Obsah přílohy NN 20/1992

 

Smlouva mezi ČSFR a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci

 

Kučera Rudolf: Komentář (Střední Evropa)

 

Dohoda mezi vládou ČSFR a vládou Ruské federace o vypořádání ...

 

Gershon David: Přátelství na věčné časy

 

Kostlán František: Ponížený dodatek

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: NN                                                                     ¦

¦Název: Smlouva mezi ČSFR a Ruskou federací o přát. vztaz. a spolupráci        ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/020   Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

 

Česká a  Slovenská Federativní Republika  a Ruská federace  (dále

jen "Smluvní strany"),

navazujíce na tradiční vztahy přátelství mezi národy obou států,

přihlížejíce  ke  skutečnosti,  že  Ruská  federace  je  státem -

pokračovatelem Svazu sovětských socialistických republik,

vycházejíce z hlubokých politických a hospodářských přeměn v obou

státech, v Evropě a ve světě,

přesvědčeny o tom, že vzájemná úcta a spolupráce mezi oběma státy

odpovídá zájmům národů Ruské federace  a ČSFR a slouží upevňování

míru, bezpečnosti  a spolupráce v  Evropě, vytvoření kvalitativně

nových vztahů, založených na rovnosti,

považujíce územní celistvost a neporušitelnost hranic všech států

za neoddělitelnou součást nového mírového uspořádání v Evropě,

řídíce se pravidly mezinárodního práva, především zásadami Charty

Organizace  spojených národů,  a jednajíce  v souladu  se závazky

přijatými v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě,

Pařížskou chartou pro novou Evropu, napomáhajíce k přeměně Evropy

v kontinent míru, bezpečnosti, demokracie a blahobytu,

zdůrazňujíce význam bezvýhradné úcty k lidským právům a základním

svobodám a k zásadám demokracie, humanismu a právního státu,

přejíce si definitivně skoncovat  s totalitní minulostí, spojenou

s nepřípustným použitím síly proti Československu v roce 1968 a s

dalším   neospravedlnitelným  setrváváním   sovětských  vojsk  na

československé  území,  jehož  materiální  důsledky  jsou  řešeny

příslušnou dohodou z 1. dubna 1992,

berouce na vědomí československo-sovětskou  Deklaraci z 26. února

1990,

navazujíce  na zásady  společné československo-ruské  Deklarace o

zásadách vzájemných vztahů a spolupráce ze 14. května 1991,

dohodly se takto:

 

Článek 1

Smluvní strany budou rozvíjet svoje vztahy jako spřátelené státy.

Budou se  důsledně řídit zásadami  svrchované rovnosti, nepoužití

síly   nebo   hrozby   silou,   neporušitelnosti  hranic,  územní

celistvosti,  mírového  řešení  sporů,  nevměšování  do vnitřních

záležitostí, respektování  lidských  práv  a  základních  svobod,

rovnoprávnosti a práva národů na sebeurčení, plnění závazků podle

mezinárodního práva  v dobré víře.  Budou uskutečňovat přátelskou

spolupráci v duchu vzájemné úcty a porozumění, dobrého sousedství

a partnerství, vzájemných hospodářských výhod.

 

Článek 2

Smluvní  strany  budou  bezvýhradně  respektovat  svrchovanost  a

územní celistvost druhé Smluvní strany.

 

Článek 3

Smluvní strany  se zavazují řešit  všechny spory, které  by mohly

vzniknout mezi nimi, výlučně mírovými prostředky. Zdrží se hrozby

silou nebo  použití síly proti územní  celistvosti a nezávislosti

druhé  Smluvní   strany,  jakož  i   jakéhokoliv  jiného  jednání

neslučitelného s  cíli a zásadami Charty  OSN, Závěrečného aktu a

dalších dokumentů Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

 

Článek 4

Smluvní strany  potvrzují, že bezpečnost  je nedílná a  že jejich

bezpečnost je nerozlučně spjata  s bezpečností všech účastnických

států Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

Budou  všestranně  napomáhat  posilování  bezpečnosti  a  rozvoje

spolupráce  v   Evropě  s  cílem   vytvořit  účinný  celoevropský

bezpečnostní systém.  Za tím účelem budou  podporovat zřizování a

činnost  stálých institucí  a orgánů  Konference o  bezpečnosti a

spolupráci  v Evropě  a všemožně  napomáhat vytváření  jednotného

celoevropského prostoru ve všech jeho dimenzích.

 

Článek 5

Smluvní strany nepřipustí využití svého území k agresi nebo jiným

násilným činům proti druhé Smluvní straně.

V případě,  že  se  jedna  ze  Smluvních  stran  stane  předmětem

ozbrojeného  útoku,   druhá  Smluvní  strana   nebude  útočníkovi

poskytovat žádnou vojenskou nebo jinou pomoc ani jakoukoliv jinou

podporu a bude působit k tomu, aby byl konflikt vyřešen v souladu

se  zásadami Charty  OSN a  dokumentů Konference  o bezpečnosti a

spolupráci v Evropě.

Tyto  závazky  se  nedotýkají  práv  a  závazků  Smluvních  stran

vyplývajících z Charty OSN.

