Ministerstvo spravedlnosti ČR
ministr spravedlnosti ČR
JUDr. Otakar Motejl
Vyšehradská 16
128 10 Praha 2
Pane ministře spravedlnosti,
není mým zvykem psát otevřené dopisy. K tomuto kroku
jsem se odhodlala až po odročení hlavního líčení dne 7. 9. 1998 a po tom, když
jsem zjistila, co mu předcházelo. Důvodem je i to, že právě do Vaší kompetence
spadá činnost státních zastupitelství, na jehož selhání jsem upozorňovala, zcela
marně, již několik Vašich předchůdců. Sedm let je dostatečně dlouhá doba, aby
místo alibistických frází o výkonu nezávislé rozhodovací činnosti soudce a státního
zastupitelství, jako je tomu v mém případě, konečně zaujaly své místo právní
principy a funkce, které by měly ovládat právní řád demokratického státu.
*
Nemusím Vám snad připomínat, že od samého počátku
trestního řízení jsem se stala masmediálním hitem. "Jaká senzace, vždyť ti
disidenti byli vlastně jen podvodníci!" Přesto, že jsem byla normálním občanem,
nebyla osobou veřejně činnou, presumpce neviny se stala prázdným pojmem. Právo na
soukromí bylo hrubě porušeno, mé jméno bylo několik let vláčeno na titulních
stránkách tisku i v ostatních masmédiích, aniž by mi byla dána adekvátní možnost
se bránit.
Pane ministře, JUDr. Hodoušek Vámi ohodnocený jako
"soudce energický, moudrý a spravedlivý" s klidným svědomím a před
skončením dokazování nejednou vystoupil v televizi. Přednášel poutavé historky
nejen o mně, ale i o obhájci a dokoce i prezidentovi České republiky. Měly jedinou
vadu. Byly zcela v rozporu se skutečností. Soudce Městského soudu v Praze veřejně
lhal! Největším mediálním hitem "moudrého" soudce Hodouška bylo, když po
udělené abolici masmédiím sdělil, "že je třeba, aby veřejnost rovněž
věděla, že Havel je dobrým osobním známým obžalované a jejího manžela".
Justice mlčela nejen ke zneužití soudcovské funkce, k ovlivňování svědků před
skončením dokazování, ale po mých stížnostech i k Hodouškově lži. Vy pane
ministře, známý obhájce těch skutečně známých disidentů, jste přinejmenším
musel tušit, že se jednalo o lež. Mlčel jste. A to i tehdy, když masmédia zvedla
proti Václavu Havlovi lavinu lidového hněvu.
Ano. Přiznávám se, že Václava Havla znám. Před rokem
1989, v době kolem procesu s Jazzovou sekcí, bylo několik aktivistů sekce, mezi které
jsem patřila, pozváno na jeho narozeniny. Ani jsem mu tehdy nebyla představena. Bylo
tam totiž více jak sto lidí. Můj manžel se s ním setkal při podobných příležitostech
asi třikrát. Mohu tedy, ke své lítosti jen konstatovat, že Václav Havel nebyl ani
není mým dobrým osobním známým, ani dobrým osobním známým mého manžela. O mé
účasti na oslavě Havlových narozenin však soudce Hodoušek nevěděl, a tak mám za
to, že vycházel z pokřivené logiky, že všichni ti "chartističtí zločinci"
musí být mezi sebou dobrými osobními známými. Na základě jeho logiky by však právě
on musel být můj nejlepší a nejdůvěrnější přítel. Jeho také znám a setkala
jsem se s ním během dvou let dvaapadesátkrát! Možné ovšem je i to, že se zcela
vědomě a účelově snažil před veřejností poškodit nejen mě, ale i prezidenta
republiky.
Přesto, že jsem na lež JUDr. Hodouška mnohokráte
upozorňovala, nikdo se neobtěžoval s jeho pokáráním. A tak se s vědomím celé
justice mezi veřejností doposud šíří desinformace údajně "spravedlivého
soudce". Kdekdo z ústavních činitelů (především republikáni) a
"nezávislých" novinářů se ochotně zviditelňoval a zviditelňuje tím, že
předkládá veřejnosti úvahy o milostech pro dobré kamarády. Jedna lež
"spravedlivého soudce" dala příležitost vydělat agenturám pořádajícím
výzkumy veřejného mínění na téma "co si myslíte o milostech pro prezidentovy
blízké známé". V masmédiích se dodnes pořádají besedy na téma, zda okleštit
ústavní právo prezidenta milost udělovat. Existuje snad jediné pozitivum této
tradované lži. Živí se na ní poměrně dost lidí. Možná se tím daří zpomalovat
nárůst nezaměstnanosti.
Zdá se, že všem vyhovovalo, když místo soudu soudila
masmédia. Vyhovovalo to i "nestrannému" soudci, který na základě informací
z tisku činil různé úkony a informoval neoprávněné osoby. Dokonce se pokoušel tisk
sám úkolovat. Důkazy o této skutečnosti jsou ve spise a byly dány na vědomí také
Ministerstvu spravedlnosti ČR. To však zaujalo raději pozici mrtvého brouka. Když na
tyto skutečnosti upozorňovali ti, kteří podrobně sledovali průběh celého soudního
řízení, byly jejich poznatky hodnoceny jako neadekvátní. Pokud některý publicista
napsal střízlivou analýzu doplněnou o to, co zažil při veřejném líčení a jak
vnímal jeho průběh, následovala ze strany justice reakce, kterou nelze hodnotit jinak,
než jako pokus o zastrašování.
Vy sám jako předseda Nejvyššího soudu ČR jste zaujal
stanovisko, že "jakékoliv rozhodnutí, které bylo v mé věci učiněno, nemusí
být rozhodnutím konečným a může být předmětem přezkumu v rámci odvolacího řízení".
To byla jen fráze. Praxe mě přesvědčila o pravém opaku a jenom doufám, že mé zkušenosti
se "systémem" nelze zcela zevšeobecnit. Možná máte pravdu. Soud druhého
stupně může napravovat chybná rozhodnutí jen za předpokladu, že se bude
skutečnostmi a důkazy, které obhajoba předkládá, věcně zabývat. V mém případě
tak tomu bohužel bylo jen do doby reorganizace soudů, po níž se příslušným soudem
stal Vrchní soud v Praze s předsedou senátu JUDr. Klimšou. Kruh byl uzavřen. Od té
doby odpovědi na má odvolání svědčí nejen o naprosté neznalosti trestního spisu,
ale i o nechuti se případem věcně zabývat. Uvedeným přístupem tak byla zcela otevřena
stavidla libovůle a JUDr. Hodoušek se mohl opřít o soudcovskou solidaritu.
Co si nakonec myslet o tom, když ani soudce JUDr. Klimša
neodolal touze po zviditelnění v masmédiích ještě před skončením dokazování. I
on ve svém televizním show s chutí přispěl svými lži ke skandalizaci mé osoby.
Podobně jako JUDr. Hodoušek i on sdělil televizním divákům prokazatelnou nepravdu.
Je toto znakem soudcovské nezávislosti? Domnívám se, že ve skutečně právním státě
by musel společně s JUDr. Hodouškem okamžitě odložit talár.
Jak bylo posouzeno zmíněné etické selhání JUDr. Klimši?
To je přece MS ČR známo. Jen pro pořádek opakuji. Předseda příslušného soudu na
mou stížnost vztahující se k JUDr. Klimšovi odpověděl, že: "podrobně
prostudoval trestní spis a stížnost zamítá". Když jsem proti tomuto rozhodnutí
uplatnila námitku, obdržela jsem od stejného soudce stanovisko, ve kterém jsem pro změnu
byla informována o tom, že: "proces spisově nesledoval a nestudoval a spíše se
dozvídal o jeho ohlasech ve sdělovacích prostředcích. " Nakonec jsem byla
vyrozuměna o tom, že soudci VS v Praze JUDr. Klimšovi "byl rozhovor v TV více
méně vnucen"! Jako hazard s důvěrou v soudnictví považuji to, že nikdo z
jmenovaných soudců nebyl za svá etická a morální selhání potrestán, ani se
neomluvil. Dosud se také nikdo neodhodlal zabývat jejich nezákonným jednáním.
