Za co chtějí soudci čtrnáctý plat?
Motto: Kdo chce lidem opravdu pomoci,
musí být stejně
slabý a bezmocný,
jako jsou oni
/NN/
Jako občan tohoto státu a daňový poplatník se cítím silně pobouřen a
znechucen zveřejněnými názory soudce Jana Vyklického, předsedy Soudcovské unie ČR,
v denním tisku, který příliš neprotestuje proti rozhodnutí senátu o předložení
návrhu na odejmutí čtrnáctých platů zaměstnancům státní správy a ústavním
činitelům, ale na vyplacení čtrnáctých platů soudcům trvá! Proto jsou
některé mé výrazy použité v tomto článku poněkud expresivní. Je to hlavně tím,
že pro dokonalé vykreslení pocitů občana nad takovou nehorázností se
výstižnější výrazy těžko hledají.
Základní pocit - nadřazenost
Jan Vyklický například mimo jiné argumentuje také tím, že prý někteří
soudci, stejně jako jiní představitelé státní moci, mohou při svých ekonomických
rozvahách počítat se čtrnácti platy ročně, například při kalkulaci splátek
úvěrů. Takovou "perlu" bych od právníka opravdu nečekal. Ještě by mohl
pan Vyklický blíže upřesnit, o jaké úvěry a hlavně pro jaké účely může jít u
této skupiny ústavních činitelů, z nichž každý měsíčně pobírá (vlastně
ubírá na úkor potřebnějších občanů) ze státní pokladny v průměru 52 000 Kč a
může si cokoliv koupit za hotovost, aniž by musel jako ostatní občané poníženě
žádat banku o milostivé udělení úvěru na lichvářský úrok a za těžko
splnitelných podmínek. Zřejmě si každý z těchto "nositelů všech
ctností" bere úvěr například na námořní jachtu anebo vilu na Floridě za
několik desítek milionů, postavenou na klíč renomovanou firmou, když by jej
totálně zruinovala absence jednoho z vysoce přemrštěných a nezasloužených platů,
která by ohrozila jeho platební schopnost natolik, že by splátku na úvěr nemohl
zaplatit.
Jsme chudá společnost, zdevastovaná 42 roky vlády Komunistické strany, jejimiž členy drtivá většina soudců až do 90. roku byla a jíž věrně při jejich zločinech sloužila. Chudá společnost může mít jen chudé soudce, chudé právníky, chudé lékaře, chudé učitele. Argumenty, že např. v USA jejich profesní skupiny patří k vůbec nejbohatším příjmovým kategoriím na světě a že oni nežádají nic jiného, než co je v civilizovaném světě zcela normální je nutné odmítnout jako slabomyslnou účelovou demagogii. Vždyť v civilizovaném světě je rovněž zcela normální, že se soudci, prokurátoři, obhájci, učitelé a další příslušníci intelektuální a hlavně morální elity národa staví na odpor proti zotročení společnosti totalitní sběří v zahraničním žoldu, místo aby se, jako u nás, s ní spojili a pomohli jí společnost srazit na kolena. A teď skuhrají, když mají spolu s občany této zbědované země, zbědované za jejich aktivní spoluúčasti v řadách zločinecké organizace, nést alespoň nepatrný díleček spoluodpovědnosti za své činy.
Další "perla"
Oni (úplní chudáci, že ano, vždyť jejich platy se
pohybují "jen" okolo padesáti tisícovek korun českých měsíčně a z toho
dvakrát do roka dostanou "jen" sto tisíc) si prý nemohou úbytek svých
příjmů kompenzovat vedlejším příjmem jako jiní zaměstnanci a "tím jsou
velmi závislí na daných podmínkách". Jen ať se pan Vyklický zeptá
kteréhokoliv občana, např. zaměstnaného v průmyslu anebo ve službách s platem
okolo 5000 korun hrubého a s manželkou na mateřské dovolené, jak on řeší svou
každodenní "závislost na daných podmínkách", když musí počítat, jestli
si může dát v neděli kousek masa k obědu, anebo raději jen gulášovou polévku ze
sáčku, protože jeho děti zrovna potřebují knihy a sešity do školy, a on nemá
sebemenší možnost si svůj skromný příjem (vystižněji žebráckou almužnu)
něčím kompenzovat. Značná část podnikatelů přitom na tom dnes není o nic lépe,
pokud začali podnikat s tím, co si za vlády výše zmíněných soudruhů dokázali
našetřit. Přál bych kterémukoliv z darmožroutů s padesátitisícovými a vyššími
platy, ať si alespoň na půl roku vymění místo s tím dělníkem nebo podnikatelem, z
jejichž daní sami žijí, než ze své přežrané, drzé a špinavé tlamy (jinak se ta
věc nazvat nedá) vypustí takovou do nebe řvoucí nehoráznost o "závislosti na
daných podmínkách". Vždyť tyto podmínky vytvářeli v KSČ především oni
sami!!! Byli privilegovaní za sovětské okupace, které věrně sloužili, chtějí být
privilegovaní i po ní, aniž by pro lidi něco tomu odpovídajícího udělali!