 

Článek 6

Smluvní  strany budou  pořádat pravidelné  konzultace na  různých

úrovních  s cílem  zabezpečit  další  rozvoj a  prohloubení svých

dvoustranných vztahů a výměny názorů na mezinárodní otázky.

Setkání  na   nejvyšší  úrovni  se  uskuteční   podle  potřeby  a

účelnosti, nejméně jednou ročně.

Ministři zahraničních věcí budou  pořádat pravidelné konzultace o

otázkách společného zájmu.

Předpokládají  se  pravidelná   setkání  vedoucích  představitelů

ostatních ministerstev a vládních úřadů obou Smluvních stran.

 

Článek 7

Konzultace se bezodkladně uskuteční  na žádost jedné ze Smluvních

stran, která má za to, že by mohly být ohroženy její bezpečnostní

zájmy.  Obě  Smluvní  strany  budou  usilovat  o dosažení shody o

opatřeních vhodných k překonání vzniklé situace.

Dojde-li podle  názoru jedné ze  Smluvních stran k  ohrožení míru

nebo vzniku mezinárodního napětí,  budou se vzájemně informovat o

možných způsobech urovnání sporu a stabilizaci situace.

 

Článek 8

Smluvní  strany  budou   aktivně  napomáhat  procesu  chemického,

bakteriologického,  jaderného,  tak   i  konvenčního  odzbrojení,

dalšímu snižování  ozbrojených sil a výzbroje  v Evropě, posílení

opatření  důvěry a  bezpečnosti na  dvoustranném a  mnohostranném

základě,   jakož  i   zřizování  stálých   struktur  celoevropské

bezpečnosti.

Budou  přispívat  k  tomu,  aby  byly  cestou  závazných a účinně

kontrolovatelných dohod sníženy stavy  ozbrojených sil a výzbroje

na úroveň dostatečnou pouze pro obranu.

Smluvní strany  budou spolupracovat v zájmu  prohloubení důvěry a

bezpečnosti  a za  tím  účelem  budou rozvíjet  vzájemně výhodnou

spolupráci a kontakty ve vojenské oblasti.

 

Článek 9

Smluvní  strany   budou  prohlubovat  svou   spolupráci  v  rámci

mezinárodních organizací  a institucí, zejména  evropských. Budou

si  navzájem podle  možností pomáhat  při rozvíjení  spolupráce s

mezinárodními  organizacemi a  institucemi, jejichž  je jedna  ze

Smluvních stran členem.

 

Článek 10

Smluvní  strany  budou  vytvářet  co  nejpříznivější podmínky pro

přímé styky a spolupráci na úrovni republik, autonomních oblastí,

regionů,  měst a  obcí ve  všech otázkách  náležejících do jejich

kompetence.

Zvláštní pozornost budou věnovat rozšíření styků mezi parlamenty.

Smluvní  strany   budou  napomáhat  rozvoji   styků  mezi  lidmi,

politickými stranami  a hnutími, odbory,  církvemi, náboženskými,

sportovními, turistickými a jinými svazy a spolky.

Výměna  mládeže bude  požívat všestranné  podpory obou  Smluvních

stran.

Smluvní  strany  budou  podporovat  úsilí  směřující  k  hlubšímu

vzájemnému  poznání  a  porozumění  a  k  překonávání  rozličných

předsudků.

 

Článek 11

Smluvní strany se budou podle svých možností podílet na vytváření

a udržování příznivých podmínek pro hospodářský a sociální rozvoj

v Evropě.  Budou  společně  i  jednotlivě  čelit novému rozdělení

Evropy.

 

Článek 12

Smluvní  strany   budou  napomáhat  rozvíjení   vzájemně  výhodné

hospodářské a obchodní spolupráce.

Smluvní  strany   budou  v  souladu  se   svým  právním  řádem  a

mezinárodními smlouvami, jejichž jsou stranami, vytvářet příznivé

ekonomické, finanční a právní podmínky pro podnikatelskou a jinou

hospodářskou činnost včetně vzájemné podpory a ochrany investic a

nebudou ve vzájemné hospodářské spolupráci přijímat diskriminační

opatření.

 

Článek 13

Smluvní strany budou napomáhat  vytváření patřičných podmínek pro

účinnou spolupráci v oblasti  základní a aplikované vědy, moderní

techniky a technologie.

 

Článek l4

Smluvní strany  budou spolupracovat v  oblasti dopravy a  dalších

komunikačních systémů, včetně zlepšení tranzitního spojení.

Budou rozvíjet spolupráci v  oblasti počítačového zpracování dat,

jakož i rozšiřovat, zlepšovat  a slaďovat telekomunikační spojení

a poštovní službu.

 

Článek 15

Smluvní strany  budou rozšiřovat spolupráci  v oblasti ochrany  a

zlepšení   stavu  životního   prostředí,  předcházení   dálkového

znečišťování,  racionálního  a   úsporného  využívání  přírodních

zdrojů, rozšiřování  ekologicky čistých výrob  a provádění vysoce

účinných opatření k ochraně a obnově přírody.

Budou usilovat o rozvíjení koordinovaných strategií mezinárodní a

regionální  ochrany životního  prostředí, která  si klade  za cíl

trvale udržitelný rozvoj v celé Evropě.

