Při dostavbě pražské Pěší zóny v navezených hro-madách sienitových dla-žebních kostek dělníci i kolemjdoucí postřehli, že jsou na nich stopy písma. Bližší studium ukázalo, že byly vyrobeny z židovských náhrobních kamenů. Ty však jsou podle judaismu jako majetek zesnulého prodejné jen s jeho souhlasem. Ten však mrtvý dát nemůže. Událost proto šokovala členy Židovských náboženských obcí. Ale ne všechny. Vedoucí představitel jejich Rady Rudolf Gibián ještě 29. září 1991 prodeje náhrobních kamenů obhajoval a označil za legální: "Prodeje žulových a mramorových náhrobních kamenů, hrobek a celých hřbitovů kamenosochař-ským firmám se děly nárazově. Prodejům jsme nebránili. Hřbitovy nikdo neudržoval a nehlídal, byly zpustlé. Bylo lepší je prodat a mít příjem v pokladně obce, než prodejům bránit a nechat náhrobní kameny rozkrádat neznámými pachateli".
Tyto výnosné obchody se mohly uskutečnit pouze se souhlasem funkcionářů Židovských náboženských obcí a na základě vyjádření institucí řízených ministers-tvem kultury. Jen díky této součinnosti, spolupráci s kamenosochařskými firmami a podniky budujícími Pěší zónu má Praha nechvalné prvenství města vydlážděného kostkami z židovských náhrobních kamenů. Podle svědectví členů pražské Židovské radnice z roku 1991 má na tomto faktu podíl společník od Zlatého soudku František Mrázek. V uvedených obchodech se podle nich Mrázek spolu s ing. Václavem Hausdorfem z kamenosochař-ství v Praze-Jirnech mimo-řádně angažoval. Na Židovské radnici si dokonce ještě v roce 1991 pamatovali i na Mráz-kovu snahu podpořit úspěch jednání uzeninovými dary z výrobny svého otce a na to, že mu byl neznámý význam slova košer a jeho role v životě Židů.