Připomínám, že v průběhu soudního řízení jsem si
nedovolila v masmédiích šířit žádné informace vztahující se k soudcům, ani je v
masmédiích kritizovat. Podávala jsem pouze stížnosti příslušným orgánům. Poprvé
se veřejně vyjadřuji až po letech. Důvodem je skutečnost, že domoci se práva
nebylo možné. Jaká byla například ochota řešit žaloby na ochranu osobnosti? Žádná.
Bylo mi prostě dáno najevo, že jako obžalovaná jsem zbavena všech občanských
práv. "Systém" zkrátka selhal!
*
Nejen masmédia, ale i "nestranná" justice přispěla
k tomu, že se ve veřejnosti hluboce zakořenil názor o chudém taťkovi, známé
podvodné chartistce-exdisidentce, která okradla pomocí zfalšovaných listin stát,
pokusila se okrást bohatý a mocný řád premonstrátů a nakonec dostala, těsně před
vynesením rozsudku, milost od dobrého známého. I to, že se jedná o restituční spor
mezi mnou a premonstráty. Živnou půdu našla v pokleslých tiskovinách a u některých
svědků i paranoidní teorie o žido-disidentsko-hradním spiknutí. Zkrátka, jak řekl
jeden neblaze proslulý muž: "slušnou propagandou snadno přesvědčíte masy a z
nebe uděláte peklo". Co říci k těmto tradovaným desinformacím, které se tak
líbily masmédiím, orgánům činným v trestním řízení i veřejnosti?
Chudý taťka? Nechápu proč zrovna tohle se mohlo tak
ujmout. Jako kdybychom nežili ve státě, ve kterém nejen válka, ale i rok 1948 a 1968
podstatně změnil majetkové poměry i společenské postavení statisíců.
Chartistka-Exdisidentka? Chartu 77 jsem nepodepsala. Nemohu
tedy být nejen exdisident ani bývalá mluvčí, jak psal s oblibou bulvární tisk.
Chartu 77 sice v roce 1979 podepsal můj muž, ale vy sám víte, že žádný slavný
disident nebyl. To spíš známý hudebník v úzkém okruhu posluchačů tzv. alternativní
hudby.
Okradený stát? Restituovala jsem zcela normálním a
zákonným způsobem dům s přilehlou zahradou na Loretánském náměstí. Že jsou dnes
v mém notářském spise jiné dokumenty, než kterými jsem restituovala já, je
prokázáno již několik let. Zrovna tak jako to, že se jedná o dokumenty, které si
nechalo zhotovit bytové družstvo Černínská jízdárna, založené za účelem výhodně
získat dům do svého vlastnictví. Že JUDr. Biolková odmítla vzít tuto skutečnost
na vědomí stejně jako JUDr. Hodoušek, natož prověřit, jak se tyto dokumenty do mého
notářského spisu dostaly, je jen jedna z mnoha záhad mé kauzy. Nezpochybnitelné důkazy
o této skutečnosti jsou obsaženy ve spise již od r. 1992!
Okradení premonstráti? Viděl někdo do doby obvinění u
premonstrátů mou restituční žádost. Nemohl, protože jsem nárok podle zákona,
kterého cituje obžaloba, ani v době obvinění neuplatnila. Ani ústní ani jiný.
Pouze jsem je informovala o tom, že je mi známo.
Bohatý a mocný řád premonstrátů? Kdo na to přišel?
Před válkou byl řád premonstrátů na pokraji zhroucení a ve značných dluzích. Proč
by asi prodával nejcennější obraz své sbírky, "Růžencovou slavnost",
pozemky Pražské obci a rozsáhlý majetek například i Konradu Henleinovi!!! Dodnes mne
udivuje, jakou ztrátou paměti byli před soudem postiženi vysocí církevní hodnostáři
(opati), když tvrdili, že řád nikdy nic neprodal a vylučovali, že by o případném
prodeji mohli nevědět.
Milost těsně před vynesením rozsudku? Kdo z
"nezávislých" novinářů se obtěžoval zjistit skutečnost, že v té době
měl soudce Hodoušek objednanou soudní síň na, prozatím(!), dalších třináct
hlavních líčení. Konec soudu byl v nedohlednu.
Restituční spor mezi mnou a premonstráty? Restituční
spor je záležitost občansko právní. Jak by tedy mohl proběhnout, když jsem ani v
době obvinění o vydání věci nezažádala? Jsem obviněna z podvodu a druhou stranou
v tomto řízení je stát zastoupený JUDr. Biolkovou. Nikoliv premonstráti.
A nakonec žido-disidentsko-hradní spiknutí? Nebo veřejně
předkládány spiklenecké úvahy svědků z Černínské jízdárny od p. Doležálkové
a Baškové o "chartistických kruzích"? K tomuto tématu by se měli spíš
než já vyjadřovat psychiatři.
Vědomí veřejnosti bylo několik let masírováno výše
zmíněnými senzacemi. Téměř nikdo z novinářů se nehodlal zabývat podstatnými věcmi
ve vztahu k obžalobě a skutečnostmi, které se projednávaly při hlavním líčení. Některé
informace byly zatajovány, jiné vytrženy z kontextu. Jakoby masmédia plnila
nevyslovenou společenskou objednávku: "dejte už pokoj s těmi disidenty, jaký,
že to jsou kanóni. ,. vždyť to byla jen banda podvodníků!"
Častým motivem mého masmediálního skandalizování
byla též teze, že se neustále snažím protahovat soudní řízení. Soudní řízení
probíhá již po třetí. Vás snad nemusím poučovat o tom, že rychlost řízení je věcí
nejen předsedy soudu ale i ministra spravedlnosti, jakožto osoby zodpovědné za resort.
Proto bych Vám ráda připomněla, že soudní řízení za předsednictví JUDr. Hodouška
se opakovalo. Ne však mou vinou! Byl to právě soudce Hodoušek, který svou nedbalostí
způsobil opakování řízení. Jeho opomenutí způsobilo, že jsem před soudem stála
již 55x!!! Zřejmě jde jen maličkost, soudě podle odmítnutých stížností. Nyní se
opět začíná od začátku. A ani teď nejsem za zdržování soudu odpovědná já.
Abych vyloučila další zbytečné průtahy v soudním řízení,
požaduji, aby byly do spisu založeny všechny důkazy, které byly soudu za předsednictví
JUDr Hodouška předloženy. Je snad podle Vás možné začít hlavní líčení a
odvolávat se například na listinné důkazy, které byly předány soudu, ale dodnes ve
spise nejsou? Některé důkazy, jako například znalecké posudky předložené
obhajobou, JUDr. Hodoušek do spisu nezažurnalizoval. Něco bylo ukradeno. Jiné důkazy
byly do spisu zažurnalizovány tak, že byly odděleny od původní stížnosti. Spis byl
takto nenápadně znepřehledněn. Koneckonců, proč by se v něm měl někdo vyznat. Jak
se věci mají i to, co si mají lidé myslet, přece určovala masmédia. Zmíněné
nedostaky nový soud, pokud to bylo v jeho silách napravil, ale podařilo se mu to pouze
částečně. Zkušenost mne tak do budoucna poučila, že musím být velmi opatrná a
velice se rozmýšlet, zda soudu důvěřovat.
Připomínám jen na okraj, že doposud nebylo například
objasněno, kdo ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ČR ve věci nezákonného
odposlechu mého telefonu lhal. Zda "energický" JUDr. Hodoušek nebo první
náměstek policejního prezidenta. Oprávněně se mohu domnívat, že
"neexistence" zbývajících kazet se záznamy odposlechů může souviset i s
anonymními telefonistkami, které nám "zpříjemňovaly" rána před hlavním
líčením. Jak? Inu řečmi o žido-chartistických sviních, o provazech a houpání se
na nich, za krk samozřejmě, atd. Na základě záznamů odposlechů by asi bylo možné
některé hlasy identifikovat, možná i zjistit, z které telefonní stanice bylo
voláno.
*
Trestní oznámení na mou osobu, se svolením opata Mgr.
Josefa Pojezdného, vypracoval 26. 2. 1992 Mgr. Petros Alexandridis – agent StB, kr.
jméno Petrov, ředitel Ústřední kanceláře premonstrátů na Strahově. V trestním
oznámení mimo jiné uvedl, že jsem "předběžně (ústně) uplatnila u Kláštera
premonstrátů na Strahově a následně prostřednictvím Úřadu vlády České
republiky restituční nárok". Byl to on, kdo byl v průběhu celého trestního řízení
de facto vyšetřovatelem. Zní to neuvěřitelně, ale právě on určoval směr
vyšetřování, upozorňoval na vybrané důkazy, vypracoval dokonce vlastní posudky.