 

Článek 16

Smluvní  strany   si  budou  poskytovat   pomoc  při  předcházení

katastrofám  a  při  odstraňování  následků  živelných  pohrom  a

závažných nehod.

 

Článek 17

Smluvní strany přijmou nezbytná  opatření k posílení spolupráce v

oblasti energetiky s využitím úsporných technologií.

 

Článek 18

Smluvní  strany  budou  rozvíjet  spolupráci  v oblasti školství,

kultury a umění.

Vycházejíce  z  tradic  kulturních  styků  zabezpečí svým občanům

široký přístup ke kulturním hodnotám druhé Smluvní strany a budou

podporovat   odpovídající   státní,   občanské   a   individuální

iniciativy.  Budou  všestranně  napomáhat  rozšiřování výměn mezi

tvůrčími kolektivy, kulturními  činiteli, odborníky, kulturními a

vzdělávacími  institucemi jak  na státní,  tak i  na regionální a

místní úrovni.

Budou  podporovat  výuku  jazyků  druhé  Smluvní  strany,  včetně

studia na školách a vysokých školách.

Budou podporovat  spolupráci mezi školami všech  druhů a stupňů a

vědeckovýzkumnými ústavy,  a to jak  prostřednictvím výměny žáků,

studentů, učitelů  a vědeckých pracovníků,  tak i prostřednictvím

společných akcí a projektů.

Každá  Smluvní  strana  bude  na  svém  území  poskytovat podporu

činnosti  kulturních  a  informačních   středisek  druhé  Smluvní

strany  a  zabezpečovat  k  tomu  nezbytné  organizační  a právní

podmínky.

Smluvní  strany  v  souladu  se  svými  právními předpisy usnadní

přístup  k  archivům,  knihovnám,  vědeckým  ústavům  a  podobným

zařízením.

 

Článek 19

Smluvní strany budou spolupůsobit při ochraně a studiu kulturního

a uměleckého dědictví  svých zemí, včetně  ochrany historických a

kulturních památek.

 

Článek 20

Smluvní  strany  budou  napomáhat  rozvoji  spolupráce  a výměn v

oblasti  informací  a  podporovat  kontakty  mezi  organizacemi a

představiteli hromadných sdělovacích prostředků.

 

Článek 21

Smluvní   strany   budou   rozvíjet   všestrannou  spolupráci  ve

zdravotnictví,  zejména  při  ochraně  proti  přenosným  a  jiným

chorobám.

Budou  usilovat  o  co  nejužší  spolupráci  v oblasti sociálního

zabezpečení.

 

Článek 22

Každá  Smluvní  strana  bude  na  svém  území  zajišťovat  péči o

vojenské hroby a vojenské  památníky druhé Smluvní strany, jejich

udržování a přístup k nim.

Budou rovněž  spolupracovat při zjišťování  a udržování pohřebišť

občanů druhé Smluvní strany, výměně informací o osudu zemřelých a

nezvěstných na svém území.

 

Článek 23

Smluvní strany  budou spolupracovat při  potlačování zločinnosti,

zejména organizované zločinnosti,  terorismu, nezákonného obchodu

s narkotiky,  činů  proti  bezpečnosti  leteckého  provozu, braní

rukojmích,  pašování zboží  včetně přepravování  přes hranice,  v

rozporu s platnými předpisy, zbraní, uměleckých předmětů a rovněž

předmětů majících kulturní a historickou hodnotu.

Smluvní  strany budou  spolupracovat v  otázkách vzájemné  právní

pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních.

 

Článek 24

Smluvní strany  budou v souladu se  závazky přijatými v Dokumentu

kodaňského  zasedání Konference  o lidské  dimenzi, Konference  o

bezpečnosti  a spolupráci  v Evropě  z 29.  června 1990 a dalších

mezinárodních   dokumentů   podporovat   účast   národnostních  a

etnických  menšin  na  životě  společnosti  a  vytvářet  příznivé

podmínky  pro  rozvíjení  jejich  etnické,  kulturní,  jazykové a

náboženské svébytnosti.

 

Článek 25

Státní občané jedné Smluvní strany  nacházející se nebo žijící na

území  druhé Smluvní  strany mohou  v plném  rozsahu užívat svých

práv  a základních  svobod vyplývajících  ze Všeobecné  deklarace

lidských  práv, právního  řádu  a  mezinárodních smluv,  jimiž je

Smluvní strana, na jejímž území se nacházejí nebo žijí, vázána.

 

Článek 26

Smluvní  strany potvrzují,  že  zůstávají  v platnosti  smlouvy a

dohody uzavřené mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a

Svazem sovětských socialistických republik.

Smluvní strany se dohodnou, které  z těchto smluv a dohod pozbyly

nebo pozbudou platnosti.

 

Článek 27

Tato  smlouva  není  namířena  proti  nikomu.  Nedotýká se práv a

závazků vyplývajících  z platných dvoustranných  a mnohostranných

smluv a dohod, jimiž jsou Smluvní strany vázány ve vztahu k jiným

státům.