Ti dělníci v průmyslu a jiní poctivě pracující lidé si totiž navíc, na
rozdíl od nich, neberou úvěry na luxusní BMW, Mercedesy a námořní jachty, ani na
luxusní vily a rekreační sídla, ale většinou na pračky a jiné méně přepychové
věci nezbytné pro chod domácnosti. Na jejich zakoupení za hotovost jim jejich
nízké příjmy pochopitelně nestačí a vzhledem k dnešním cenám nájemného,
elektřiny, plynu, vody atd., diktované našimi tzv. "přirozenými"
monopoly, ani stačit nemohou. A přitom všem musí ještě financovat
luxusní život lidi, jako je soudce Viklický a jeho klan!!! Navíc
obyčejný dělník, o běžném podnikateli ani nemluvě, dnes v mnoha případech
nemůže stoprocentně počítat ani s dvanácti mizernými platy ročně, jelikož nikdy
neví, jestli příští měsíc již nebude bez práce anebo zda tento měsíc již
nepracuje v "akci Z" neboli zdarma, protože odběratelé jeho firmě neplatí,
není ani na mzdy a on se tak ne vlastní vinou ocitne v roli neplatiče.
A to není panu Vyklickému hanba hovořit o soudcích jako o osobách, které nemají
možnost vedlejších příjmů? Oficiálně, podle zákona, opravdu ne. Ale dnes,
kdy téměř každý alespoň trochu vnímavý člověk ví, jaké ohromné částky
figurují jako úplatky, které soudci od zúčastněných stran nezřídka inkasují, a
na jejichž výši závisí konečné soudní rozhodnutí, je jeho tvrzení úplnou
nehorázností. Jeden zveřejněný případ, který vyšel na světlo jen náhodným
odhalením jedné soudkyně, kterou udal státní zástupce jako její zhrzený milenec a
tím se jí pomstil za nasazení parohů, je pravděpodobně jen onen pomyslný vrcholek
ledovce vyčnívající nad hladinu, pod kterou korupce nezadržitelně a hlavně
nerušeně kvete dál. Člověku doufajícímu ve spravedlnost zbývají jen zuby
ke skřípění vzteky anebo oči pro pláč. Člověk ani nemusí být svědkem
předávání nadité obálky směrem k osobě občas nosící talár, aby mu bylo jasné,
že zde není něco v pořádku. Stačí si jen na konci soudního řízení vyslechnout
rozsudek, jehož zdůvodnění bývá občas zhruba stejně věrohodné a
přesvědčivé jako tvrzení, že např. březí valach snesl uprostřed ledna pštrosí
vejce a vyseděl z něj velrybu, potom vzít na vědomí nadprůměrné finanční
možnosti a společenské postavení vítěze sporu, a hned je bystrému pozorovateli
jasné, že tak závažné pošlapání zákona se soudci muselo bohatě vyplatit i za
cenu případné ostudy ve sdělovacích prostředcích. A jestli si někdo
myslí, že rozsudky připomínající tvrzení o velrybě vysezené z vejce sneseného
valachem jsou nějakou řídkou výjimkou, ten zřejmě žije v nějakém jiném státě. Rozhodně
bych nikomu nepřál, aby se na vlastní kůži seznámil s tvrdou realitou, až se stane
účastníkem nějakého soudního sporu a bude si naivně myslet, že pravda a zákon,
které stojí na jeho straně, k vítězství nad vlivným nebo solventním protivníkem
popř. majitelem kompromitujících materiálů na soudce, budou stačit.