Policie měla zřejmě jediný úkol. Vyhovět předkladateli trestního oznámení. Jeho
závěry ale nebyly určující jen pro vyšetřovatele JUDr. Valáška. Opisovala je i státní
zástupkyně a zčásti i znalec kriminalistického ústavu.
Již samotná rychlost s jakou jsem se ocitla v cele předběžného
zadržení a posléze ve vazbě, byla na onu dobu nezvyklá. Nezvyklé byly i první tři
otázky, rekonstruované z odpovědí z protokolu soudkyně JUDr. Löffelmannové, která
na mne uvalila první vazbu. "Zda otec či dědeček byli Židé. . . kdy. . . a u
koho podepsal manžel Chartu 77. . . " i to, že kauce od Žida . . . . se zamítá!!!
Od samého počátku vznikala oprávněná podezření, že
není něco v pořádku. Přesto, že několik svědků upozorňovalo na nevěrohodnost
předkladatele trestního oznámení, který se chytře zašťiťuje řádem premonstrátů,
nevzaly OČTŘ v úvahu vzniklé nesrovnalosti a zcela pominuly závažné rozpory. Aby se
vyhovělo zástupci premonstrátů, nikdo nezjišťoval okolnosti právně a věcně
relevantní pro podnět k zahájení trestního stíhání. Zcela vědomě byly ze strany
policie, dozorové prokurátorky, později i soudu, opomíjeny snadno dostupné důkazy ve
prospěch mé osoby. Proč tomu tak bylo, se lze jen domýšlet.
Dovoluji si připomenout, že pokud by se od r. 1992 někdo
zabýval mnou podanými podněty a byla ochota řešit i praktikované nezákonnosti v přípravném
řízení, nestála bych před soudem. Nemůže obstát častá argumentace, že o všem
rozhodne až nezávislý soud nebo alibistická doporučení v odpovědích na mé podněty,
že zjištěné nedostatky by měly být posouzovány jako součást obhajoby. Je smutné,
pokud příslušným orgánům není známo, že soud je vázán obžalovací zásadou a z
uvedeného důvodu mu nepřísluší, projednávat selhání policie či prokuratury. Zásada
obžalovací přesně vymezuje předmět řízení a rozhodování před soudem. Připomínám
i to, že jak Inspekce MV ČR, tak státní zastupitelství nejsou oprávněny, aby
vstupovaly do práv obhajoby a určovaly, co se má nebo nemá použít v rámci obhajoby.
Dovedeno ad absurdum, příště by mohlo být součástí obžaloby i doporučení, co se
smí použít v obhajobě. Soudu by nakonec nebylo ani zapotřebí.
*
Vážený pane ministře, do Vaši kompetence spadá
činnost státních zastupitelství. V tisku jsem se dočetla, že vedoucí státních
zastupitelství se domáhájí znovuzavedení institutu všeobecného dozoru, který má
být kontrolním mechanismem státu a má údajně zjednat úctu k právům. Nic proti
tomu. Pouze si Vám dovolím na konkrétních případech doložit, jak si někteří
státní zástupci představují úctu k právu i to, jakým způsobem prověřují
podané stížnosti a podněty.
Od roku 1992 projednávaný případ dozorovala JUDr.
Jaromíra Biolková a nejen v této etapě trestního řízení docházelo k odmítání
práva. Pro velký rozsah pochybení zmiňuji pouze vybrané skutečnosti:
– Logice odporující bylo, že OČTŘ společně s JUDr.
Biolkovou od r. 1992 systematicky odmítaly prověřit meritum věci. Jedná se například
o ztrátu zemské desky z pracoviště pozemkových knih, která se po určité době vrátila
značně poničená. Jestliže mé doklady, které byly vyhotoveny a ověřeny
zaměstnanci před ztrátou, vypadají jinak než ty, které jsou použity obžalobou,
pokládala bych za logické tyto nejasnosti prověřit. Ne tak státní zástupkyně a
soudce Hodoušek. Že by snad proto, že ze spisu vyplývá, že v době, kdy mělo dojít
ke ztrátě zemské desky, uvedené pracoviště navštívil Mgr. Alexandridis, nikoliv
já.
– JUDr. Biolková neprovedla patřičné šetření, když
se dozvěděla, že jsem se stala soukromým vězněm státu a nemohla užívat svobody,
jak rozhodl NS ČR. Na stížnost mého manžela podloženou důkazem – faxovu zprávou
z NS ČR potvrzující, že fax byl ve vazební věznici přijat, odpověděla JUDr
Biolková, že příkaz k mému propuštění ve věznici přijat nebyl. Trestní
oznámení mého manžela ve věci nezákonného omezování osobní svobody odložila a
zdůvodnila stejnou lží. Učinila tak přesto, že byla mým manželem upozorněna na
technickou nemožnost toho, že by vysílající fax Nejvyššího soudu mohl nahlásit přijetí
příkazu k propuštění, kdyby tomu tak skutečně nebylo. Státní zástupkyně
zřejmě nepočítala s tím, že manžel bude stejnou stížnost adresovat i MS ČR. To
později k uvedené stížnosti s omluvou uvedlo, že: "příkaz k propuštění byl
ve věznici přijat, ale omylem založen bez realizace". Přes opakované stížnosti,
ke kterým byl předložen důkaz, že JUDr. Biolková manželovi lhala i v tak závažné
věci, státní zastupitelství neustále tvrdí, že nedošlo k podání mylné
informace.
JUDr. Biolková ve svých lžích pokračovala. Ve svém
oznámení ze dne 15. 6. 1992 předložila báchorku o hrdinném vyšetřovateli, který
osobně zajišťoval mé opožděné propuštění. Skutečnost však byla jiná. Po
telefonickém dotazu na Nejvyšším soudu ČR zjistil tehdy manžel, ke svému překvapení
a nutno říci, že i k překvapení úředníků NS ČR, že sedím tak říkajíc již
šest dní navíc. Urychleně odjel na Nejvyšší soud, kde mu překvapený úředník předal
i zmíněnou faxovou zprávu. Je podivné, že se tam střetl i s vyšetřovatelem JUDr.
Valáškem, který údajně nic nevěděl! Manžel odjel okamžitě do vazební věznice v
Ruzyni a zajišťoval mé propuštění. Až o necelou hodinu později se u věznice
objevil jeden z operativců. JUDr. Biolková se pouze zbavila zodpovědnosti za to, že
při výkonu dozoru v přípravném řízení měla dbát i o to, abych nebyla nezákonně
omezována na osobní svobodě. Nemyslíte si, že již sama tato skutečnost zavdává
podezření, že se v jejím případě jedná o podjatost?
A ještě jednu smutnou zprávu. Mám dosti známých mezi
bývalými politickými vězni. Ani ti z padesátých let, ani ti z let pozdějších si
nepamatovali, že by někdy zažili, aby nebyl respektován příkaz Nejvyššího soudu.
– JUDr. Biolková přes mnohá upozornění ignorovala
zjištění, že po dobu mého vazebního zajištění docházelo k vykrádání důkazů,
které svědčily v můj prospěch. Pro doplnění uvádím, že v usnesení o mé první
vazbě je mimo jiné uvedeno, že: ". . . je třeba bez poskytnutí možnosti
obviněné ověřit existenci originálů listinných dokladů. " Pravděpodobně
dozorová prokurátorka vyhověla přání "nezávislého soudu", což může
vysvětlovat i to, proč jsem byla soukromým vězněm státu.
– JUDr. Biolková osobitým způsobem reagovala na stížnost
obhájce, že vyšetřovatel JUDr. Valášek (dnes státní zástupce) písemně informuje
svědky z bytového družstva Černínská jízdárna o průběhu vyšetřování. Prý
nic nezjistila. Přiložený důkaz s podpisem vyšetřovatele jednoduše ignorovala. I
tak se dá vyřídit stížnost. Současně dokazuje i to, že obhajoba může být někdy
zbytečným luxusem.
