--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Mareček Miroslav
Název: Rehabilitace-výsměch justičních velezločinců?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/009 Str.: 026
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.03.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

"... vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byla stížnost Miloslava Marečka jako nedůvodná dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný..."

(Z usnesení krajského soudu v Brně sp. zn. Rto 2/93 ze dne 8. 2. 1993 o zamítnutí stížnosti proti usnesení rehabilitačního soudu v Hodoníně).

Nerad publicisticky zpracovávám své vlastní případy, ať už se dotýkají čehokoliv. Tento způsob podchycení věci má sice jeden nesporný klad: Věc nikdo nezná lépe, než její protagonista. Na druhé straně ovšem, zabývá-li se autor sám sebou, byť striktně lpí na dokumentovaných faktech a výsledek je sebeobjektivnější - objektivně se nutně jeví subjektivisticky... Ab hinc tedy má nechuť k autopublicistickému "rozpitvávání se".

Okolnosti mě nicméně nutí, abych k tomuto prostředku sáhnul a jednu ze svých kauz - kauzu rehabilitační - dal pod autopublicistický pitevní nůž. Především proto, že ji chápu jako určité exemplum, ve kterém se odrážejí stovky případů dalších, podobných, že implicite se dotýká i tisíců těch občanů, jež s rehabilitační "spravedlností" mají své vlastní zkušenosti.

Ne, nepochybuji o tom, že v mnoha případech může být rehabilitace formou jistého zadostiučinění, zaslouženou satisfakcí po všech stánkách. Nepochybuji však, vážený čtenáři, ani Ty, že v mnoha jiných případech je rehabilitace jen hanebným podvodem, jen podlou kamufláží, jen rafinovaným způsobem likvidace spravedlnosti. Kdy člověk v údivu zírá, kdo že je to vlastně rehabilitován. Zda nezákonně odsouzený - nebo spíš jeho katani... O bezočivém zneužívání těchto "rehabilitací" k další diskriminaci a šikanám postižených nemluvě. Nicméně k věci - a to hezky zgruntu. K příslušné kauze předrehabilitační, do roku 1987. Pro lepší představu a rovněž proto, že i s tímto případem se může identifikovat řada obdobně perzekvovaných, kteří o rehabilitaci ani nežádali a nikdy žádat nebudou. Popravdě řečeno - moudře činí. Ostatně, sám jsem o rehabilitaci též nežádal. Naopak, odmítal jsem ji. Marně. Byl jsem jí postižen proti své vůli.

Oč tedy v kritické době šlo... 22. 9. 1987 jsem byl gangstersky odvlečen z domova policií - "za účelem odejmutí daktyloskopických otisků ve věci závažného trestného činu vraždy", jak uvádí protokol. Realita ovšem, jak už to tak bývá, byla poněkud jiná. Policie šikovně využívala své neschopnosti při vyšetřování regionální vraždy k šikanám režimu nepohodlných osob v okrese Hodonín. Člověk by až řekl, že inkriminovaná vražda se policii náramně hodila... Pokud je mi známo - nebyla ostatně objasněna dodnes... - Je ovšem nanejvýš alarmující (nikoliv však překvapivé), že s podobnými praktikami se lze setkat i v režimu dnešním. Případ Petra Wohlmutha je výmluvným dokladem.

Pokud jde o "péči" poskytnutou mi policií, domů jsem se vrátil po čtyřiadvaceti hodinách. Výsledný efekt: Týden pracovní neschopnosti a další tři týdny rehabilitačního léčení. "Dozvuky" v loketním kloubu levé ruky pociťuji dodnes.

Chápu, že jistá zločinecká garnitura mi uvedeným způsobem chtěla poblahopřát k třiatřicetinám, které jsem onoho dne "slavil" s doznívající chřipkou v posteli, anebo, po mém odvlečení, v poklidu pročmuchat otevřený kvartýr nezodpovědného antisocialistického živla... Ani toto mé pochopení nic však nemění na několikanásobné nezákonnosti postupu strážců zákona, kterou potvrzují dokonce i závěry mého třídního nepřítele generální prokuraturu ČR, sp. zn. VII/Pz 250/92, a stejně tak i rehabilitačního soudu. Ponechám zde stranou, že příslušná fakta - t. j. ust. § 17 a § 18 zák. o SNB, § 21 z. č. 40/1970 Sb., § 12 z. č. 120/1962 Sb. a záznamy z kritického dne svědčící o hrubém porušení uvedených ustanovení - byla oběma ctihodným institucím dobře známa už v letech 1987-1989, kdy soustavně odmítaly mé poukazování na nezákonnost postupu bezpečnostních orgánů jako nedůvodné. Jistě. Pod tíhou nevyvratitelných důkazů se nakonec zhroutí i ten nejzarputilejší zločinec... I prokuratura... Teď už jen nebýt toho, že plně si vědoma nezákonnosti inkriminované policejní akce a "maličkostí" dalších, prokuratura dne 27. 12. 1987 obžalovala - mne. Tak, jak bylo v podobných případech běžné (a nadále běžné je) - z útoku na veřejného činitele podle § 156/2 trestního zákona.