V souvislosti s velmi pochybným morálním kreditem řady osob, které u nás
funkce soudců a státních zástupců vykonávají a zejména s přihlédnutím k velmi
mizerné kvalitě jejich práce, nehledě k rozbujelé korupci v této sféře (výhody a
astronomické platy soudců jsou samy o sobě již určitou formou korupce ze strany
státu, ke kterému jsou soudci v soudních sporech nepřiměřeně loajální, i za cenu
do očí bijících pošlapávání zákona, jak je možné doložit podrobným právním
rozborem mnoha občanskoprávních sporů, ve kterých byl jednou ze stran stát, ministr
nebo hlava státu) a k hluboké nespokojenosti občanů s prací tohoto resortu, zní
slova Vyklického o "principu nabytých práv a evropské právní kultuře"
velmi tragikomicky.
Jestliže chce Jan Vyklický hovořit o evropské právní kultuře, ať se v první
řadě porozhlédne po státech Evropského společenství a ať nám sdělí, ve kterém
z vyspělých států Evropy zastávají místa soudců osoby nevyzrálé, polovzdělanci,
psychicky labilní jedinci, lehce vydíratelní alkoholici a sexuální devianti,
nerozhodní zbabělci, osoby neschopné samostatného myšlení a rozhodování, někdy
dokonce osoby nesoucí známky podprůměrné inteligence, osoby s pubertálním rozhledem
a zkušenostmi předškolních dětí, anebo se zločineckou minulostí, jako je tomu v
mnoha případech u nás. Nebylo by také na škodu věci položit Janu Vyklickému
otázku, ve kterém státě Evropy zastává místo soudce osoba, která se například
aktivně podílela na nacistických zločinech tím, že posílala nevinné lidi do
koncentračních táborů anebo který ze soudců např. v SRN vynášel rozsudky nad odpůrci
nacismu. V naši tzv. demokratické zemi je naproti tomu zcela běžné, že soudcem je
často bývalý člen zločinecké organizace, který se přímo na zločinech KSČ a na
persekuci jejich politických odpůrců, a to nejen v padesátých letech, ale i v
nedávné minulosti, aktivně podílel. Když čirou náhodou nejde o
bývalého člena KSČ, tak to bývá často ještě aktivnější přisluhovač režimu,
který ve své horlivosti tvrdě a bezohledně likvidoval každého, kdo se některému z
pohlavárů KSČ anebo někomu od StB znelíbil. Máslo na hlavě ovšem nemají
jen ti, kteří soudili ve prospěch zločinecké KSČ v minulosti. Když se tak
probírám seznamem a životopisy nově jmenovaných soudců, tak opět neustále
narážím na samá smutně známá jména z doby totality. Mezi nově
jmenovanými soudci je totiž znepokojivě vysoké procento dětí nejen z rodin členů
komunistického aparátu, ale také z nechvalně známých komunistických rodin soudců,
prokurátorů, náčelníků policie, podnikových kádrováků a jím podobných, ve
kterých se často jako rodinná tradice udržovala loajalita k právě vládnoucí moci
anebo oportunismus, alibismus, chránění si svého teplého místečka za každou cenu.
Jen úcta k právu a ochrana spravedlnosti zaujímala na žebříčku hodnot v takových
rodinách jedno z nejposlednějších míst. A tyto osoby se nijak zjevně neoprostily od
minulosti svých rodičů. Dnes a denně nám v talárech dokazují, jak je jejich
rodinné prostředí negativně poznamenalo na celý život. Má snad s morálkou a
právní kulturou něco společného fakt, že neoprávněným přeplácením takových
morálních zrůd si naše společnost jen pěstuje novou kastu státem placených
zločinců, kteří se nebudou v zájmu svého vlastního prospěchu štítit ničeho, jak
jsme tomu již dnes nezřídka svědky?
Nevím, kde pan Vyklický bere onu drzost tvrdit, že soudci nesmí být za
žádných okolností snížen plat. Taková ultimáta až příliš připomínají
praktiky ruské mafie, tzv. "výpalné". Zaplať tolik, co požadujeme nebo
příjdeš o všechno co máš. My si dokážeme pomoci k penězům i jinak a vždycky na
tvůj úkor. Od kdy je však komunistický zločinec nebo přiblblý a
pubertální polovzdělanec v taláru něco víc, než například poctivě pracující
člověk v montérkách, který je v zájmu udržení sebe a své rodiny při životě,
nucen dvanáct hodin denně tvrdě pracovat ve zvířecích podmínkách za mizerných osm
tisíc korun hrubého, a to ještě při soustavném snižování jeho nejen reálné, ale
i často i nominální mzdy?