 

Článek 28

Tato smlouva podléhá ratifikaci a  vstoupí v platnost dnem výměny

ratifikačních  listin.  Současně  s  tím  bude  ukončena platnost

Smlouvy   o  přátelství,   spolupráci  a   vzájemné  pomoci  mezi

Československou  socialistickou  republikou  a  Svazem sovětských

socialistických republik ze dne 6. května 1970.

Tato  smlouva  se  uzavírá  na  dobu  10  let,  poté se bude její

platnost prodlužovat  vždy na následující  pětileté období, pokud

ji jedna  ze Smluvních stran  nevypoví písemně nejméně  jeden rok

před uplynutím příslušného období platnosti.

 

Článek 29

Tato  Smlouva bude  předložena sekretariátu  Organizace spojených

národů k registraci podle článku 102 Charty OSN.

 

Dáno v              dne                      ve dvou vyhotoveních,

každé v  jazyce českém a  ruském, přičemž obě  znění mají stejnou

platnost.

 

Za                                                             Za

Českou a Slovenskou                               Ruskou federaci

Federativní Republiku                                Boris Jelcin

Václav Havel

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kučera Rudolf                                                          ¦

¦Název: Komentář/Střední Evropa/                                               ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/020   Str.: 003 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 20.04.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Posledního  březnového dne  tohoto roku  se v  Kremlu shromáždili

zástupci neruských  republik, aby spolu  s ruským prezidentem  B.

Jelcinem podepsali smlouvu  o Ruské federaci. Má to  být útvar, v

němž se zachová zbytek někdejšího obrovského imperiálního panství

Rusů. Jeho  další osud však  není nikterak jistý,  protože dnes v

bývalém Sovětském  svazu vládnou všude nacionální  bolševici a ti

se  udržují  u  moci  mimo  jiné  proto,  že  praktikují politiku

směřující k vytváření národních  států. Ostatně Ruská federace se

dále udržuje  jen proto, že  ve smlouvě je  zakotvena možnost pro

každého jejího člena zavést vlastní  zákony a ústavu a podílet se

samostatně  na zahraničním  obchodě. Dvě  velké oblasti, osídlené

převážně    muslimy,    zatím     ke    smlouvě    nepřistoupily:

Čečensko-Ingušská  republika  na  Kavkaze  pod  vedením  bývalého

generála  Dudajeva  a  Tatarstán,  v  němž  žijí  volžští Tataři.

Šedesát jedna procent voličů v  Tatarstánu, včetně mnoha Rusů, se

nedávno vyslovilo  pro to, aby  se jejich země  stala "suverénním

státem  a subjektem  mezinárodního práva".  Tatarský prezident se

sice  nechce  úplně  oddělit  od  Ruska,  ale  chce  rozhodovat o

vlastních  surovinových zdrojích  a být  konečným příjemcem daní.

Totéž   chce  v   podstatě  sousední   Baškortostan,  který  sice

přistoupil k Ruské federaci, ale jen  za té podmínky, že bude mít

zvláštní  práva  v  daňové  politice,  zahraničním  obchodě  a ve

využívání surovinových  zdrojů. Zdá se, že  se Tataři, Baškirci a

další  národy  postarají  o  to,  aby  proces  rozpadu Ruska dále

pokračoval.  Na  řadě  je  také  Sibiř  a  další  oblasti - podle

několika prognóz  se Rusko rozpadne v  budoucnu na zhruba dvanáct

hospodářsky soběstačných  celků, jednotlivých států,  které budou

hledat postupně své vlastní nové politické a ekonomické vazby.