– JUDr. Biolková se ztotožnila i s tím, když policejní
operativa – shodou okolností v ní byl jistý pan Sladkovský, který na manželovi
"pracoval" v letech 1987 a 1988, jistě nestranný profesionál, který později
musel údajně pro úplatky a zneužití funkce řady policie opustit – prověřovala,
zda moji předci byli židovského původu. K tomu scházelo ještě prověřit, zda náhodou
o sabatu nelétám na Petrovy kameny. Důkazem o tom, že předci židovského původu
nebyli, je prý křestní list z r. 1949 jedné z příbuzných narozené v r. 1925. Uf,
to jsem si oddychla. Domnívala jsem se, že v rámci trestního řízení by se mělo
prověřovat, kdo spáchal trestný čin a učinit všechna opatření k odhalení dalších
trestných činů. Netušila jsem, že v rámci trestního řízení je zapotřebí prověřovat
člověka v kategorii národa či víry. Tímto postupem spolehlivě zbavíte jakéhokoliv
obviněného jeho lidské důstojnosti. Nic víc, nic míň.
Prověřování původu či víry mých předků vycházelo
zřejmě z výpovědí opatů. Jeden z nich totiž 18. 3. 1992 v přípravném řízení
vypovídal, že "bylo neobvyklé, aby katolický řád prodával nebo jinak převáděl
majetek osobě židovského vyznání". Do té doby jsem se domnívala, že jsem
prostě občanem této republiky. A tak mne překvapilo, s jakou chutí policie začala
zkoumat můj rasový původ, o který jsem se nikdy nestarala.
– JUDr. Biolková, včetně Inspekce MV ČR, zcela
ignorovala, že policisté v přípravném řízení roznášeli části vyšetřovacího
spisu (znalecké posudky) cizím osobám. Později Inspekce MV ČR uvedla, že věc
prověřila, nikde nebylo žádné pochybení a nelogicky konstatovala, abych uvedené
skutečnosti použila v rámci obhajoby. Místo toho, aby z nezákonného jednání
policistů a JUDr. Biolkové byly okamžitě vyvozeny patřičné závěry. Nestalo se
nic.
– JUDr. Biolková společně s vyšetřovatelem
ignorovala a odmítla prověřit tak závažnou skutečnost, jakou bylo zjištění, že v
mém notářském spise o vydání věci (dům se zahradou na Loretánském náměstí) se
nacházejí listiny z držení svědků sdružených v Černínské jízdárně. Tím bylo
zcela evidentně prokázáno, že těmito podklady jsem nemohla uplatnit restituční
nárok. JUDr. Biolková odmítla návrhy obhajoby žádající prověřit, kdo provedl
uvedenou záměnu a neoprávněnou manipulaci s úředními listinami a vykradl původní
materiály. Do obžaloby pak státní zástupkyně napsala, že jsem vznesla restituční
nárok na základě zfalšovaných listin, které se nacházejí v notářském spise?!
– JUDr. Biolková použila v obžalobě upravenou
veřejnou listinu jako pravou. Přes veškerá upozornění tento listinný důkaz
posoudila jako průkazný a bezpečný. Jedná se o doklad, kterým chtělo zmíněné
bytové družstvo dokázat, že neexistuje nic, co by mu mohlo bránit v privatizaci domu
na Loretánském náměstí. Protože ověřený výpis, který družstvo získalo, byl částečný,
byli jeho aktivisté vyzváni o jeho doplnění. Svérázným způsobem se věc napravila.
Pod notářské razítko byly dopsány další neověřené údaje, které měly Černínské
jízdárně dokazovat neexistenci případného restituenta. Nejedná se náhodou o
nezákonnou úpravu veřejné listiny? Bezpečný a průkazný důkaz JUDr. Biolkové od
Černínské jízdárny vykazuje instituci, která v uvedené době neexistovala! Důkaz
JUDr. Biolkové hovoří i o tom, že koncem roku 1949 byl dům převeden na stát. Více
než pochybnost však vzbuzuje to, že se tak mělo stát v r. 1949 na základě protektorátní
vyhlášky, která se vztahuje k opatření Národní banky pro Čechy a Moravu o zákazu
dovozu dinárových platitel, obíhajících na území bývalé Jugoslávie?!
Tento "bezpečný důkaz" z držení Černínské
jízdárny byl s plným vědomím dozorové prokurátorky JUDr. Biolkové následně
použit i v dalším soudním řízení proti mé osobě. A to dokonce na základě plné
moci starosty Městské části Prahy 1. Doplňuji, že i JUDr. Marcela Kratochvílová z
MSZ v Praze považuje za logické, že její kolegyně použila v obžalobě proti mé
osobě pozměněnou úřední listinu jako pravou.
– JUDr. Biolková mne obžalovala z ústního restitučního
nároku (podaném dokonce po zákonné lhůtě), který dle ní měl být u premonstrátů
uplatněn dle zák. č. 87/91 sb. Znovu opakuji , že jsem dle zákona citovaného obžalobou
v době obvinění dne 30. 3. 1992 restituční nárok u premonstrátů neuplatnila ani
ústně ani jinak. JUDr. Biolková bez jakéhokoliv ověření pouze opisovala to, co
napsal Mgr. Petros Alexandridis ve svém trestním oznámení. Čím absurdnější obvinění,
tím větší divadlo.
– JUDr. Biolková, místo nezpochybnitelných důkazů v
můj prospěch, dávala raději přednost tzv. "signalizování". Nejčastěji
"signalizovali" aktivisté = svědci z Černínské jízdárny.
"Signalizování", které bylo v rozporu se snadno dostupnými důkazy, se stalo
podkladem pro rozšíření obvinění o trestný čin maření soudního rozhodnutí,
kterého jsem se měla dopustit tím, že jsem pronajímala část domu na Loretánském
nám. Jednalo o snadno prokazatelnou lež. Uvedený postup nelze hodnotit jinak, než jako
vědomý úmysl co nejvíce poškodit obviněného.
– JUDr. Biolková do výroku obžaloby uvedla, že mám
za povinnost se zdržet všech právních úkonů ve vztahu k výše uvedenému domu. Na
druhou stranu předložila další státní instituci stanovisko, že nic nebrání tomu,
abych právní úkony k objektu konala. Tím zcela vědomě zneužila mé tísně v
souvislosti s obžalobou a probíhajícím trestním řízením. A to tak, že pokud bych
učinila jakýkoliv právní úkon k předmětnému domu, mohl by být záminkou k rozšíření
obžaloby. Na základě jejího stanoviska po mně stát zastoupený další institucí,
vyžadoval konat právní úkony k domu a nakonec vykonal vůči mé osobě i exekuci. K
neobvyklým postupům JUDr. Biolkové mi JUDr. Křivánek z MSZ v Praze napsal, že se
pouze jedná o mou nespokojenost. On by asi byl spokojen, kdyby bylo proti němu výše
uvedeným způsobem postupováno a jednání JUDr. Biolkové by jistě hodnotil za
nepodjaté.
– V roce 1997 bylo zjištěno, že v katastru nemovitostí
jsou pozměněny téměř všechny údaje vztahující se k domu na Loretánském náměstí.
V rozporu s obžalobou byly vlastnické údaje pozměněny v můj neprospěch. Ani záznamy
k přilehlé zahradě neodpovídají skutečnosti. O dalším provední vkladu v katastru
nemovitostí bylo rozhodnuto přesto, že se jednalo o neplatný právní úkon. Navíc na
dalším listě vlastnictví nebyla učiněna poznámka, že se jedná o nedořešený
právní vztah. Uvedené zjištění bylo velmi závažné. Vždyť se jedná o pokračující
trestnou činnost, kterou je možné hodnotit, jako pozměňování vlastnických údajů
na veřejných listinách v můj neprospěch. Ptáte se v čí? Inu ve propěch státu, případně
neznámých neoprávněných osob nebo premonstrátů.
Tato skutečnost, včetně listinných důkazů, byla dána
na vědomí JUDr. Biolkové, která měla dle mého názoru konat svou povinnost dle ust.
§ 2 odst. 3 tr. ř. To jest stíhat každý trestný čin, o němž se dozví. Vzhledem k
tomu, že JUDr. Biolková neudělala nic, porušila zásadu legality, zásady oficiality a
vyhledávací a nekonala z moci úřední, co konat měla, podala jsem v uvedené věci
několik stížností.
