III.
LIMITY MOŽNOSTÍ
Faktická světová moc je neviditelná a projevuje se řízením oběhu peněz a
finančními operacemi, které pak dávají výraz politice. Světovým rozměrem této
působnosti jsou určeny hranice a možnosti každého odporu proti směru, jímž je
řízen osud lidstva a jednotlivých států. Komunismus i kapitalismus vytvořil
konzumní společnost, která je řízena výlučně regulací oběživa. Na této bázi
bude probíhat každý proces, který na sebe může vzít jakoukoli zprostředkovací
podobu. Důsledkem je odlidštění.
Vliv peněz, jako prostředku ovládání lidí, změnil vztahy lidí mezi sebou a vztahy
jednotlivce ke společnosti. Dovršenou formou abstrakce společnosti a atomizace
dnešních jednotlivců, je peněžní forma směnné hodnoty, peníze, jak
v kapitálové, tak i úrokové podobě.
Peníze se staly nejpevnějším poutem mezi lidmi a podstatou jejich nejreálnější
pospolitosti a nestrpí žádnou jinou, jež by stála nad nimi. Peníze, to je žárlivý
Bůh Izraele, který nestrpí vedle sebe žádného jiného Boha. Peníze degradují
všechny lidské bohy a mění je ve zboží. Peníze se staly hodnotou všech věcí,
hodnotou, která se ustavila sama pro sebe. Staly se universálním prostředkem veškeré
moci, která je v dnešní době uplatňována. Jejich ovládání je spolehlivě
anonymní a prostřednictvím této anonymity je spolehlivě anonymní i moc jimi
vykonávaná. Peníze zbavily celý lidský svět a přírodu jejich přirozené hodnoty.
Staly se odcizenou podstatou lidského jsoucna a tato cizí podstata člověka ovládá a
člověk se jí koří. Zatímco politika je zdánlivě nadřazena peněžní moci, ve
skutečnosti se stala její nevolnicí. Moc peněz je despotická, osudový extrakt,
který se stal všeobecným katanem, vypovídající válku celému lidskému pokolení. A
přece je to v podstatě zvnějšněná mohoucnost lidstva, jeho odcizená a na
pospas se vydávající rodová podstata.
V penězích nabývá všechno zboží svého odcizení a zároveň však jediného
adekvátního bytí. Zboží, univerzální cíl současné konzumní společnosti, se
totiž stává zbožím jen všestranným zcizováním – směnou. Tuto schopnost či
tuto potřebu všestranného zcizování neustále zdokonaluje a rozvíjí, neboť je to
její základní existenční projev. Peníze jsou vrcholným uspokojením této potřeby.
Protože představují odcizenou podobu všeho ostatního zboží, čili produkt jejich
všeobecného zcizování, jsou absolutně zcizitelným zbožím. Proces oddělování
směnné hodnoty od hodnoty užitečné, je současně věcným výrazem procesu
oddělování společnosti od jednotlivých individuí, jehož výsledkem je prázdná
abstrakce společnosti na jedné straně a masa izolovaných, navzájem nerozlišitelných
individuí na straně druhé. Tato reálná abstrakce od všeho lidského, nejhlubší
výraz nelidské podstaty této politické činnosti.
Volby tohoto způsobu světovou politickou mocí strhla samozřejmě k nápodobě
všechny, kdo se světové politiky zúčastňují. Finanční politika se stala
universálním prostředkem boje o světovou moc a současně i prostředkem boje proti
ní.
Všechny lidské vztahy se přetváří v kvantitativní atribut mrtvých věcí.
Každé nové učení rozvíjejícího se systému (pojmu) hodnoty je novým
abstrahováním od dalších kvalit. Proces jeho konkretizace je procesem
zabstraktňování člověka – stejně, jako proces subjektivizace hodnoty je procesem
objektivizace člověka (stává se objektem působení svých vlastních výtvorů).
Výrobce zboží vyrábí výrobky, které nemají pro něho samého bezprostřední
hodnotu, ale mají užitnou hodnotu pro jiné. Pro výrobce mají jen tu užitnou hodnotu,
že jsou nositelem směnné hodnoty a tak prostředkem směny. V důsledku toho je
majitel zboží nucen samotnou povahou svých výrobků, zbožím, zcizit je za jiné
zboží, jehož užitnou hodnotu potřebuje. Vůbec všechna zboží mají tu vlastnost,
že nemají užitnou hodnotu pro své majitele a mají užitnou hodnotu pro své
nemajitele. Musí proto přecházet z ruky do ruky, vstupovat do směny, kde se
teprve vztahují k sobě jako hodnoty a jako hodnoty se také realizují. Forma
peněz je jen odrazem vztahů všeho zboží,který utkvěl na daném zboží. Peníze se
stávají směnným prostředkem zboží, charakterizujícím procesem oběhu, tj.