Další průběh mé kauzy předrehabilitační byl tedy prozaický. Po zotavení se z následků policejní péče jsem 21. 10. na nezákonné jednání strážců zákona pošetile podal stížnost - a vzápětí se ocitnul v soukolí šrotovacích mechanismů mafiánského triumvirátu BPS (bezpečnost - prokuratura - soud). Na základě trestního oznámení bezpečnostních orgánů jsem byl 29. 10. obviněn z útoku na veřejného činitele, neboť - jak uvedeno v přísl. usnesení: "Dne 22. 9. 1987, před svým bydlištěm, obviněný hrubě urážel příslušníky VB při

provádění služebního zákroku vůči jeho osobě a v urážkách pokračoval i po předvedení na OO VB..." A tak už nezbývalo nic jiného, než abych byl "řádně" obžalován a "po právu" odsouzen. Což se vcukuletu stalo. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Mé další odvolávání se k prokuraturám všech stupňů obou linií (civilní a vojenské) pochopitelně bylo bezvýsledné. Odpovědi lze vyjádřit v resumé: Inkriminovaný policejní zákrok byl v naprostém souladu se zákonem, naopak - trestný čin spáchal stěžovatel, za což byl po řádném provedení důkazů spravedlivě potrestán.

Důkazní materiály jsou věru pozoruhodné...

"... Při zákroku říkal, že jsme policie". (Z výpovědi "poškozeného" příslušníka Slováčka, sp. zn. 6Vp 129/87). Podotýkám, že v protokolu vskutku stojí - policie. Nikoliv tedy snad - policajti. A musím přiznat, že by mě moc zajímalo, kolik bych vyfasoval dnes, kdybych se s dotyčnými - abych zas nenarazil - uniformovanými orgány exekutivy dostal opět do konfliktu a mimoděk je označil za esenbáky. Což by šikovný prokurátor nebo soudce, v případě potřeby jistě "uměl" kvalifikovat jako naplnění skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele. Kolik bych asi dostal? Nejspíš jak kdysi. 6 měsíců na 2 roky. I když - recidiva je recidiva. - Je-li policejní zákrok zákonný, služební, či nezákonný, ryze gangsterský (a tedy trestný čin podle § 158 tr. z.), nehraje roli. Alespoň v případě potřeby ne. Neb skutková podstata trestného činu útoku na veřejného činitele může být naplněna jen při zákroku služebním ap., t. j. plně opodstatněném. Nikoliv při zákroku nezákonném, de facto i de iure trestném. - A to by tak hrálo! To by soud nakonec ještě musel odsoudit skutečného pachatele a nikoliv - jak je v mnoha případech ustálenou praxí - jeho oběť. To by byla justice úplně postavena na hlavu.

"...Na OO VB urážel všechny příslušníky VB...", svědecky vypovídá další "poškozený" strážce zákona Salajka (mimochodem původce mého poranění). K čemuž příslušníci, přítomní kritického dne na oddělení, svorně ve výpovědích konstatují: "v mojí přítomnosti nikoho neurážel..." Zapomínají už jen dodat: Naopak - soustavně byl urážen, ponižován, provokován.

Manipulace s důkazy, které se dopustila KP v Brně při přezkumném řízení ve věci

mého prvního podnětu ke stížnosti pro porušení zákona (mimořádný opravný prostředek, stížnost podává gen. prokurátor) je ještě pozoruhodnější. Doslova perverzní: "Soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem na základě úplně a řádně zjištěného stavu věci, když provedl dokazování v souladu s ust. § 2/5 tr. ř. a opřel svůj výrok o vině, zejména o výpovědi svědků Slováčka, Salajky, Košťála i Marečkové." (JUDr. Rábková, sp. zn. 1KPt 2103/88. - Svědkové Slováček a Salajka jsou "jasní". Podíleli se na nezákonném policejním zákroku a mém poranění, v reakci na moji stížnost pak vykontruovali účelové obvinění. Za jejich věrohodnost by nedal zlámanou grešli ani pan Veledůvěřivý... Svědek Košťál byl jeden z příslušníků, kteří urážení nepotvrdili.

Svědkyně Marečková uvedla, že žádné urážky rovněž neslyšela. Vtip je v tom, že na výpovědi těchto dvou skutečných svědků se neodvážil odvolat ani soud. Prokurátorka Rábková už ovšem ano. A to velice fikaně: Podsunula svůj výrok soudu... Ze závěru dotyčné dámy tedy vyplývá, že napadením veřejného činitele jsem byl uznán vinným na základě toho - resp. právě proto - že žádný ze skutečných svědků toto napadení nezaznamenal... Absurdnost? Ale kdež... Už jsem se zmínil, že v naší justici je všechno naopak. Dodnes!! Že potřebuje obráti vzhůru nohama. Nebo spíš opačně....?

Můj další podnět ke stížnosti pro porušení zákona vyřizovala generální prokuratura (JUDr. Staněk). Výsledek? Stejný jako u podnětu předchozího. V principu: Protože žádný ze svědků žádné urážky neslyšel a nepotvrdil, byl obviněný právem uznán vinným a po zásluze odsouzen. Ve stejném duchu "vyřizovaly" vojenské

prokuratury má podání, týkající se inkrimin. policejního zákroku (policii "řeší" prokuratura vojenská). V principu tedy: Protože úřední záznamy z kritického dne svědčí o nezákonnosti postupu příslušníků SNB, byl tento postup v souladu se zákonem.

Uvedená "principiální stanoviska" obou prokuratur samozřejmě jsou fikcí, třebaže dovozenou z faktů. Prokuratury se takto, samozřejmě, nevyjadřují. Prokuratury tak "pouze" jednají. Co je pak nutí vyjadřovat se tak, aby objektivní realitu co nejdůkladněji zamlžily. Což ovšem není doména jen prokuratur, není-liž pravda, páni politici... U prokuratur a soudů, coby reprezentantů zákona, je však takové počínání bezezbytku zločinné.