JUDr. Marcela Kratochvílová z MSZ v Praze předložila
dne 3. 7. 1998 stanovisko: "že nebylo zjištěno pozměňování údajů vlastnických
vztahů k výše uvedenému domu a že tato skutečnost je kladena za vinu mně". Z
logiky předloženého stanoviska vyplývá, že kdokoliv, kdo se dopouští trestné
činnosti, z které jsem obviněna já, může v této činnosti beztrestně pokračovat.
Proč něco vyšetřovat, když už tu je jeden obžalovaný? JUDr. Kratochvílová, tak
jako její kolegyně, zcela ignorovala předložené důkazy, které si mohla snadno ověřit.
Jejich přístup k takto závažnému zjištění prokazuje pouze to, že pokračující
tresná činnost konaná v můj neprospěch, se děje s vědomím a souhlasem MSZ v Praze.
Ale nejen s jeho vědomím. Vedoucí VSZ v Praze JUDr. Augustín Hrbotický mi totiž
napsal, že u jmenované nedošlo k pochybení!!!
Pane ministře, na pochybení JUDr. Kratochvílové jsem
poukázala i ve své stížnosti adresované Vaší předchůdkyni. Stížnost jménem
ministryně spravedlnosti JUDr. Parkánové vyřídil 9. července 1998 její náměstek
JUDr. Zářecký. Stížnost mimo jiné i ve věci nepořádku v katastru nemovitosti byla
vyřízena tak, že nebylo možné předložené stanovisko akceptovat. JUDr. Zářecký
ve věci pozměňování údajů v katastru nemovitostí uvedl, že: "je třeba
zdůraznit, že Váš názor se neopírá o výsledky trestního řízení, které dopusud
nebylo pravomocně skončeno. " Proto jsem reagovala svým vyjádřením. Následně
přišla odpověď, tentokrát již od Vás. Dne 11. 8. 1998 jste mi napsal, že: "v
zastoupení tehdejší ministryně spravedlnosti jejím prvním náměstkem, se mi dostalo
podrobné odpovědi a že nemáte důvod cokoliv měnit na vysvětleních a závěrech,
které mi byly sděleny" ?!
Pane ministře, vzhledem k tomu, že nemáte důvod cokoliv
měnit na stanovisku JUDr. Zářeckého, nezbývá mi nic jiného, než upozornit na
absenci právního vědomí. Státní zástupitelství s vědomím MS ČR tak pokrývá
trestnou činnost neznámých pachatelů, kteří neoprávněně manipulují s údaji na
veřejných listinách. Asi Vám uniklo to podstatné. Trestní řízení v uvedené věci
nebylo zahájeno. Doposud nebylo ani nikomu sděleno obvinění. Z uvedeného důvodu nechápu,
jaké výsledky šetření máte vlastně na mysli. Možná mi svou odpovědí chcete
naznačit to, co jsem už jednou napsala. Totiž, že veškeré falšování na veřejných
listinách v tomto státě je v současné době beztrestné, neboť jsem z tohoto skutku
obviněna já. V tom případě opětovně konstatuji, že soud je vázán obžalovací
zásadou a před soudem není možné projednávat jiné skutky, než pro které byla
podána obžaloba. Bylo by tedy zapotřebí rozšířit obžalobu o další trestný
skutek na základě mého "sebeudání"a oznámení. Navrhuji toto znění:
"Obžalovaná MCH pozměnila údaje v katastru nemovitostí ve svůj neprospěch a
způsobila tím sama sobě značnou škodu".
Možná jste to tak nemyslel. Jenže v tomto případě
bylo prokázáno, že lze s vědomím státu beztrestně páchat trestnou činnost,
protože neexistuje ochota napravit pochybení a přiznat selhání justice. I když
kdekdo skloňuje řeči o právním státě, skutečnost může být i taková, že
zdrojem práva je to, co si kdo v daný moment myslí.
Katastr nemovitostí by měl výraznou měrou přispět k
právnímu pořádku naší země. Proto by mělo být především v zájmu těch, kteří
proklamují úctu k právům, okamžitě uvést zjištěný nepořádek do souladu se
skutečností a z pokračující trestné činnosti vyvodit patřičné důsledky.
Vzhledem k tomu, že takto závažná skutečnost byla státním zastupitelstvím a MS ČR
ignorována, mohu se domnívat, že nepořádek s údaji vlastnických vztahů je v zájmu
státu. A to proto, že i ministr spravedlnosti je součástí vlády ČR, která jmenuje
a odvolává předsedu Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního. Přístup
k takto závažné skutečnosti může vypovídat i o tom, že hlavním účelem mého
trestního stíhání je odvedení pozornosti od nezákonných přesunů majetku.
– JUDr. Jaromíra Biolková z MSZ v Praze odmítla konat
své zákonné povinnosti i v dalším případě. V dubnu 1998 bylo při hlavním líčení
prokázáno, že Mgr. Petros Alexandridis, má v občanském průkaze jiné datum
narození, než je uvedeno v registru svazků StB. Je velmi pravděpodobné, že důvodem
může být snaha o získání negativního lustračního osvědčení. Neventilovala bych
tyto skutečnosti, kdyby nebylo dlouhodobého ponižování mé osoby ze strany
jmenovaného. Všichni k tomu zbaběle mlčeli jen proto, že se Mgr. Alexandridis chytře
zašťiťuje církví, na kterou před r. 1989, jako agent StB ve funkci náměstka
ředitele Katolické Charity, "spolehlivě a pravdivě" podával různá hlášení.
Jak již bylo uvedeno, na jeho nevěrohodnost upozorňovalo několik svědků. Dodnes
nejsou řádně prověřeny jeho motivy a vztah k projednávané věci i k dalším
"svědkům obžaloby" – agentům StB. S jeho osobou je spjato mnoho nejasností
a rozporů týkajících se listinných důkazů, manipulace s archivními fondy, návštěvami
na pracovištích souvisejících s probíhajícím řízení, včetně jeho závěrů,
které nekorespondovaly se snadno přístupnými důkazy. Proto bylo prověření jeho
osoby pro obhajobu zcela logicky velmi důležité.
Na základě zjištěných skutečností jsem po JUDr.
Biolkové žádala, aby konala své povinnosti. Vzhledem k tomu, že byla opět nečinná,
podala jsem i v tomto případě stížnost. Při prověřování uvedené stížnosti
došlo k tomu, že JUDr. Kratochvílová z MSZ v Praze dne 3. 7. 1998 vyhodnotila registr
svazků StB zaslaný soudu Archivní správou Ministerstva vnitra ČR jako seznam pana
Cibulky, kterým se nehodlá zabývat. Jak snadné. Skutečnost se popře, z černé je
bílá. Možná je běžnou zvyklostí, že státní zástupce s plným vědomím
pokrývá osobu, která si např. si vylepšuje "kádrový profil" pozměněnou
totožností. Koneckonců padělání je kladeno za vinu mně.
I k tomuto zaujal vedoucí VSZ v Praze JUDr. Augustin
Hrbotický stanovisko, že JUDr. Kratochvílová v uvedené věci nepochybila. Vzhledem k
tomu, že jsem své stížnosti opřela o nezpochybnitelné důkazy, zcela oprávněně
vyvstává otázka, zda se náhodou nejedná o napomáhání pachateli trestného činu
tak, aby pachatel mohl uniknout trestnímu stíhání a spravedlivému potrestání. Za
tím účelem se zahlazují stopy vědomě nesprávným hodnocením předložených důkazů.
Může se jednat i o to, že někteří státní zástupci nehodlají akceptovat, že
činnost StB byla ukončena, že již nemají za povinnost bývalé StB pomáhat. Možná
se ztotožnili s názorem JUDr. Klimši z VS v Praze, který mi svého času do usnesení
napsal, že "dle ust. § 7 tr. ř. , která jak v době minulé, tak i současné
stanovuje povinnost OČTŘ si vzájmně pomáhat při plnění úkolu a orgány StB
takovým orgánem byly. "
– Ráda bych upozornila i na způsob, jakým je možné přistupovat
k uplatněné námitce o podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Například k té ze
dne dne 13. 7. 1998 vůči JUDr. Biolkové. Nad tím, co se s touto námitkou dělo, zůstává
rozum stát. Námitku o podjatosti postoupilo Vrchní státní zastupitelství v Praze NSZ
ČR. Jménem NSZ ČR byla námitka o podjatosti posouzena JUDr. Bohumírou Kopečnou,
aniž by se k ní před tím, podle ust. § 31 tr. ř. , vyjádřila JUDr. Biolková. Na
vadný postup Vrchního státního zastupitelství v Praze byl upozorněn i vedoucí NSZ
ČR JUDr. Vít Veselý, který byl seznámen s tím, že se JUDr. Biolková k námitce o
podjatosti ze dne 13. 7. 1998 doposud nevyjádřila, a proto námitka nemůže být
posuzována NSZ ČR. Přesto byla NSZ ČR posouzena. Pravděpodobně došlo ke změně
trestního řádu a tato skutečnost zůstala veřejnosti utajena?!