A co se týká možností disciplinárních trestů soudců? Co dělá v této
situaci Unie soudců ČR pod vedením JUDr Viklického? Bylo by dobré v této souvislosti
zveřejnit, jak nepatrný počet soudců byl za dobu existence České republiky
disciplinárně potrestán snížením jejich nepřiměřeně vysokých platů, vzhledem k
obrovskému množství vynesených zjevně nezákonných rozhodnutí anebo k
přinejmenším stejně velkému množství úmyslně protahováných soudních sporů. Ty
jsou vedeny někdy až do ztracena, například ve prospěch solventnějšího anebo
politicky preferovaného účastníka řízení. A to ani není nutné připomínat
vyložené pohrdání zákonem ve jménu jejich soudcovské "nezávislosti",
což je jev, se kterým se setkáváme takřka denně. Je snad morální, aby státní
zaměstnanec byl vysoce přeplácen za práci, za kterou odpovídá jen svému vlastnímu
"svědomí"? Komu za ty právnické zmetky odpovídá takový
"soudce", který třebas ani žádné svědomí nemá, protože je už dávno,
často už před desetiletími, vyměnil za klid, privilegia a hmotný prospěch pro sebe
a svou rodinu? Průmyslový dělník, který vyrobí zmetek, musí často ze svého
směšně nízkého platu zaměstnavateli uhradit vzniklou škodu, protože za svěřený
materiál nese hmotnou odpovědnost. Ten pubertální hejsek s inteligencí a páteří
protoplasmy anebo přímo zločinec dřepící ve směšném středověkém taláru a
tvářící se jak "ředitel zeměkoule" páchá často svými diletanskými
anebo úmyslně nezákonnými rozhodnutími škody nevyčíslitelné, při nichž ničí
lidi a přitom za způsobené škody ze svého padesátitisícového anebo i vyššího
platu obvykle neuhradí ani haléř, a to i přesto, že na toto zákony pamatují. Měly
by se pouze začít používat. Jak se ovšem může konat účinné regresní řízení
proti soudci o náhradě škody vzniklé nezákonným soudním rozhodnutím, když o její
výši a způsobu úhrady má rozhodnout někdo, kdo je třebas na stejné morální
úrovni jako ten, kdo ji způsobil? Počet disciplinárních trestů soudců je proto
také tak nepatrně nízký, vzhledem k obrovskému rozsahu, v jakém jsou občané této
země denně poškozováni na svých právech, jejich, v mnoha případech úmyslnou
nečinností a protahováním sporů na dlouhé roky. Disciplinární trest postihne
soudce skutečně jen zcela vyjímečně, protože o takovém trestu, téměř bez
vyjímky stejně jen symbolickém, rozhodují opět jen soudci, tedy ti samí, kteří ve
své denní praxi páchají stejné delikty jako ti, kteří před jejich kárnými
senáty stojí. Každý člen kárného senátu tedy takový delikt posuzuje velmi mírně
a ohleduplně, s vědomím, že zítra by teoreticky před takovým senátem mohl stát on
sám. Proto si soudci obvykle vzájemně takto nahrávají systémem já na bráchu,
brácha na mně, až ten jejich systém nápadně připomíná státem udržovanou a
dobře placenou mafii.
Když se pan Vyklický tak vehementně ohání "obecnou právní tradicí", měl
by si také uvědomit, že práce soudce je v první řadě služba občanům. Podle
obecných právních norem má občan právo za své peníze obdržet kvalitní službu a
za nekvalitně provedenou práci se vždy snižuje její cena. V případě neprovedení
objednané práce se služba neplatí anebo již zaplacená cena se zákazníkovi vrací.