Což pro změnu nutí zas mě, abych svou kauzu předrehabilitační zhodnotil i z poněkud jiného úhlu. Zhlediska trestní odpovědnosti těch, kteří jsou v této kauze skutečnými pachateli trestných činů - t. j. participujících bezpečnostních orgánů, vyšetřovatelů, prokurátorů a soudců.

Pokud jde o policii, shledávám naplnění skutkových podstat čtyř tr. činů:

1) Zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. z. v souvislosti se zákrokem vůči mé osobě dne 22. 9. 1987.

2) Ublížení na zdraví podle § 221 tr. z v téže souvislosti.

3) Křivé obvinění podle § 174 tr. z v reakci na mou stížnost ze dne 21. 10. 1987. 4) Křivá výpověď podle § 175 tr. z.

v následném trestním řízení. Vulgární výrazy, kterými mne policie dne

22. 9. 1987 častovala, blahovolně ponechám stranou. "Záslužnou práci", kterou odvedla okresní prokuratura v Hodoníně (JUDrové Zlatohlávek, Bediš a Obdržálek), raději nechám též stranou a budu se věnovat instanci další. Soudu. Verdikt zní: "Samosoudce okresního soudu v Hodoníně JUDr. Antonín Flašar je vinen, že dne 17. 2. 1988, na podkladě zjevně vykonstruovaného obvinění a hrubého porušení procesních předpisů, bez řádného provedení důkazů intenčně odsoudil obž. M. M. k trestu odnětí svobody, tedy v úmyslu způsobit jinému škodu nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci a tuto vykonával způsobem odporujícím zákonu, čímž spáchal tr. čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158/1 tr. z."

Všechny další instance, na které jsem se obracel - t. j. pánové od odvolacího soudu v Brně pod taktovkou JUDr. Papírníka, vyšetřovatel mjr. Odehnal z Inspekce KS SNB Brno a páni prokurátoři ať už civilní, nebo vojenští (celkem 6 kusů) mají "na triku" dva trestné činy. Opět ono obligátní zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. z., a dále nadržování (krytí tr. činu) podle § 166 tr. zák. Přičemž trestný čin nadržování, páchaný postupně vždy instancí vyšší, byl nakrásně umocňován. Neboť první instance kryla "jen" původní trestný čin, druhá už i krytí trestného činu instancí předchozí, a ovšem - atd. ... Pěkná sbírka zločinců zkrátka... Skutečnost, že uvedené trestné činy spáchaly dotyčné osoby ve funkcích vyšetřovatelů, prokurátorů a soudců, by si ovšem vyžadovala nejvyšší sazbu. A to se neodvažuji vůbec jen odhadnout, kolikrát během svých ctihodných kariér takto jednali... Mnohonásobný pachatel tr. činů, spáchaných v zmíněném funkčním postavení, je u mne ovšem velezločinec. Takže, vážený a milý občane, působí-li dotyční pánové a dámy, nebo jim podobní, ve svých funkcích i dnes (a proč by také nepůsobili?), budou o Tvé příp. vině či nevině, o Tvých stížnostech, podnětech ap. rozhodovat velezločinci. Znamenité, ne? A jak podnětné!

II. část

Čímž se konečně dostávám k hlavnímu bodu - k své kauze rehabilitační. Kterou žel musím hodnotit zcela ve smyslu kauzy předrehabilitační. Neboť návyky, které justičním profesionálům vešly za ta léta do krve, z ní vyjdou teprve tehdy, až se zastaví jejich krevní oběhy. Meritum je ostatně prosté: Kdo jsi bez viny - hoď kamenem. A rád bych viděl prokurátora nebo soudce, který je bez viny. Který nemá něco "na taláře". Protože chceš-li s vlky výti - musíš s vlky býti. A hezky nerozborně: Jeden za všechny - všichni za jednoho! Kryj trestné činy všech - všichni budou krýt trestné činy tvoje. Vyšší instance instanci nižší, jeden justiční zločinec druhého. Abychom se nemuseli pozavírat navzájem!

Ohlédnuto od čachrářských zájmů establishmentu, jehož je justice často jen všehoschopnou služkou, tkví podstata problému v tom, že páchání trestných činů ve smyslu §§ 158 a 166 tr. z. prokurátory a soudci se stalo něčím zcela běžným, "normálním", jakýmsi zvykovým právem. Že až na výjimečného obětního beránka - neboť i ten musí být čas od času předhozen veřejnosti - není žádný z nich v nejmenším postihován. Jakoby jejich povinnost stíhat zločiny implikovala i právo zločiny páchat... Nuže dobrá. Jedno však nepochopím nikdy: Drzost, s níž trestně postihují jiné, majíce metráky másla na hlavě. O to víc ovšem obdivuji jejich umění udělat v případě potřeby z komára velblouda a v případě kontrapotřeby zapřít i živoucího slona. Nejzasloužilejší justiční zločinci pak lehce zvládnou obé v jednom. O dovednostech dalších nemluvě. Ale abych neodbíhal...