A nyní  si  představme,  že  se  našel  stát,  který velmi rychle

uzavřel s tímto  Ruskem smlouvu o přátelství a  spolupráci, v níž

se   mimo   jiné   zavázal,   že   bude  bezvýhradně  respektovat

svrchovanost  a  celistvost  této  federace.  Jakou  hodnotu mají

takové závazky?  Že se Rusko zavázalo  respektovat svrchovanost a

územní  celistvost  našeho  státu?  A  co  když  se po červnových

volbách náš stát rozpadne ještě  dřív než Rusko? Důležité je také

to, že my dnes nemáme s  Ruskem žádné společné hranice, že nejsme

sousedy  a  tudíž  vzájemné  závazky  o  respektování stávajících

hranic  bychom  měli  uzavřít  především  s  těmi  státy, s nimiž

skutečně sousedíme  a kde existuje celá  řada problémů. Možná, že

důvodem  uzavření této  smlouvy  byla  obava, abychom  měli stále

zajištěny  dodávky životně  důležitých surovin,  především nafty,

zemního plynu  a železné rudy.  Jak dlouho však  budou ještě tyto

zdroje pod  kontrolou Ruska? Především však:  tyto záležitosti se

řeší  obchodními a  hospodářskými dohodami  a není  k nim potřeba

politické smlouvy o přátelství. Například Japonsko, které životně

nutně  potřebuje arabskou  naftu, neuzavírá  proto s jednotlivými

arabskými státy smlouvy o  přátelských vztazích. Smlouva s Ruskem

má podle  mého názoru především  politický význam, přičemž  tento

význam má  pouze kryptokomunistické nebo spíše  bolševické síly u

nás.  Náš  stát  a  naše  národy nepotřebují zahraničně-politické

smlouvy, které nás trhávají  do nebezpečných a chaotických poměrů

v rozpadávajícím   se  impériu   a  poutají   nás  k   jednomu  z

nástupnických států, který bojuje o  přežití. Není pravda, jak se

praví  v  preambuli  smlouvy,  že  "Ruská  federace  je  státem -

pokračovatelem Svazu sovětských socialistických republik". Termín

stát  - pokračovatel  mezinárodní  právo  nezná, je  to novotvor,

pravděpodobně  Jelcinův vynález.  Rusko je  ve skutečnosti  pouze

nástupnickým  státem, tj.  státem,  jenž  má s  někdejším státním

útvarem společnou pouze část  území. Rusko není pokračovatelem ve

státoprávní  existenci  SSSR,  je  novým  subjektem mezinárodního

práva a toto  je, jak jsem již napsal  v předchozím Komentáři (č.

22 SE),  v jistém ohledu  jeho největší slabinou,  kterou by měly

všechny  evropské  státy  náležitě  diplomaticky  využít. V našem

případě se tak nestalo.

V úvodu smlouvy se praví, že smluvní strany navazují na "tradiční

vztahy  přátelství".   Tato  věta  je   podle  mého  soudu   také

nepravdivá.  Rusko stálo  vždy na  třech základech:  samoděržaví,

pravoslaví, národnosti.  Podle Masaryka (Rusko a  Evropa) to byla

jeho státní doktrína, "alfa  i omega oficiální moudrosti státní".

Vývoj obou národů, českého a  ruského, probíhal zcela odlišně, na

jiných  základech  a  jinými  směry.  Ruský  národní cit se podle

Masaryka  vyvíjel  bez  ohledu  na  Slovany  a  přímo  proti nim.