oběživem. Tato zprostředkující funkce peněz je životně důležitá, lokajská a
dohazovačská. Vznikají dvě protikladné navzájem, se doplňují metamorfózy:
přeměna zboží v peníze a zpětná přeměna peněz ve zboží, tj. prodej a
koupě. Oddělení koupě od prodeje rozkládá původní prostou výměnu. Nikdo nemusí
kupovat bezprostředně po tom, co prodal. Může se s penězi v kapse vydat do
světa hledat jiné trhy, které lépe uspokojí jeho potřeby a pravděpodobně vyvinou
nové. Tento charakter rozvinuté peněžní směny a její rozšíření znamená
definitivní přetržení pupeční šňůry, která poutá individua k přirozeně
vzniklé pospolitosti a likvidaci bezprostředního vztahu člověka a přírody. Na
místo izolovaného, místního, primitivního vývoje s jeho omezeným lokálním
individuem nastupují (s rozšiřováním trhu na světový trh) světové dějiny,
kterým odpovídá světodějná existence individuí, jakási empiricky univerzální
individua. Osvobození každého jednotlivého individua se uskutečňuje tou měrou,
nakolik se dějiny mění v dějiny světové.
Oběh je nepřetržitý pohyb zboží, ale pokaždé jiného zboží. Každé zboží se
pohne jen jednou, pak zaniká, naplňuje své poslání. V dalším pohybu pokračuje
nikoli jako totéž zboží, nýbrž ve svém zrušeném jsoucnu, tj. jako jiné zboží
– jako zlato.
Oběh tedy přestavuje jednotu nepřetržitosti a přetržitosti, přičemž jeho
trvání, jeho nepřetržitosti připadá zcela penězům. Změna formy zboží se jeví
jako přemístění peněz. Peníze uvádějí zboží do pohybu tím, že realizují
jejich ceny, že vůbec celý pohyb vychází od peněz, kdežto zboží jsou nehybná.
Peníze tu přestavují boha v jeho absolutní neomezenosti a všudypřítomnosti,
v atheistické podobě. Jejich zlatý háv způsobuje, že se jim klanějí i
nevěřící.
Hodnota zlata a peněz není jejich vlastní hodnotu, nýbrž hodnotou celého světa
zboží, kterou pouze přestavují tím, že jim dávají cenu. V této podobě
existují jen jako myšlená hodnota, jako ideální forma, existující jen
v představě. Zatímco zlato se stává ideálními penězi neboli měrou hodnoty
proto, že všechna zboží jím měřila své hodnoty a tak je činila pomyslnými
protiklady své užitné hodnoty, podobou své hodnoty, stává se reálným i penězi
v důsledku toho, že je zboží při svém všestranném zcizování činí
skutečně odcizenou čili přeměněnou formou své užitné hodnoty, a tedy skutečnou
podobou své hodnoty. Zrada peněz, jejich výlučné postavení, spočívá tedy
v tom, že zatímco zboží se vzdávají penězům cele, zachovávají si peníze
své soukromí, chovají se zdrženlivě. Zboží se zřekla své obecnosti, kdežto
peníze se nezřekly své zvláštnosti. Peníze, které byly dříve pomíjivým bytím,
stávají se nyní jejím absolutním bytím, proti čemuž se jednotlivá zboží jeví
jako pouhé zdání, jako jejich odlesk. Z pouhého prostředku se staly peníze
samoúčelem, ze svého pohybu učinily obsah směnného procesu a tento tudíž pouhou
formou. V penězích mizí veškeré rozdíly, veškerá individualita. Avšak tím,
že odcizují veškerou individualitu, stávají se samy jediným, výlučným individuem.
Peníze jsou absolutním zbožím, absolutní jsoucností hodnoty. Zatímco každé
zboží je pomíjivé, konečné, peníze jsou věčným, nekonečným, nepomíjivým
jsoucnem hodnoty. Hodnota je tu adekvátní svému pojmu. Zboží se ukázalo pro peníze
pouhým rozlišovacím momentem, pouhým dočasným odcizením vědomí. Co je bůh pro
teoretický svět, to jsou peníze pro praktický život převráceného světa: Odcizená
mohoucnost lidstva, jeho zašantročená životní činnost.