9. března 1990 jsem podal další podnět ke stížnosti pro porušení zákona. V pořadí tedy třetí. Obě linie - věc inkrimin. policejního zákroku a věc mého odsouzení jsem tentokrát sloučil a s celou záležitostí se obrátil na Federální prokuraturu, tedy instanci nejvyšší. Dlužno dodat, že obě položky byly nedílně spjaty od prvopočátku a zainteresovanými místy pouze účelově rozpolceny. Dle potřeb se pak z jednotlivých položek vytrhávaly jednotlivosti a z těch se opět slepovala "realita". Taková, jaká se tomu či onomu "vyšetřovacímu" orgánu právě hodila.

Federální prokuratura, po celkovém přezkoumání věci, uznala důvodnost podnětu, znovu věc rozpoltila a jednotlivé položky postoupila k vyřízení mým starým známým - "prokuraturám ve věci příslušným" - Hlavní vojenské prokuratuře a generální prokuratuře ČR.

Plukovník JUDr. Václav Teubner, náčelník odboru prokurátorského dozoru HVP, ještě postupoval v zajetých kolejích, resp. zachraňoval, co se dalo. V obligátním absurdním principu: Protože inkriminovaný policejní zákrok byl nezákonný, orgány, jež potvrdily jeho zákonnost, jednaly bez pochybení. - Ostatně, není se co divit. Kdyby k svým unter-JUDrům měl přistupovat podle zákona, věznice by se sice naplnily, leč prokuratury osiřely... I když na druhé straně: než prokuratury sestávající ze zločinců, radějí žádné prokuratury... Buď jak buď, nevím, jak ostatní 4 participující (oficíři Pečman z VVP Tábor, Havlík a Váňa z HVP a Odehnal z IN KS SNB Brno) - plukovník JUDr. Arnošt Přikryl však působí na VOP Brno dodnes. Ba dokonce povýšil... Nic naplat, zásluhy jsou holt zásluhy. Náčelníku Teubnerovi jsem tedy jen zaslal otevřený děkovný dopis (viz příloha). Neodpověděl na něj dodnes.

V "horší" situaci se ovšem ocitla generální prokuratura ČR. Neboť ta už pod tlakem nezvratných faktů uhnout nemohla. Neměla kam. Byla při-špendlena ke zdi. Leč - nakonec se východisko přeci jen našlo. Totiž - na obzoru se začal rýsovat zákon o rehabilitacích. Ergo GP ČR umně podnět pozdržela až do doby, kdy zákon vešel v platnost a poté věc - ještě umněji - transponovala do rehabilitační roviny (JUDr. V. Louda). "Podle § 30/1 z. č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci" ji zkrátka a dobře 25. 7. 1990 přičutnula soudu. - Co takové prokuratuře také záleží na nějakých zákonných lhůtách, že... Ty přeci musí dodržovat jen ti, kteří ji v jednom kuse obtěžují. A pak - generální prokuratura přeci neobviní sebe samu. Neboť můj předchozí podnět ke stížnosti pro porušení zákona odložila jako nedůvodný. Nehledě už vůbec k tomu, že zákon o rehabilitacích skýtá znamenité možnosti, jak podstatu věci obejít a spravedlnosti zakroutit krkem. To by prokuratura byla pěkně hloupá, aby se zatěžovala zákonnou lhůtou a strkala hlavu do oprátky. - Mimochodem - zákonnou lhůtu pro vyřízení podnětu překročila GP ČR trojnásobně. Že za této situace se nad právoplatností postoupení věci rehabilitačnímu soudu lze jenom ušklíbnout, snad ani uvádět netřeba.

Velezločinci zkrátka uniknou spravedlnosti vždycky. Obyčejní zločinci, byť sebelépe organizovaní, jsou na tom podstatně "hůř". Neb super-organizovanosti velezločinců se jim přeci jen nedostává... I nevinní občané jsou na tom hůř. Protože proti organizovanému zločinu mají jakous-takous šanci. Ale proti superorganizovanému velezločinu? Ani tu nejmenší... O superorganizovaném velezločinu se vlastně ani nemluví. Kdo by také velezločince považoval za zloduchy? Vždyť velezločinci tak vůbec nevypadají. Naopak. Jsou to šaramantní lidé. A pracovití... Ale abych zas neodbíhal.

S postoupením věci k rehabilitačnímu řízení jsem nesouhlasil a trval na tom, aby byla vyřízena formou stížnosti pro porušení zákona. Leč - marně. GP ČR prosadila svou (jak také jinak?) a případ se tak - po roce a půl - ocitnul před okr. soudem v Hodoníně. Soudu jsem tudíž oznámil, že o rehabilitaci jsem nikdy nežádal, nežádám a žádat nebudu (rehabilitace v trestní věci podle § 156 tr. zák. se provádí na žádost postiženého). Načež soud řízení 16. 1. 1992 zastavil a GP ČR se opět dostala do úzkých. Zákon o rehabilitacích však pamatoval i na takovou situaci - přesněji - skulinka se vždycky najde, případně vydlabe. Voilá - dne 27. 2. 1992 podává GP ČR podle § 5/2 z. č. 119/90 Sb. "samostaný" návrh na zahájení nového řízení. Následoval můj nový nesouhlas, na protest proti vyřizování věci formou rehabilitace jsem odmítnul soudního líčení se účastnit. Sjeli to pochopitelně i beze mě, a tak, dne 10. 11. 1992, jsem byl slavnostně "rehabilitován", resp. původní rozsudek OS v Hodoníně ze 17. 2. 1988 byl zrušen. Proti usnesení rehabilitačního soudu, podstatu věci ostentativně obcházejícímu, jsem podal stížnost, nu a odpověď je citována v úvodu tohoto pojednání.