Panslavismus, který se postupně  začal v Rusku objevovat, narazil

zde na  oficiální odpor a pronásledování.  Je známo, že například

car  Mikuláš  se  vyslovil  energicky  proti panslavismu, spojení

mezi  Slovany by  prý vedlo  k "záhubě  Ruska". V  roce 1847  byl

pronásledován  Cyrilo-metodějský spolek,  a list  o pravém ruském

programu,  vydaný tehdy  ministrem vyučování,  staví jej výslovně

proti "slovanství,  existujícímu jen ve fantazii"  a do Ruska prý

dovezenému  z Čech.  Pokud pak   někdo přece  jen i  nadále trpěl

záchvaty panslavismu, byl to již  pouze panrusismus a myšleno tím

bylo  pouze  spojení  pravoslavných  Slovanů,  např. Bulharů nebo

Srbů,  pod ruskou  patronací. Západní  Slované zůstávali  v očích

Moskvy nepřáteli. Na druhé straně si byli političtí představitelé

těchto  Slovanů  vždy  jasně  vědomi  obrovského nebezpečí, které

Evropě z Ruska hrozí a stáli proto na straně Rakouska. F. Palacký

roku 1872  napsal v doslovu k  Radhostu, že univerzální monarchie

ruská  by  znamenala  "neštěstí   bez  konce  a  míry",  "násilné

přemnožení, dokonalé  porobení a zotročení  celé vzdělané Evropy,

potlačení a  udušení všech svobodných  a ušlechtilých myšlének  i

snah v pokolení lidském". Palacký měl přesný odhad mimo jiné také

proto, že na rozdíl od většiny tehdejších i dnešních politiků měl

hluboké  historické vzdělání  a jasný  mravní přístup.  Neztratil

"historickou  paměť"  jako   autoři  dnešní  rusko-československé

smlouvy. Věděl,  že oficiální názor  Moskvy byl, slovy  Kašeleva,

"bez pravoslaví  je ruská národnost  pro kozla". Věděl,  že pouze

spojení liberálních  a katolických Slovanů  může být hrází  proti

výbojnému  ruskému  imperialismu,  který  se  naštěstí pro Evropu

dosti dlouho  převážně orientoval na  dobytí asijských prostor  a

asijských  národů. Rusko  se sice  dostalo do  Evropy již  v době

napoleonských  válek, ale  jeho převážně  panasijský program  byl

vystřídán  až v  druhé polovině  třicátých let  dvacátého století

programem  postupného dobytí  Evropy, který  se dovršil  po druhé

světové válce. Tehdy začalo Rusko ovládat téměř polovinu Evropy a

sahalo i po světovém mocenském monopolu. Zde však narazilo na USA

a soupeření s nimi prohrálo na konci osmdesátých let, což mělo za

následek i ztrátu evropského  panství. Současné zhroucení ruského

impéria  prokázalo  neschopnost  Rusů  dlouhodobě  hrát  globální

velmocenskou  roli  a  můžeme  nyní  čekat,  že  především  dosud

porobené a  zotročené asijské národy nebudou  asi znát kompromisy

na  cestě za  svým osvobozením.  Bude hodně  záležet na  světovém

společenství, zda další nevyhnutelný vývoj proběhne v mezinárodně

přijatelné  podobě,   tj.  především  bez   větších  katastrof  a

krveprolití. Malé evrospké státy, jako je Československo, by měly

mít především starost o to,  jak se vyrovnat s možnými migračními

vlnami, s  případným stěhováním národů. Jiné  úkoly bude mít před

sebou Evropské  společenství jakožto hospodářsky  a v budoucnu  i

vojensky  silná mocnost,  neboť především  toto Společenství může

výrazně  a  podstatně  ovlivnit  další  vývoj  na  území bývalého

Sovětského  svazu. Na  naši  adresu  bych chtěl  vyslovit prosbu,

abychom si  nepletli svou geografickou polohu  a především neměli

iluze  o  svém  politickém   a  hospodářském  významu.  Náš  stát

potřebuje především potvrzení a  posílení své evropské identity a

sounáležitosti a upevnění vazeb se západními demokratickými státy

nebo s  našimi přímými sousedy,  s nimiž máme  konfliktní vztahy,

které potřebujeme urovnat a zlepšit.

Řeči  o nějakém  tradičním  přátelství  národů obou  států nemají

vůbec žádný smysl, neodpovídají  žádné historické realitě a navíc

jsou pro nás nebezpečné. Moderní  idea Evropy totiž vznikla podle

mého  názoru ve  dvacátém  století  na základě  určité historické

zkušenosti,  a  to  zkušenosti   s  totalitarismem  v  obou  jeho

podobách,  nacistické a  bolševické. Oba  tyto totalitní  systémy

představovaly  pro Evropu  historicky nejvážnější  ohrožení, jaké

kdy  v  jejích  dějinách   existovalo.  Znamenaly  přímou  negaci

základů,  na nichž  Evropa po  staletí stála  a bez  nichž by  se

změnila v  kontinent duchovně, kulturně  a civilizačně mrtvý.  Po

druhé  světové válce,  kdy byl  jeden totalitní  systém poražen a

druhý  se stal  spoluvítězem, se  proto rychle  znovuoživila idea

hospodářského  a  politického  sjednocení  Evropy,  které  jediné

mohlo, s vojenskou pomocí  USA, zabránit další expanzi bolševismu

do  Evropy. Ministr  Dienstbier  si  asi neuvědomuje,  že západní

Evropa  žila celých  čtyřicet let  ve strachu  z Ruska, z ruského

bolševismu, a že  tento strach i nadále trvá.  Současná i budoucí

pomoc  Rusku  neprobíhá  rozhodně  na  základě "tradičních vztahů

přátelství", ale vychází z  realistického názoru, že je především

nutno  zabránit dalším  katastrofám. Jestliže  my chceme  pomáhat

Rusku  z  důvodů,  které  jsou  uvedeny  ve  smlouvě,  pak se jen

zesměšňujeme  před  celým  světem.  Osobně  považuji  za "vrchol"

netaktnosti  naší  zahraniční  politiky  vůči  Západu  článek  11

dotyčné  smlouvy. Praví  se v  něm, že  obě smluvní  strany budou

"společně i  jednotlivě čelit novému  rozdělení Evropy". Vzbuzuje

se  tím zcela  falešný dojem,  že v  Evropě existují nějaké síly,

které ji  chtějí znovu rozdělit, znovu  spustit železnou oponu, a

protože se  zde domlouvají dva  státy střední a  východní Evropy,

ČSFR  a Rusko,  pak ten  nepřítel může  být jen  na Západě,  ano,

smlouva má  nepochybně na mysli západní  demokratické síly. To je

neobyčejná  drzost, která  neguje  skutečnost,  že to  byly právě

hlavní západní mocnosti, které  po desetiletích nesmírného zápasu

s ruským impériem  ho donutily strhnout  železnou oponu a  vrátit

svobodu národům  střední a východní Evropy.  Západ obětoval mnoho

pro  dosažení tohoto  cíle -  že nyní  učiní takový  šílený krok,

kterým  by  odepsal  všechno  dosažené,  se  může  domnívat pouze

bolševik,     který     stále     ještě     vidí    v    západním

politicko-hospodářském systému svého nepřítele. Smlouva, o níž je

tu řeč,  je vlastně jedním  velkým dokladem o  diskontinuitě mezi

první  Československou  republikou,   republikou  Masarykovou,  a

republikou  po  17.   listopadu  1989.  Československá  republika

vznikla  totiž výslovně  jako hráz  proti bolševismu,  jako stát,

který  bude  chránit  Evropu   před  expanzí  z  Východu.  Kdežto

polistopadová republika, byť s novými demokratickými institucemi,

je   ve   skutečnosti   pokračováním   poválečného  prosovětského

Československa, je kontinuitní vůči bolševickému systému, a proto

po dvou letech své existence již znovu uzavírá novou, svým duchem

opět bolševickou smlouvu s napůl totalitním Ruskem.

Existuje      několik     paralel      a     souvislostí     mezi

československo-sovětskou     smlouvou    z     roku    1943     a

československo-ruskou  smlouvou z  roku 1992.  Sovětský svaz  byl

vždy zásadním  odpůrcem jakékoli spolupráce  mezi národy a  státy

střední Evropy  a činil vše proto,  aby této spolupráci zabránil.

Byl  ochoten  připustit  pouze  jednotlivé  menší  státní útvary,

vzájemně  izolované  a  spojené  s  Moskvou bilaterálními svazky.