Peníze pomáhají zprostředkovat výměnu látek mezi člověkem a přírodou, mezi
člověkem a člověkem tím, že umožňují vzájemnou výměnu činností. Tak se
postupně staly peníze univerzálním zprostředkovatelem, prostředníkem vůbec. Místo
aby člověk byl sám prostředníkem člověka. V této podobě se stávají
skutečným bohem, neboť jsou skutečnou mocí nad tím, co zprostředkují. Jejich kult
se převrátil v samoúčel. Předměty, odloučené do tohoto prostředníka,
ztrácejí hodnotu. Nikoli on je odleskem světa zboží, nýbrž svět zboží je jeho
odleskem. To se pak zcela zvláště opakuje a prokazuje v penězích jako kapitále,
je-li kapitál použit k politickému a duchovnímu ovládání lidí. Do té doby
zprostředkovávaly věci a tím i lidi, nikoli však sami sebe. Nyní jsou absolutním
zprostředkováním v sobě samých, cílem sobě samých, tedy samoúčelem.
Veškerý zprostředkující pohyb k tomu výsledku beze stopy mizí: peníze plodí
peníze, vystačí si samy a jejich původní poslání je zcela zapomenuto. To je
největší vítězství anonymních vládců.
Protože všechna zboží jsou jen představovanými penězi,jsou peníze jediným
skutečným zbožím. V protikladu ke zboží, která představují samotné bytí
směnné hodnoty, všeobecné společenské činnosti, abstraktního bohatství, je zlato
materiálním bohatstvím materiálního bytí, smysl všech věcí, kompendiem
společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením
všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech věcí, kompendiem společenského
bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti,
svým obsahem souhrnem všech reálných prací. Je to všeobecné bohatství jakožto
individuum. Peníze samy jsou jedinou individualitou a nestrpí vedle sebe žádnou jinou
individualitu. Jednotlivé formy bohatství představují alikvotní části tohoto
všeobecného bohatství, společného jmenovatele všech věcí. Je to naprostá nad
vláda kvantity, které zplodila dnešní konzumní společnost, tak snadno ovladatelnou
anonymně kýmkoli.
Tato specifická forma bohatství uspokojuje lidské potřeby rovněž specifickým
způsobem – abstraktně. Zatímco po stránce užitné vyjadřuje zboží svým vztahem
ke zvláštní potřebě jen jeden moment, moment hmotného bohatství, jeho ojedinělou
stránku, uspokojuje jen jednu určitou potřebu, uspokojují peníze každou potřebu.
Jakoukoli potřebu mohou uspokojit (jako smyslová abstrakce) zase jen abstraktním
způsobem tím, že přemění všechny potřeby v jedinou potřebu: v potřebu
peněz. Jsou proto po této stránce spíše ochuzením než skutečným bohatstvím a
obohacením – považujeme-li za skutečné bohatství mnohostrannost potřeb člověka.
Peníze nepředstavují žádný individuální vztah k svému držiteli a
nepředstavují ho, jejich držba neznamená rozvoj některých osobnostních vlastností
jeho individuality, protože samy nemají žádnou individualitu. Existují jen jako
předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit a který lze právě tak dobře ztratit.
Držiteli však poskytuje všeobecnou vládu nad společností, nad celým světem
požitků a činností. Peníze dělají z každého člověka něco, čím sám o
sobě není. Být a jevit se, se staly dvěma rozličnými pojmy. Nikdo tu nemůže
prokázat svou skutečnou totožnost.
Penězům však chybí jakékoli kvantitativní určení. Kvantitativní zvětšování je
jediným způsobem jsoucna a pohybu, které peníze mají – nekonečného pohybu. Jejich
trýzeň je v neschopnosti sebeuspokojení – s každým novým přírůstkem
nabývají nových hranic, nového omezení, které se nesnáší s jejich podstatou.
Bezměrnost je jejich pravou mírou: protiklad mezi jejich existencí (jejich určitým
množstvím) a jejich pojmem (bezměrnost) je nekonečný, nezprostředkovatelný. To je
zdroj jejich neuhasitelné žízně a nevyčerpatelné energie a aktivity.
Uvedené principy byly jednou z příčin nynějšího ústupu komunismu a jeho
stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova koncepce hospodářské
a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně očekávalo, a
volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou totálně a
s menšími riziky.
Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová ekonomika, jejíž řízení je
určováno konsorciem 14 světových bank. Tento jediný fakt rozhoduje o suverenitě
států a nezávislosti jejich politiky, protože toto konsorcium vlastní, řídí, nebo
alespoň kontroluje 72 procent veškerého světového oběživa.