Revolucionující se obsah rehabilitačních materiálů či eskamotérské tahy zainteresovaných JUDrů jsou velice interesantní a stojí za povšimnutí...

Závěry navrhovatele, generálního prokurátora ČR (v zast. JUDr. J. Benko), sp. zn. VII/Pz 250/92 z 27. 2. 1992 jsou v podstatě ještě O. K.: "... Není pochyb o tom, že bezprostřední příčinou údajného činu obviněného bylo okamžité předvádění z domova a násilné donucování k nástupu do služebního auta, posíleno vynucováním sejmutí otisků. Přesto se soud zákonností postupu příslušníků VB nezabýval. Neopatřil důkazy o tom, podle jakých poznatků obviněný přicházel v úvahu jako možný pachatel vraždy, proč musel být okamžitě předváděn a zda k sejmutí otisků byly zákonné důvody. V tomto směru soud nechal bez povšimnutí i některé provedené důkazy... (Pozn. aut.: týká se porušení ustanovení § 17 a § 18 zák. o SNB aj.).

... Další důkazy byly prováděny pouze výslechem orgánů VB. Mezi výpověďmi příslušníků, vůči nimž urážky podle

výroku rozsudku směřovaly, jsou rozpory, které se soud ani nepokusil odstranit. Neexistuje též důkaz o tom, že by obviněný urážel příslušníky VB v budově OO VB. Přesto soud I. stupně uznal obviněného vinným, aniž měl pro takový závěr důkazy. Soud II. stupně toto pochybení nezjistil a nenapravil... (Pozn. aut.: krajská a generální prokuratura při dvojím přezkumném řízení v letech 1988-1989 též ne). ... Rozsudek okr. soudu v Hodoníně sp. zn. 3T 11/88 ze dne 17. 2. 1988 je tedy vadný, neboť rozhodnutí o vině obviněného neodpovídá výsledkům důkazního řízení a bylo učiněno na podkladě hrubého porušení procesních předpisů." Závěry JUDrů z GP ČR jsou tentokrát

tedy vcelku objektivní. Až na jednu "maličkost". Cudně opomíjejí díl trestní odpovědnosti, který má na triku prokuratura... Ale to nic. JUDrové od soudu, pro změnu zas usilující o umenšení viny své vlastní instituce, prokuratuře už toto "opomenutí", až přijde čas, zlobně připomenou. A to následujícím výrokem: "Je třeba uvést, že výše popsané

pochybení není jen v důsledku nesprávného postupu okresního soudu v Hodoníně a poté krajského soudu v Brně, jak je uvedeno v návrhu GP ČSFR (!!! - pozn. aut.), ale svůj výrazný podíl na výsledku původní trestní věci má i okresní prokuratura v Hodoníně, která prováděla přípravné řízení

a podávala ve věci obžalobu, přičemž důkazy se shromažďují především v přípravném

řízení." (Z usnesení krajského soudu v Brně, sp. zn. Rto 2/93 z 8. 2. 1993).

Budiž ponecháno stranou, že JUDrové od KS v Brně si pletou GP ČR s GP ČSFR a že kompetence obou prokuratur tudíž jsou pro ně terra incognita, přičemž hrubé porušení procesních předpisů dezinterpretují jako neviňoučký nesprávný postup. Možná ale, že pokud jde o trojnásobné osočení nebožky GP ČSFR v uvedeném usnesení, jedná se jen o "administrativní nedopatření". S "administrativními nedopatřeními" polistopadové justice mám totiž bohaté zkušenosti. Vyřizování mých podnětů polistopadovou justicí je v zásadě sice totožné s jejich vyřizováním justicí předlistopadovou. Co je však zajímavé - u předlistopadové justice jsem se s "administrativním nedopatřením" nesetkal ani jednou... Buď jak buď, JUDrové od KS Brno se v usnesení, jak ukáže citace další, "spletli" i v jiné souvislosti... Byť velice rafinovaně... Nepředbíhejme však události. Neb dalším rehabilitačním dokumentem, navazujícím na návrh GP ČR, je usnesení okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1Rt 2/92 ze dne 10. 11. 1992.

Pokud jde o inkr. policejní zákrok z 22. 9. 1987, soud potvrzuje závěry GP ČR. V tomto bodě se tedy JUDrové obou proveniencí či pertinencí vzácně shodují. Ostatně mají plnou pravdu. Nebýt policejní šikany iniciované StB, nemuseli se celou záležitostí vůbec zabývat. A já se nemusel zabývat sepisováním tohoto traktátku. Jaká je nicméně konstatace: "Z původních záznamů je zřejmé,

že nebyly žádné důkazy ani nebyly zjištěny žádné skutečnosti pro ten závěr, že M. M. by mohl býti pachatelem závažného tr. činu v H... V záznamu je uvedeno, že daktyloskopování bylo prováděno podle § 21/1 z. č. 40/1970 Sb. Toto ustanovení však upravuje pouze úkony, které je možno provést ke zjštění totožnosti osoby. Totožnost M. M. však byla známa. Dle záznamu bylo předvedení provedeno podle § 17 a § 18 zák. o SNB. Tato ustanovení však upravovala pouze způsob provádění zákroku a v žádném případě

neupravovala důvody pro tento zákrok... Ze všech těchto skutečností je potom zřejmé, že v konkrétní situaci nebyly důvody pro zákrok toho charakteru, který proti M. M. byl prováděn. Jestliže tedy v této situaci došlo k jednání, které je popisováno v původních rozhodnutích, nemohlo se jednat o útok na veřejného činitele ve smyslu § 156/2 tr. z."

