Televizní opravář Václav Dvořák vedl proti Mrázkovi od osmdesátých let soukromou válku. Nabízel se v ní jako informátor dokonce nadporu-číkovi kolínské kriminálky Hroudovi. Aniž tušil, že je Mrázek konfidentem, kterého Hrouda řídí. V agentuře StB se s Dvořákem setkáváme v roli jejího tajného spolupracovníka zaúkolovaného například v tzv. akci VIDEO zaměřené na rozkrytí nelegálních obchodů s elektronikou a pornografií. Protokoly z výslechu přís-lušníka SNB Melingera a dalších osob naznačují, že Mrázek o těchto Dvořákových aktivitách mohl vědět.

O prvním jarním dnu v roce 1992 se na Dvořákovu žádost uskutečnilo v jeho domě setkání s autorem seriálu Tiší společníci, který vycházel v Necenzurovaných novinách. Zveřejněné články se vztahovaly ke kriminálnímu dění na Kolínsku. Dvořák jako majitel firmy AVIKO s. r. o. v té době podnikal v reklamní, televizní a rozhlasové oblasti. Základy firmy položil již před listopadem 1989. Podle vlastního vyjádření v ní zaměstnával i manželku kapelníka skupiny Apollo Jiřího Štajdla.

Na setkání se Dvořák prohlásil za Mrázkova a Provodova letitého odpůrce. Za hlavní motivy odporu k Mrázkovi a Provodovi uvedl čtyřicetitisícový obchodní podraz, který mu údajně způsobili, a osobní přátelství s kolínským advokátem JUDr. Jiřím Sehnalem, tehdejším ředitelem Inspekce ministra vnitra JUDr. Borisem Šteflem a tehdejším českým ministrem vnitra JUDr. Tomášem Sokolem. Nazýval je křestními jmény a tvrdil o nich, že již v době studií práv si vysloužili přezdívku tři mušketýři.

V rozhovoru projevoval nevšední zájem o novinářovy informační zdroje, názory na jednotlivé postavy kolínského případu a znalost osob v jeho zákulisí. Nabídl vlastní "protimrázkovské a protiprovo-dovské" dokumenty. Velmi se přimlouval za úzkou součinnost novináře s Jirkou, Borisem a Tomášem. Z neznámých důvodů se snažil, aby rozhovor alespoň zčásti probíhal před domem. Jeho chování vyvolávalo dojem, že chce být s autorem Tichých společníků někým v Kostelci nad Černými lesy viděn, nebo fotografován.

O pět týdnů později byl Dvořák na prahu dveří vlastního domu zavražděn dodnes neznámým, nebo přesněji, neusvědčeným, pachatelem. Krátce po vraždě začali anonymové telefonicky vyhrožovat autoru Tichých společníků a jeho rodině smrtí, únosem dcery a rozčtvrcením dcery za živa.

Osobitou tečku dal anonymním hrozbám údajný důstojník Stránský z republikového policejního útvaru plukovníka Jana Kubiceho, pověřeného bojem s organizovaným zločinem. Tvrdil, že podle zpráv jeho informátora z prostředí nadace Interpo vyčlenil v roce 1992 Mrázek na likvidaci autora Tichých společníků a jeho rodiny dva miliony korun. Stránského sdělení zpochyb-ňují dobové ceníky tzv. vymahačů pohledávek. Taxy za fyzickou likvidaci jedné osoby se v nich pohybovaly v rozpětí padesáti až dvou set tisíc korun. Skutečnost, že v případě Stránského šlo o dezinformaci, sledující nejasný cíl, potvrzuje i to, že se v Kubiceho útvaru důstojník uvedeného jména fyzicky nevyskytoval. Existoval jen na tzv. krycím služebním průkazu vybaveném fotografií osoby, která jej používala k plnění pracovních úkolů.