Osoby, které zastávají místa soudců by tedy měly být odměňovány úměrně ke
kvalitě svojí práce. Kvalita je prozatím prokazatelně více než mizerná. Soudci
také ve své praxi nenesou za škody způsobené jejich rozhodnutími žádnou
odpovědnost a chybí jím motivace k lepší práci. Jejich příjmy jsou vzhledem k
výše uvedeným důvodům vysoce až nemorálně přemrštěny. Zlepšením kvality své
práce a přijetím většího dílu odpovědnosti za případně způsobené škody by
jejich příjmy mohly postupně narůstat úměrně tomu, jak by se zvýšovala
spokojenost občanů s rychlostí a kvalitou soudních rozhodnutí. Odejmutí jejich
čtrnáctého platu je jen velmi slabým zadostiučiněním pro všechny občany této
země, kteří těmto nenasytným darmožroutům za jejich flákání anebo velkovýrobu
právnických zmetků draze platí prostřednictvím odváděných daní. Jaký pán,
takový krám... Kromě páně Viklického za poměry v justici zodpovídá jednak vedení
soudů a jednak vedení ministerstva "spravedlnosti". To je dnes v rukou JUDr
Otakara Motejla, předtím předsedy nejvyššího soudu ČR. S kým máme tu čest?
Přečtěte si zásadní několikastránkový rozhovor zveřejněný v NN 23/1994 na str.
03 - 07 o debolševizaci společnosti s dnešním ministrem "spravedlnosti" za
sociální demokracii Motejlem pod názvem " JAK NEPOTRESTAT VRAHY - doznání
předsedy nejvyššího soudu Otakara Motejla" . Kdo ani pak nepochopí, v čí jsme
rukou, tomu už není skutečně pomoci.
Dlužno ovšem doplnit, že i mezi soudci se vyjímečně najdou i takoví, kterým úcta
k zákonu a v některých případech dokonce i ke spravedlnosti není cizí. Zejména
si vážím těch, kteří si i v době totality dokázali udržet svoji tvář a
nepodvolili se tlakům zločinné politické moci. Takoví soudci skutečně
ještě někde existují, je ovšem velká škoda, že je jich tak žalostně málo a tak
snad ani nemohou nic udělat pro to, aby se slovo "soudce" v naší republice
postupně nestávalo nadávkou anebo synonymem slova "lempl", flákač anebo
mafián, který za páchání nenapravitelných škod na celé společnosti
nezaslouženě pobírá mnohanásobek běžné mzdy a další demoralizující požitky,
to vše na úkor občana, který celý tento odporně hnusný systém platí.
Možná, že se i dnes najdou soudci hodní toho jména, kteří soudí a rozhodují jen
podle práva, nikoliv podle společenského postavení a solventnosti zůčastněných
stran anebo podle jejich momentální nálady, případně dle pocitů sympatií či
antipatií k účastníkům, jak tomu býváme téměř denně svědky v soudních
síních. Opět škoda, že jejich procento je tak nepatrné, že o nich není téměř
slyšet. Mlčeli za komunismu, mlčí i teď...
A nakonec, jak může soudce správně rozhodovat o osudech občanů, když se mu
ze závratných výšek svých pozic a vysoce přemrštěných výhod a příjmů zdají
být ostatní občané tak nepatrní, že si jejich život nedovede ani představit?
Vždyť je to stejné, jako když vystřelíte samotného hovnivála na oběžnou dráhu
kolem planety Země nebo na Měsíc a dáte mu pravomoc rozhodovat o celém zbytku
pozemské říše hmyzu.
Dá se s tím vůbec něco dělat? Ale
samozřejmě a není vlastně nic jednoduššího. Už před několika sty lety řešili a
vyřešili tento, pro zainteresované profesionály zcela neřešitelný problém, v USA.
Švýcarské demokracii vděčíme za referenda a miliční systém armády, americké za
volitelnost policejních šerifů a soudců, a to všemi občany, nad kterými by měli
vykonávat své policejní a soudcovské pravomoci. Tak může být zvolen pouze ten, kdo
ve své komunitě požívá takovou důvěru, že občané jsou ochotni vydat se do jeho
rukou a přijmout jeho verdikt. Tyto prvky demokracie představují jedinou sílu, která
je sto změnit poměr sil v této zemi ve prospěch poctivých lidí. Těch je doufejme
ještě většina. Bohužel pro tuto většinu, uvedené politické koncepce u nás
prosazují zatím pouze NECENZUROVANÉ NOVINY...
Marek Kořínek