Jestliže ovšem k jednání, popisovanému v původních rozhodnutích, došlo... Další částí návrhu GP ČR, týkající se vykonstruovanosti obvinění, hrubého porušení procesních předpisů ap., se OP v Hodoníně však zabývat nemíní... To tak! Zanášet si do vlastního hnízda! A proto JUDr. J. Klas finalizuje: "Po posouzení věci je podstatné, co již bylo uvedeno, že nemohl M. M. naplnit skutkovou podstatu tr. činu útoku na veř. činitele podle § 156/2 tr. z., že přicházel v úvahu ten postup, že podle § 222/2 tr. řádu mohla býti věc postoupena správnímu orgánu k projednání jako případný přestupek."

Kterýžto schizofrenní tah inspiruje kr. soud k triumfující bezočivosti:

"Pokud soud I. stupně dochází k závěru, že v původním trestním řízení věc byla posouzena v rozporu se zákonem jako trestný čin a nikoliv jako přestupek s ohledem na intenzitu jednání tehdy obžalovaného M. M. a okolnosti případu, ztotožnil se odvolací soud s tímto názorem." (JUDr. V. Rutar).

- JUDr. V. Rutar opomenul už jen objasnit, v čem se meritum citovaného výroku KS v Brně z 8. 2. 1993 liší od odsuzujícího verdiktu OS v Hodoníně ze 17. 2. 1988. Nevadí. Objasním sám. V ničem! Snad jenom v tom, že vzhledem k současné důkazní situaci je citovaný výrok o to nehoráznější.

Důkazní situace je tedy ta, že bezpečnost postupovala průkazně nezákonně. Příslušníci nepožívali ochrany veřejného činitele ve smyslu § 89/8 tr. z., v nejmenším nebylo prokázáno, že bych dotyčná individua jakkoli urážel - třebaže jsem byl terčem jejich trestného jednání (o to trestnějšího, že pod záštitou uniforem SNB), přesto - výhradním viníkem je nakonec opět postižený. Podle přičinlivé korektury kr. soudu v Brně (na formulační elastičnost výroku nemíním brát zřetel) jsem se dopustil - přestupku. Doktore Rutare - bravo!

III. část

Odvolací soud v Brně dal tedy najevo, že jeho posláním, tak jako před listopadem 1989, je "osladit" stěžovateli jeho drzost, t. j. k závěrům soudu I. stupně přidat něco navíc, něco vlastního, individuálně vyfabulovaného, co by "vinu" obtěžovatele jaksepatří zvýraznilo. Před listopadem 1989 byl kraj. soud v Brně obecně považován za zločineckou enklávu par excellence. Jak vidno, na tomto statutu se za tři roky příliš nezměnilo.

Pokud se někomu zdá, že toto pojednání je "zločineckými" pojmy ve vztahu k justici předimenzováno, jde o zdání klamné. Plynoucí z vžitého či vsugerovaného názoru na justiční sféru, jež v uvedeném ohledu je značně poddimenzována. Velmi účelově sice, leč zcela nerealisticky. Nazývejme proto i zde věci pravými jmény. Zločin zločinem a velezločince velezločinci. Totéž se ostatně týká i jiných mocenských sfér.

Zamítacím usnesením KS v Brně z 8. 2. 1993 první díl mé rehabilitační kauzy tedy skončil... První díl! Neboť justice své oběti jen tak snadno ze spárů nepouští. Proč by s tak dojemnou houževnatostí o rehabilitaci těch, jež o ni v nejmenším nestojí, také usilovala, že... Kdepak, důmyslně zrežírovaný divadelní kus musí být dohrán až do konce. Nezákonně postižený musí být rehabilitován řádně a do důsledků. A proto - vivat rehabilitace! Tak skvělá příležitost, jak nepohodlného jedince, v rámci vleklého soudního řízení opět potrápit, jak ho znovu ponížit a v souladu se zákonem krásně diskriminovat (rehabilitant je souběžně označován za obviněného), tak nádherná možnost, jak mu dát najevo jeho nicotnost a současně svou vlastní nadřazenost, se přeci jen tak nenaskytne. Kdepak, není nad soudní rehabilitace... Jak působivé, jak zábavné, jak vtipné... A konečný verdikt? Ten je přeci dán od začátku: Nezákonně odsouzený - budiž znovu odsouzen!

Podruhé. V rámci rehabilitace. Ó - jak dvojnásob podařené...

Že přeháním? Kdeže, vůbec ne. "Můj" rozsudek ze dne 17. 2. 1988 byl sice zrušen. Soud dne 10. 11. 1992 "odhalil", že trestný čin, pro který jsem byl odsouzen, se nekonal, jelikož konat nemohl. Na základě podivuhodného schizofrenního přesmyku však současně dospěl k závěru o přestupku. Ergo nezbývá, než abych před soudem stanul znovu. Ne už pro vyfabulovaný trestný čin jako před pěti lety, nýbrž pro vyfabulovaný přestupek. Neboť demokratická justice je uznalá. Celá záležitost by se též dala charakterizovat známým - zloděj křičí chyťte zloděje... Totiž - aby soud odvrátil pozornost od prohřešků svých, skutečných, t. j. od hrubého porušení procesních předpisů at., na které poukazoval návrh GP ČR, opírající se o ustanovení § 14/1 písm. b, c) z. č. 119/90 Sb., obrátil soud pozornost na fiktivní prohřešek můj a opřel svůj závěr o písm. d) uvedeného ustanovení. Jak prosté... První díl mé rehabilitační kauzy

skončil... A díl druhý? Předvolání okresního soudu v Hodoníně z 5. 3. 1993 deklaruje, že opona šla opět nahoru. Blanket, který jako by z oka vypadnul svému o pět let staršímu "kolegovi", s honosným záhlavím: Doručení obžaloby - návrhu na potrestání obviněného a jeho předvolání k hlavnímu líčení... Pro fiktivní trestný čin jsem před 5 lety už před soudem stál. Pro fiktivní přestupek v téže věci ještě ne. Toto pochybení tudíž nutno napravit. Neb původní rozsudek byl zrušen.