*
Vzhledem k tomu, že námitka podjatosti ze dne 13. 7. 1998
byla posouzena někým, komu to vůbec nepřísluší, nic nebrání tomu, abych prostřednictvím
otevřeného dopisu rovněž postupovala nestandardně. Tímto podávám další námitku
podjatosti vůči JUDr. Biolkové. Koneckonců soudce Hodoušek dělal některé úkony na
základě informací z tisku a také nikomu nevadilo, že se jedná o neobvyklý postup.
Námitku podjatosti vůči JUDr. Jaromíře Biolkové z MSZ
v Praze zdůvodňuji tím, že ze strany státní zástupkyně byl opakovaně porušován
zákon, opakovaně porušena ústavou chráněna zásada rovnosti stran v řízení, ztížila
právo obhajoby, vědomě způsobila průtahy v řízení, přístupem k projednávané věci
opětovně maří objasňování skutečností a opět i před veřejností lhala.
Nově zjištěné skutečnosti a poslední události
hlavního líčení u Městského soudu v Praze dne 7. 9. 1998 opakovaně prokazují
podjatost státní zástupkyně k projednávané věci. Současně chci upozornit i na
skutečnosti, které tomuto hlavnímu líčení předcházely.
K mému hobby nepatří hledat temné síly a spiklence. Na
to jsou v projednávaném případě jiní experti. Také nechci odvracet pozornost od
podstatných věcí souvisejících s probíhajícím trestním řízením. V kontextu s
projednávanou věcí a především s tím, jak bylo od samého počátku šetření
vedeno, je zapotřebí upozornit na to, jakým způsobem pracovala bývalá StB. Jejím
nástrojem byly metody denunciace, provokace, výroba a používání nepravdivých důkazů,
psychologický nátlak a vydírání, desinformace a manipulace veřejného mínění. Všechny
tyto praktiky jsem od roku 1992 znovu začala pociťovat na vlastní kůži. Není možné
zcela vyloučit, že v projednávaném případě nemusí jít při spolupráci OČTŘ a
některých svědků, jen o souhrn ojedinělých pochybení. Není možné bagatelizovat
názor, že se může jednat o úmyslné a cílené jednání – zločinné spolčení,
za účelem získání majetkového prospěchu.
V rámci dokazování je možné prověřovat i svědky
jako každý jiný důkaz. Na tento způsob prověřování svědků, který mi nebyl do
té doby znám, upozornil JUDr. Hodoušek. Nechal si od Ministerstva vnitra ČR
předložit spisy, které na mého manžela, jako na osobu nepřátelskou režimu, vedla
StB. Obhajoba ani můj manžel s těmito spisy seznámen nebyl. Je příznačné, že ač
byl JUDr. Hodoušek několika svědky i obhajobou upozorněn na to, že na projednávaný
případ je napojeno příliš mnoho nevěrohodných osob se vztahem k StB, jejich spisy
ho nezajímaly.
Událostí, která opět o něco zvětšila podezření,
že v trestním řízení není něco v pořádku, byl svědek předvolaný JUDr.
Biolkovou. Po třech letech od počátku trestního řízení stanul před soudem svědek
Stoupa. Jeho výpověď byla velice nevěrohodná, zato přesně cílená tak, aby pomohla
uzavřít určitý, soudcem a státní zástupkyní budovaný okruh nepřímých důkazů.
Předával soudu i listinné důkazy s podpisy osoby, které nesouhlasily s tím, jak jsem
jejich grafickou podobu znala. Jejich prověření znalcem však JUDr. Hodoušek odmítl.
Svědek Stoupa dokonce sám od sebe popřel vztahy k bývalé StB. Když se později jeho
jméno v souvislosti s procesem objevilo v tisku, poskytla Starokatolická církev obhajobě
informace, že se jedná o člověka, který se vydává za jejího biskupa, za faráře,
používá i další tituly a že se má podle neověřených informací jednat o
bývalého agenta StB, napojeného úzkými vztahy na důstojníky okupační sovětské
armády. Později byla obhajoba upozorněna i na to, že zřejmě existuje vztah svědka
Stoupy k rodině státní zástupkyně.
Spolek Šalamoun, který sledoval celé soudní řízení,
po výpovědi svědka Stoupy předložil na Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů
komunismu (dále jen ÚDV) podání, které bylo dáno na vědomí obhajobě a založeno
do spisu. Celkem logicky se očekávalo, že bude v zájmu soudu objasnit závažné skutečnosti
mající vztah k projednávané věci. Nestalo se. Poté jsem podala i já písemnou žádost
na prověření osob majících vztah k trestnímu řízení, o kterých jsem měla
podezření nebo neověřené informace, že byly spojeny s bývalou StB. Žádala jsem
prověřit, zda byli skutečně tajnými spolupracovníky, prověření jejich vztahů
mezi sebou a podobně. Dne 30. 12. 1996 jsem obdržela sdělení, že ÚDV dospěl k závěru,
že: "se podařilo prověřit většinu bodů obsažených v mém podání a mnohé
moje předpoklady se ukázaly být pravdivé. S důkazy jsem nebyla seznámena proto, že
se jedná o materiály tajné a přísně tajné. Nic však nebrání tomu, aby se s
jejich obsahem seznámil soud".
V r. 1997 jsem podala na JUDr. Biolkovou stížnost, ve
které jsem opakovaně upozornila na její podjatost a předložila jsem na vědomí i sdělení
ÚDV. Stížnost byla Nejvyšším státním zastupitelstvím ČR posouzena dne 13. 1.
1998, jak bylo zvykem s doporučením, abych uvedené skutečnosti použila jako součást
obhajoby! Použít něco v rámci obhajoby, co soudu nebylo předloženo, je nerealné.
Bylo tedy zapotřebí, aby byl požadovaný důkaz předložen soudu a obhajobě. A to
tak, aby měla obhajoba možnost se připravit na začátek hlavního líčení, jehož
termím byl soudem stanoven na duben 1998.
*
V časovém předstihu byl soud obhajobou seznámen se
stanoviskem NSZ ČR a byl požádán, aby si vyšetřovací spis od ÚDV vyžádal a s patřičnou
časovou rezervou s ním obhajobu seznámil. Soud se opakovaně obrátil na ÚDV, který až
po urgencích odpověděl, že tento důkaz je zapotřebí žádat prostřednictvím Městského
státního zastupitelství v Praze.
Do začátku hlavního líčení v dubnu 1998 nebyl vyšetřovací
spis ÚDV soudu předložen. Proto si soud vyžádal alespoň některé podklady z archivu
MV ČR. Obhajoba měla možnost nahlédnout do těchto podkladů, s vyjímkou
personálního svazku JUDr. Vladimíra Biolka, pár minut před začátkem hlavního líčení
dne 20. 4. 1998. JUDr. Biolková byla s těmito materiály seznámena dvakrát. A to 17.
dubna 1998 a po hlavním líčení. Z těchto dílčích důkazů, vyžádaných soudem od
MV ČR, bylo zjištěno, že manžel státní zástupkyně JUDr. Vladimír Biolek byl řídícím
orgánem svědka Stoupy, kterého jeho manželka nasadila jako důkaz proti mé osobě.
JUDr. Biolková byla, jak je zřejmé, s uvedenými
materiály opakovaně seznámena. Ví tedy, že její manžel jako důstojník StB jejího
svědka Stoupu, agenta StB, vytěžoval. Ví i to, že aby nedošlo k dekonspiraci, byl
agent Stoupa veden též jako KTS. Jak manžel státní zástupkyně, tak i ona tedy vědí
a vzhledem k medializaci procesu museli vědět nejméně od roku 1995, kdo je navrhovaný
svědek, i to, že měl k jejímu manželovi "vřelý vztah". Vědí i to, kdy a
pro jaké využití byl svědek Stoupa Státní bezpečností získán. JUDr. Biolková,
pokud to ovšem nevěděla již dříve, tak alespoň od 17. 3. 1998 velmi dobře ví,
jakým způsobem byl její svědek spojen s církví.