Jakákoli pevnější státoprávní  sdružení nebo "federalizační unie"

ve střední Evropě  byly pro něj nebezpečné. Proto  jsme se museli

za  druhé  světové  války  vzdát  plánu na československo-polskou

konfederaci a  byli jsme donuceni  zradit polské demokraty.  Naše

podlézání  Moskvě  pod  heslem  "nemít  nikdy  proti  sobě Rusko"

odpudilo pak doslova celý demokratický svět. Přední českolovenský

politik  H. Ripka  byl schopen  dokonce v  Anglii v červenci 1943

prohlásit: "Sovětský režim (...) se definitivně rozešel s tradicí

carského   imperialismu,  který   usiloval  o   nadvládu  ruského

samoděržaví nad druhými národy, a to  jak v Rusku samotném, tak i

v Polsku  a  na  Balkáně.  Jestliže  se  nyní  sovětská  politika

vyslovuje   pro   respektování   nezávislosti   a  rovnoprávnosti

ostatních  národů, jenom  ten, kdo  nerozumí nebo  nechce rozumět

vývoji Ruska od Říjnové revoluce a jejímu smyslu, může v takových

prohlášeních spatřovati toliko neupřímné taktické manévry. (...)"

(cit. z článku T. Broda,  Československo a Sovětský svaz v letech

1939  -  1945,  SE  č.  19,  str.  32).  V  roce  1943  jsme byli

iniciativní  a přes  varování západních  států, především Anglie,

jsme  spěchali s  uzavřením  smlouvy  a ochotně  popřávali sluchu

Stalinovým  emisarům,  kteří  vypravovali  o  zásadních změnách v

Moskvě.  Beneš  byl  spokojen.  "Vládne-li  v  Kremlu opravdu tak

moderní a tolerantní garnitura, jak  se právě dozvěděl, pak půjde

i tam  vše  hladce,  pak  jeho  linie  oslaví vítězství a všichni

nevěřící Tomášové  se skloní před jeho  politickou prozíravostí a

důvtipem." (cit.  T. Brod, SE č.  20, str. 21). Dne  12. prosince

1943 pak  byla podepsána smlouva o  přátelství, vzájemné pomoci a

spolupráci. Během rozhovoru v Moskvě  se Beneš a Stalin shodli na

několika důležitých  názorech, např., že  - jak to  řekl Molotov:

"politicky jsou  Francouzi shnilí a  prokázali svou slabost  jako

rasa", nebo, -  jak to řekl Beneš: "v  celku se vůbec nedomnívám,

že by  (polská - pozn.  R.K.) londýnská vláda  byla schopna řešit

zásadní problémy nového  Polska a vztahů s vámi".  Smlouva z roku

1943 a rozhovory,  které se tehdy vedly v  Moskvě, se dají shrnou

to jednoho  bodu - šlo o  zradu západních demokracií a  o závažný

příklon k  totalitnímu východu. Od  té doby měl  Západ o podstatě

naší  zahraniční politiky  jasno a  důsledky tohoto  poznání jsme

později pocítili  velice bolestně. Beneš  přijel do SSSR  ještě v

roce  1945 a  možná, že  mnohé  věci  viděl již  jinak, ale  jeho

neschopnost přiznávat včas omyly a neúspěchy způsobila, že to byl

jen další krok k politické tragédii pro Československo - domníval

se  totiž stále,  že pouze  dohodou, byť  jakoukoli, se Sovětským

svazem zachrání pro Československo  alespoň elementární svobody a

demokracii.  Situace v  roce 1992  je podstatně  jiná, ale určité

iluze o  východní mocnosti stále zůstávají.  Projevují se např. v

tvrzení  poradce  současného  prezidenta   V.  Havla,  že  dnešní

smlouvou podporujeme  demokratický vývoj v Rusku,  že je to pomoc

přátelům, ruským demokratům.  Rád bych věděl, kdo by  měl dnes tu

odvahu říci,  kdo je v  současném Rusku demokratem.  Také na jaře

1945 byla v Moskvě svěží demokratická nálada. Stalin měl přípitek

a mluvil  kriticky o  staré slovanské  politice: "My,  bolševici,

nebo  chcete-li  komunisté,  máme  jinou  představu o slovanství.

Přejeme si,  aby se všichni spojili,  ať malí či velcí,  aby však

každý národ  si zachoval svou  nezávislost a upravil  své vnitřní

záležitosti  podle   vlastní  ideologie  a   tradic,  dobrých  či

špatných. (...) Mohu vás  ujistit, že nikdy nebudeme intervenovat

do  vnitřních  záležitostí  svých  spojenců.  Takový  je leninský

neoslavismus,  jehož stoupenci  jsme my,  komunisté - bolševici."

(cit. z  článku T. Broda, SE  č. 21, str. 45).  Ano, "přátelé" si

přece  musí pomáhat  a nesmí  přitom brát  žádné ohledy na určité

historické "nahodilosti", jako je totalitarismus, gulagy, milióny

mrtvých či statisíce zničených  životů. Demokraté musí vidět dál,

do budoucnosti a navíc je docela  pravděpodobné, že za pár let už

nikdo nebude ani věřit, že někdy byly gulagy nebo holocaust.