Nic naplat, perfektní scénář rehabilitační šikan-magorie si zaslouží nejvyšší uznání. Koneckonců - čím by se naše přetížená justice mohla zabývat konstruktivněji, jak efektivněji trávit svůj drahocenný čas, jak výrazněji dát chlebodárcům najevo, že královské honoráře nebere zadarmo, než osnováním bezuzdných soudních frašek, než pseudorehabilitačními bakchanáliemi? Jaký to jen bohatýrský scénář... A to se prosím najdou jedinci do té míry nezvedení, že si šlapou po svém rehabilitačním štěstí, o nabízenou satisfakci nejeví zájem, ba při velkolepých soudních féeriích odmítají asistovat, čímž scénář

trpí na kráse. Jak zvlčilé. Příslušný podnět ke stížnosti pro

porušení zákona, který justice účelově transponovala do rehabilitační roviny, jsem podal před třemi lety... Zákonná lhůta pro jeho vyřízení byla jeden měsíc... Za tři roky dokázala justice věc obrátit o 180 stupňů... Kauza přitom zdaleka není u konce... Co k tomu dodat?

Nejsem jistě jediný "rehabilitovaný", který by rehabilitátorům nejraději nacpal jejich "spravedlnost" do chřtánu. Parabela s cynickými zbytkovými tresty ostatně bije do očí... Oč v těchto podlých rehabilitačních fraškách tedy běží ve skutečnosti? V zásadě o jediné o potvrzení "viny" nezákonně postiženého. Neboť ti, kteří se na něm provinili, jsou tím pádem z obliga. Nuže postižený musí zůstat alespoň trochu viníkem. Už sice menším viníkem, třeba i viníkem mikroskopickým, nicméně - viníkem. Výhradním! A jeho katani? Co by... Pouze to trochu přepískli. Ne však na nevinném! Na výhradním viníkovi! - Co na tom, že nezákonně odsouzenému je tak při "rehabilitaci" plivnuto do tváře podruhé. Ještě urážlivěji a cyničtěji, než při vlastním odsouzení... Žádný div ovšem. Má přeci co do činění s velezločinci. A ne tak lecjakými. S těmi nejpokleslejšími. Justičními. A pak - nejde přeci o to, aby byl řádně rehabilitován perzekvovaný, ale především jeho katani. A ovšem - o to běží, aby nezákonně odsouzený byl znovu potýrán a nakonec, ve vší počestnosti, de facto odsouzen podruhé.

Výsledek převážné většiny rehabilitačních soudních frašek je ostatně už předem dán tím, že rehabilitace provádějí tytéž soudy, jež nezákonně odsuzovaly. Tj. odsoudil-li postiženého okresní soud v Hodoníně, a krajský soud v Brně - jako soud II. stupně - zamítnul jeho odvolání, dotyčného rehabilituje opět OS v Hodoníně a o jeho případném odvolání rozhoduje opět KS v Brně. Prokáží-li tedy tyto soudy plnou nevinu postiženého, současně tím odsoudí samy sebe. Je proto v zájmu těchto soudů postupovat tak, jak stanoví zákon...? Jedině že by sestávaly ze sebevrahů... Vysvětlení onoho "kompetenčního pochybení" je dvojí. Buďto těm, jež rozhodli o přidělení rehabilitací soudům, které se v původních trestních věcech nezákonně angažovaly, je termín podjatost zcela cizí, anebo tak učinili záměrně. Je pro ně výhodnější, aby oběť nadále byla považována za pachatele a skuteční pachatelé nadále za nevinné, případně za oběti. Typický "narubysmus" předlistopadové justice prostě. Vzhledem k okolnostem o to perverznější.

Velkou roli při pseudorehabilitačních zvrácenostech jistě hraje i snaha preventivně zabránit nezákonně odsouzenému v postihu perzekutorů, respektive mu tento postih znesnadnit. Nicméně ruku na srdce: Většina z těch, jež Velký listopadový čachr 1989 prohlédli (a kdo by jej za více než 3 roky neprohlédnul?), by se na mnohaleté tahanice s justičními velezločinci, s výsledkem předem nulovým, tak akorát vysrala, mírně řečeno... Protože dovolávat se práva a spravedlnosti má praktický smysl jen v právním státě. A ten je determinován tím, že se v něm práva a spravedlnosti dovolat lze! Nikoliv účelovými proklamacemi establishmentu. A stát dnešní? Ten je zrovna tak "právní", jako stát předlistopadový. Jen bezpráví se v něm realizuje v jiných rovinách. A ovšem - drtivá většina občanů se v něm práva a spravedlnosti nedovolá. Předpokladem právního státu je totiž odpovídající společenský řád. Nikoliv dnešní neřádstvo!