Byly zjištěny i další závažné skutečnosti, které
mají přímý vztah k projednávané věci. Mimo jiné bylo spisem a dalšími důkazy
prokázáno, že Mgr. Petros Alexandridis, který má v občanském průkaze jiné datum
narození, než je uvedeno v registru svazků StB, je jednou a touž osobou.
Je rovněž zapotřebí dát do patřičných souvislostí
legendu předloženou soudu svědkem Stoupou. Ten byl "náhodou", jako běžný
návštěvník v Klášteře premonstrátů. "Náhodou" uviděl na dveřích
cedulku se jménem Mgr. Alexandridis. V ten moment si "náhodou" vzpomněl, že
by chtěl svědčit proti mé osobě a sdělil to Mgr. Alexandridisovi. Ten ho poslal
"náhodou" za JUDr. Biolkovou. Zvláštní náhody. Tři roky po zahájení
jedné z nejvíce medializovaných kauz, potká jeden agent StB jen tak
"náhodou" druhého a ten ho jen tak "náhodou" pošle za státní
zástupkyní, která je, jaká "náhoda", manželkou jeho bývalého řídícího
orgánu. Atd.
Tyto skutečnosti bych nezmiňovala, kdyby někteří svědci
"obžaloby" nelhali o vzájemných vazbách, nebyli v rozporu s dalšími důkazy
a vypovídali pravdu. Kdyby JUDr. Biolková opakovaně nelhala, nemátla soud, obhajobu a
veřejnost. Kdyby JUDr. Vladimír Biolek v tisku nezaútočil na obhajobu, soud a MV ČR tím,
že nepravdivě uváděl, že: "MV ČR zasáhlo do jeho osobnostních práv a umožnilo
nahlížet do jeho lékařské dokumentace". V uvedené souvislosti připomínám,
že personální spis JUDr. Vladimíra Biolka je uložen v tresoru soudu a protože se z
jakéhosi důvodu jedná o přísně tajný spis, nebyla s ním obhajoba seznámena. Díky
tomu mimochodem existuje dodnes podezření, že JUDr. Biolek mohl případně řídit i
další svědky nebo osoby napojené na probíhající trestní řízení.
Na podkladě uvedených zjištění, uplatnila obhajoba vůči
JUDr. Biolkové námitku podjatosti. Ta však důkazy předložené soudu popřela a námitku
zamítla! Jako výsměch elementární logice se jevilo stanovisko VSZ v Praze zastoupené
JUDr. Lukešem, který se v odpovědi na odvolání ztotožnil s názorem JUDr. Biolkové
a mimo jiné uvedl, že "státní zástupkyně se podrobně a přesvědčivě vypořádala
s argumenty vznesenými v rámci námitky podjatosti". S tímto zdůvodněním se
později ztotožnil i JUDr. Augustin Hrbotický z VSZ v Praze.
*
Dne 21. 4. 1998 při hlavním líčení u MS v Praze soud
uložil JUDr. Biolkové, aby byla nápomocna při zajištění vyšetřovacího spisu
ÚDV. Státní zástupkyně uvedla: "že informovala své nadřízené o situaci s vyžádáním
spisu a nadřízený přislíbil, že bude nápomocen, aby spis byl doručen přímo
soudu. " Hlavní líčení bylo přerušeno s tím, že JUDr. Biolková zajistí požadovaný
důkaz.
Tři dny po odročeném hl. líčení (24. 4. 1998) se
JUDr. Biolková s JUDr. Marcelou Kratochvílovou dostavily k soudu s tím, že jsou
pověřeny pro styk s tajnými skutečnostmi. Požádaly, aby jim bylo umožněno nahlédnout
do personálního spisu manžela JUDr. Biolkové. JUDr. Kratochvílová tehdy potvrdila
soudu, že vyšetřovací spis ÚDV je už v držení Městského státního
zastupitelství v Praze a že tento důkaz bude soudu předán. Ale nic se nestalo. Soud
tedy spis urgoval. Marně. Z přípisu JUDr. Biolkové ze dne 3. 7. 1998 vyplývá, že po
dlouhodobém zadržování byl spis ÚDV odeslán zpět na "Úřad". Dovoluji si
Vás upozornit na paradox situace. Spisy StB mají stále režim přísného utajení přesto,
že po zrušení Státní bezpečnosti pozbyly jí vedené svazky významu chráněného
zájmem státu. Pro styk s tajnými informacemi, t. j. i podklady StB, jsou přitom
prověřeny manželky těch, kterých se tyto informace týkají!!!
Po zjištění, že Městské státní zastupitelství v
Praze vrátilo spis zpět, soud urguje po MSZ a ÚDV zaslání předmětného důkazu.
ÚDV asi nehodlal akceptovat, že je povinnen dle ustanovení trestního řádu neprodleně
vyhovět dožádání soudu. Dne 3. 8. 1998 oznamuje soudu, že si spis vyžádal JUDr.
Douděra z Městského státního zastupitelství v Praze a ten mu byl odeslán.
Dne 31. 8. 1998 na telefonický dotaz soudce, kde se spis
ÚDV nachází, informuje JUDr. Kratochvílová soud, že spis, který si JUDr. Douděra
vyžádal se teď nachází na Vrchním státním státním zastupitelství v Praze u
JUDr. Lukeše. Týž den hovoří soudce s náměstkem VSZ v Praze JUDr. Černovským,
který spis soudu odmítl vydat. Poté byl vyšetřovací spis ÚDV Vrchním státním
zastupitelstvím v Praze předán Policii ČR – Úřad vyšetřování pro ČR JUDr.
Kuběnkovi.
Z oznámení JUDr. Kuběnky ze dne 1. 9. 1998 a sdělení
soudu při hlavním líčení lze konstatovat, že JUDr. Černovský společně s JUDr.
Biolkovou uložili JUDr. Kuběnkovi, aby požadovaný důkaz nebyl soudu vydán. Místo předání
důkazu soudu požadovali jmenovaní státní zástupci, aby JUDr. Kuběnka z Policie ČR
spis soudu nezasílal a vypracování spisu ÚDV řešil jako kázeňský přestupek ve své
personální a kázeňské pravomoci!!! Že to byl přesný opak toho, co JUDr.
Kratochvílová a JUDr. Biolková přislíbily soudu? Zmínění státní zástupci
uvedeným postupem zcela ignorovali stanovisko NSZ ČR. Po neoprávněném zadržování důkazu
byla ze strany jmenovaných státních zástupců zvolena nová taktika. Taktika útoku.
Ta účelově směřovala ke znevěrodnění vyšetřovacího spisu ÚDV. Vzhledem k tomu,
že se blížil termín odročeného hlavního líčení, které bylo soudem nařízeno na
termíny od 7. 9. 1998 a důkaz nebyl stále soudu předložen, nezbylo soudu nic jiného,
než jednat dle ust. § 8 odst. 1 trestního řádu. Dne 3. 9. 1998 JUDr. Kuběnka z
Policie ČR vyšetřovací spis ÚDV soudu konečně předal.
Jmenovaní státní zástupci věděli, že JUDr. Biolková
je stranou v řízení. Svou činností zcela vědomě porušili procesní rovnost stran v
řízení tím, že se snažili svou kolegyni neoprávněně zvýhodnit vůči mé osobě,
vědomě bránili obhajobě seznámit se s požadovaným důkazem, ztížili uplatnění
práva obhajoby, což lze hodnotit jako vědomé zneužití svěřených pravomocí veřejného
činitele. Navíc si dovoluji upozornit, že v této etapě řízení přísluší pouze
soudu hodnotit důkazy vztahující se k projednávané věci a dávat do patřičných
souvislostí všechny skutečnosti, které byly zjištěny. Důkazy shromážděné ve vyšetřovacím
spise ÚDV si může soud, pokud to uzná za vhodné, sám ověřit v archivech MV ČR i u
dalších příslušných institucí. Proto lze popsané jednání státních zástupců
hodnotit i jako opovrhování soudem. Pokud by kterýkoliv obžalovaný postupoval vůči
soudu způsobem jako JUDr. Biolková se svými kolegy, byla by na něj okamžitě uvalena
vazba!!! Popsané jednání ze strany uvedených státních zástupců v součinnosti s
policií a případně i některými pracovníky ÚDV znamená to, že spolupracovníci
nebo příslušníci StB jsou uvedenými institucemi státu doposud neoprávněně hájeni
a zvýhodňováni vůči ostatním.
