše, že v českém hospodářství tyto miliardy nepracují. Poznatky o jediné skupině podnikatelů a jejich tichých a tajných společnících ukazují, že v českých orgánech činných v trestním řízení a ve sdělovacích prostředcích existují občanští idealisté, kteří se úporně snažili a snaží o odhalování závažné hospodářské a trestné činnosti. A riskují své kariéry i život. Jejich úsilí má často minimální výsledky proto, že na nejvyšších politických místech neexistuje dostatečná vůle ke stíhání této zločinnosti.Shromážděná fakta naznačují, že někteří vyšší funkcionáři v policii, na státním zastupitelství, na úřadu vyšetřování, ve speciálních policejních útvarech a zpravodajských službách jsou hluší k volání podřízených a občanů po zásadním obratu. Z důvodů neschopnosti, zkorumpovanosti, zkompromitovanosti účastí na trestné činnosti. A možná i ze strachu a pohodlnosti.