Že na tomto neřádstvu má justice podíl lví, je neoddiskutovatelné. Cui prodest zkrátka. Neřádstvo jí vyhovuje. V neřádstvu se totiž zločinci cítí jak ryby ve vodě. Neřku-li velezločinci... Eminentní zásluhu má justice i na celkovém úpadku společnosti. Nikdo totiž nedokáže znechutit a demoralizovat občany víc, než právě - pokleslá justice. Ať už jde o demoralizaci přímou, nebo nepřímou. Demoralizace přímá má dopad víceméně omezený. Demoralizace nepřímá, v důsledku všemi viditelných beztrestných machinací prokuratur a soudů, má dopad katastrofální. Proto též považuji obligátní krytí trestných činů justičními orgány za větší zločin, než kamuflované trestné činy samotné. Protože důsledky tohoto krytí jsou neporovnatelně horší, než důsledky trestných činů původních. Toto nadržování ve smyslu § 166 tr. z. má totiž demoralizující vliv na celou společnost.

Justice ostatně - tak jako v minulosti - podává i nejpřesvědčivější důkazy o "právnosti" tohoto státu a o "spravedlnosti", která v něm vládne. Člověk má až dojem, jako by prokuratury a soudy chtěly svým jednáním občany donutit, aby vzali spravedlnost do vlastních rukou. Zapomínajíce, že justiční zločinci by byli první, kterým by cynické úsměvy zvadly na rtech. Justice koneckonců - byť by byla jen všehoschopnou služkou establishmentu, má nejvýraznější podíl na pseudoprávním stavu jakéhokoliv státu. Protože její činnost je determinována obecně platnými zákony - a ne protizákonnými chtíči mocných. Že posláním justice je zločiny odhalovat a stíhat, nikoli kamuflovat či páchat, bylo už řečeno.

Pokleslá justice jakéhokoliv státu je ovšem i nejpregnantnějším svědectvím o pokleslosti režimu, který ve státě panuje, resp. o skutečných kvalitách jeho exponentů. Jaký pán - taký krám, praví přísloví.... Vládnoucí garnitura, tykající si s bezprávím, justici, která je jeho synonymem, nutně potřebuje. Vzájemná vazba je nepřehlédnutelná. A vládcové, netykající si s bezprávím, leč neschopní? Nu... Jisté je, že justice může být baštou svévole jen díky pochopení mocných, nebo přímo na základě jejich direktiv. Jistí lidé rádi hovoří o nutnosti

čelit organizovanému zločinu... Ano, nepochybně... Jsou-li však sami integrální součástí, či tvůrčími elementy superorganizovaného velezločinu - a exaktnější termín neznám, jejich proklamace nutí k závěru, že soustředěním pozornosti na "menší" gaunery se snaží odvrátit pozornost od gaunerů VELKÝCH. Od sebe sama... Pokud si ovšem určité korelace jednou uvědomí většina společnosti - a bude reagovat přirozeně - naplní se slova: živí budou závidět mrtvým. Nejsmutnější je, že navzdory tomu, že viníci jsou známi už dnes, občanská komunita kráčí k "světlým" zítřkům odevzdaně, jak stádo vedené na porážku... Ale abych zas nebyl nařčen z dramatizace věci. A ovšem, abych zas neodbíhal.

Několik stovek rehabilitačních soudních frašek není pro posouzení justičního statu quo samozřejmě, směrodatných. I když svědčí o mnohém... Směrodatná není ani má hladovková anabáze 1991-1992, i když mne osobně přesvědčila ad absolutum. V prvé řadě o tom, že mezi praktikami předlistopadové a polistopadové justice, pokud jde o vyřizování podnětů, není žádný rozdíl.

Snad jenom ten, že justice polistopadová je v tomto ohledu ještě bezočivější. Skutečnost, že mé "hladovkové" podněty - přes nejvyšší myslitelnou podporu ze všech stran - nebyly řádně vyřízeny dodnes, to jen potvrzuje. Některé morbidní jevy, které mou hladovkovou anabázi doprovázely, mne pak striktně přesvědčily o dalších peripetiích. Ale ani to jistě není podstatné. Pro hodnocení současné justice - a nejen justice - je určující její přístup k myriádám řadových občanů, marně se dovolávajících práva a spravedlnosti. A ti by mohli vyprávět... O tom, čemu - nebo komu - dnešní justice slouží de facto... Mocným a sama sobě. Přesně tak, jak kdysi. Soukolí superorganizovaného velezločinu se zkrátka vesele točí dál...

Pokud tedy ještě někdo věří, že zmíněné soukolí bylo rozbito Listopadovým čachrem 1989, hluboce se mýlí. Všechny indicie ukazují, že spíše upevněno. Potřebuje jen na čas zvolnit tempo. Aby se poté mohlo rozeběhnout o to zběsileji. Narůstající arogance prokuratur a soudů je varovnou přezvěstí.

A jedna statistika na závěr: Z 1032 podnětů, "vyřízených" Ústavním soudem ČSFR, bylo odmítnuto 668, odloženo 295 a u 57 zastaveno řízení. Jinými slovy: Z 1032 podnětů skončilo 1020 v odpadkovém koši.

Ne, pseudorehabilitační zvrácenosti jistě nejsou směrodatné. Jsou pouhou indicií... A cynickým plivnutím justičních velezločinců do tváří nezákonně odsouzených.

Březen 1993

Miloslav MAREČEK, Kyjov