Jakmile se JUDr. Biolková dozvěděla, že byl
vyšetřovací spis ÚDV dne 3. 9. 1998 předán soudu, byla její reakce taková, že
hned druhý den 4. 9. 1998 uplatnila námitku podjatosti vůči předsedovi senátu MS v
Praze. Tímto JUDr. Biolková opět a zcela vědomě způsobila další průtahy v řízení.
Soud musel být odročen a zvoleným postupem opět ztížila uplatnění práva obhajoby.
Současně zabránila tomu, aby se veřejnost dozvěděla o propojení nomenklaturních
kádrů bývalého režimu a jejich spolupracovníků se státním zastupitelstvím.
Na základě anabáze související s přemětným důkazem,
vyšetřovacím spisem ÚDV, mohu tedy opětovně a oprávněně konstatovat, že nejen výše
popsaná fakta jsou důvodem k okamžitému vyloučení JUDr. Biolkové z projednávané věci
z důvodu nepochybné podjatosti.
*
Pominu-li, že JUDr. Biolková argumentovala ve své
námitce podjatosti vůči předsedovi senátu dne 4. 9. 1998 i starými masmediálními
hity, nemohu mlčet k novým vykonstruovaným obviněním. Státní zástupkyně naprosto
nelogicky uvedla, že dne 14. 8. 1998 umožnil předseda senátu JUDr. Horký v trestní
kanceláři nahlížet mému manželovi do spisu a že se jedná o svědka, který
vypovídá v můj prospěch. Neexistuje jediný logický důvod, proč by měl můj
manžel zrovna v trestní kanceláři soudu nahlížet do spisu, když kopie spisu jsouv
držení obhajoby. Že se jedná pouze o účelové zdůvodnění prokazuje, že JUDr.
Biolková neprotestovala v případě, když JUDr. Hodoušek vybrané svědky zcela
běžně seznamoval se spisem, a to dokonce těsně před nařízenou konfrontací.
Důrazně se ohrazuji proti nařčení JUDr. Biolkové, že
v minulosti byly zjištěny přepisy textů v soudním spise např. na č. l. 72 a jednalo
se o zásah v můj prospěch. Žádám po JUDr. Biolkové, aby před veřejností
konkrétně předvedla, co skutečně bylo na č. l. 72 přepsáno, a to proto, že mi o
tom do 7. 9. 1998 nebylo nic známo. Nepochopila jsem, co by mělo být na č. l. 72
falšováno v můj prospěch, když se jedná se o opatření prokuratury ze dne 26. 3.
1992. Tímto JUDr. Biolková veřejně šířila o mé osobě nepravdu v souvislosti s
falšováním listin. Pokud zástupce státu z titulu svého postavení opakovaně šíří
nepravdy o obžalovaném, je možné uvedené jednání hodnotit také jako vědomý
úmysl, obžalovaného co nejvíce poškodit.
Na základě výše uvedeného a nově zjištěných skutečností
se zadržováním důkazu ze strany veřejného žalobce, jsem cítila za povinnost,
bránit se vůči dalšímu nehoráznému nařčení. JUDr. Biolková požadovala, aby
soud zaprotokoloval každé mé vyjádření, neboť dle ní, některé výroky hraničily
s trestnou činností. To už oprávněně vzbudilo dojem, že ze strany státní
zástupkyně může jít o cílené zastrašování. Dovoluji si upřesnit. Podle JUDr.
Biolkové hraničí s trestnou činností vyslovit v souvislosti s její osobou slovo
prokurátor. Je mi nesmírně líto, pokud státní zástupkyně nemá povědomost o tom,
že i LPS používá pojmu prokurátor a že si už nevzpomíná, že v přípravném řízení
jako prokurátor vystupovala.
*
Aby veřejnost nebyla matena neustálým zatajováním
skutečností a nepravdami, bude zřejmě nutné zveřejnit důkazy související s
projednávanou věcí. Materiály StB v žádném případě nemohou ohrozit zájem státu
ani mravnost občanů. Koneckonců od r. 1992 bylo systematicky porušováno právo na
soukromí mé i mého manžela. Nikomu nevadilo např. to, že předcházejícím soudem
byla veřejně a opakovaně čtena moje lékařská dokumentace přesto, že jsem k tomu
nedala svolení. Má snad právo na ochranu soukromí pouze strana obžaloby? Když
spravedlivý proces, nechť se veřejnost dozví pravdu také o druhé straně v řízení,
jejím vztahu k projednávané věci a o svědcích obžaloby, kteří jsou ve vážné
kolizi s důkazy ve spise.
*
O všech dosud popsaných skutečnostech byly příslušné
orgány průběžně informovány. Dodnes nebyla zjednána náprava, s vyjímkou jednoho
rozhodnutí ÚS ČR, ve věci nezákonného odposlechu. Pokud však nedojde k nápravě
alespoň těch najzávažnějších pochybení, na které obhajoba upozorňovala od r.
1992, nemám co před soudem pohledávat. A to z jednoduchého důvodu. Nebyly by tak
naplněny základní podmínky pro spravdlivý proces a neustále by vznikaly další neřešitelné
situace. Je zapotřebí vzít v úvahu, že uvedené skutečnosti jsem nezpůsobila já, a
proto je věcí justice, jak si s tím poradí. Skutečnost, že jsem už v jedné a té
samé věci stála před soudem díky nedbalostí Vašeho resortu celkem 55x prokazuje,
že jsem se řádnému projednávání věci nikdy nebránila. Upozorňuji, že nejsem
zkušebním králíkem, na kterém budete za finance daňových poplatníků donekonečna
testovat, kolik může obžalovaný snést, když jsou pochybení a selhání justice
neustále přičítána k jeho tíži.
Všeobecně je známo, že jsem nepřijala milost (abolici)
udělenou prezidentem republiky a trvám na projednání a objasnění všech skutečností.
Přesto, že je znám můj zdravotní stav, na kterém se do značné míry podepsal způsob
vedení trestního řízení a mediální lynč, k novému soudu jsem se dostavila. Očekávala
jsem regulerní a spravedlivý proces, v souladu s mezinárodními smlouvami, jejichž je
Česká republika signatářem.
*
Vážený pane ministře, vzhledem k tomu, že jste
odpovědný za činnost státního zastupitelství, žádám Vás, aby závažné důsledky
jednání JUDr. Biolkové, ale i dalších zaměstnanců Vašeho resortu, na které jsem
od r. 1992 řádně upozorňovala, byly konečně odstraněny. Dopředu oznamuji, že
nemohu akceptovat případnou výmluvu, že vše je v kompetenci nezávislého soudu.
Není. Soud nemůže suplovat státní zastupitelství a navíc mu ani nepřísluší
zasahovat do jeho činnosti.
Tímto otevřeným dopisem se dovolávám svých práv, a
to snad není trestným činem. Vzhledem k tom, že všechny prostředky selhaly, nezbývá
mi jiná možnost.
Závěrem si dovoluji předložit návrh, se kterým budete
zajisté souhlasit. Od počátku trestního stíhání jsem podávala řádné stížnosti
a podněty, které nikdo neřešil. Aby se zabránilo dalším spekulacím nejen v
masmédiích, rozhodla jsem se, že bude správné zveřejnit celý spis. Včetně všech
podaných stížností a odpovědí, které jsem za celou dobu trestního řízení obdržela.
Dále i podané podněty vztahující se k soudcům, včetně podaných žalob a paranoidních
přípisů svědků z Černínské jízdárny apod. Veřejnost by měla vědět, jakým způsobem
také dokáže justice fungovat. Zbaví se tak zbytečných iluzí.
Mám zato, že veřejnost má právo být seznámena s
tím, co se skutečně dělo v přípravném řízení a později i v průběhu soudu za
předsednictví JUDr. Hodouška. Snad se i někdo pobaví, když si konečně dá do patřičných
souvislostí i to, kolik lidí, kterým by spíše prospělo mlčet, se nestydělo
vyjadřovat například i k tomu, že mi byla udělana milost údajně dobrým známým,
který mým "osobním dobrým známým" nikdy nebyl.
V Praze dne 5. října 1998
Marta Chadimová