Smlouva z roku  1943 byl počátkem nové tradice,  pro niž byla aje

příznačná  charakteristika, kterou  tehdy vypracovali  komunisté:

"Vyjadřujíc  neskonalou vděčnost  českého a  slovenského národa k

Sovětskému svazu  bude vláda pokládat za  neochvějnou vůdčí linii

československé  zahraniční  politiky  nejtěsnější  spojenectví  s

vítěznou     slovanskou    mocností     na    východě.    Smlouva

československo-sovětská  z 12.  prosince 1943  o vzájemné pomoci,

přátelství  a  vzájemné  spolupráci  bude  určovat  pro  veškerou

budoucnost  zahraničně-politickou pozici  našeho státu."  (cit. z

článku T. Broda,  SE č. 21, str. 49). Je  smutné, že měli pravdu:

také  dnešní  smlouva  se  široce  rozepisuje  o  různých formách

praktické spolupráce s východní mocností ve všech oblastech. sama

dikce smlouvy  přitom prozrazuje, že nejde  o smlouvu dvou nových

demokratických států,  ale o smlouvu, která  tkví ve výše uvedené

tradici.    Při    porovnání    této    smlouvy    se    smlouvou

československo-německou, která byla nedávno podepsána, znovuožívá

také  teze někdejšího  komunistického ideologa  V. Kopeckého,  že

"naše orientace  na Východ bude jednoznačná".  S německým státem,

který provedl důslednou  denacifikaci a vládne v něm  již přes 40

let  demokratický   právní  systém,  máme   polovičatou  smlouvu,

napadanou   navíc  veřejně   téměř  celým   levicovým  politickým

spektrem.  S  napůl  totalitním  státem,  který  svou  strašlivou

minulost nepřekonal téměř v ničem, nebo jen velmi málo, uzavíráme

naopak  přátelskou a  takřka vřelou  smlouvu, o  níž navíc  téměř

nikdo nediskutuje. Znamená to tedy, že se po dvouleté přestávce a

mnoha  verbálních  cvičeních  na  téma  "návrat  do Evropy" znovu

orientujeme  na  Východ?  Uvědomují  si  naši  politikové, že tím

dáváme Západu vážný signál?

Zpět  k vlastnímu  obsahu  smlouvy.  Slova o  tradičních vztazích

přátelství se tedy podle mého názoru nevztahují na národy, ale na

bolševiky  obou národů.  Ti spolu  vždy dobře  pracovali a velice

často  byla   tato  jejich  spolupráce   namířena  proti  samotné

existenci  naší republiky.  Tak například  to byli českoslovenští

komunisté, kteří za první republiky, řízeni sovětskými komunisty,

napadali   její   státní   zřízení   a  podporovali  provokativně

autonomistické požadavky sudetských Němců  pod heslem, že všechny

národnosti  mají právo  na sebeurčení  až k  odtržení ze státního

svazku. Nebo  se mýlím a  autoři smlouvy mají  přátelskými vztahy

obou  národů  na  mysli  pomoc,  kterou  poskytovala  naše  první

republika  a její  občané  ruským  občanům (tzv.  "bílým"), kteří

prchali před rudým terorem z Ruska?  Nebo mají na mysli ten fakt,

že Prahu pomáhala osvobodit v  roce 1945 vojska generála Vlasova?

Pokud však  mají autoři smlouvy  na mysli vděčnost  našich národů

vítězným  mocnostem  druhé  světové  války,  tj.  také Sovětskému

svazu,  pak  tuto  vděčnost  nelze  ovšem  vykládat jako tradiční

vztahy přátelství.  Na tuto vděčnost jsme  krutě doplatili, neboť

byla zneužita k více než čtyřicetileté faktické okupaci sovětským

systémem. Tím  se dostáváme k  nejproblematičtějšímu bodu zmíněné

smlouvy, který spočívá v následujícím odstavci preambule: "(ČFR a

RF),  přejíce  si  definitivně  skoncovat  s totalitní minulostí,

spojenou s nepřípustným použitím síly proti Československu v roce

1968 a s dalším  neospravedlnitelným setrváváním sovětských vojsk

na československém  území (...)". Vázat  celou totalitní minulost

pouze  na události  roku 1968   a jejich  důsledky je  podle mého

názoru takovou historickou nehorázností, která nemá obdoby. Vždyť

přece všichni  víme, že to  byl sovětský totalitní  systém, který

již  od konce  války  zasahoval  do vnitřních  záležitostí našeho

státu,  potlačoval  demokratický  vývoj,    jej prostřednictvím

domácích bolševiků úplně zlikvidoval. Bolševický teror, který byl

poté  u  nás  rozpoután,   znamenal  faktickou  likvidaci  státní

suverenity, likvidaci intelektuálních  a morálních špiček národa,

devastaci   vyspělé  československé   ekonomiky  a   v  konečných

důsledcích i  celého národního bohatství. Totalitní  systém u nás

vznikl  pod přímým  řízením ruského  komunismu a  jeho zločiny se

datují  od konce  druhé světové  války. Rok  1968 byl  jen jednou

etapou,  jedním  článkem  tété  totalitní  minulosti, kterou nyní

naléhavě potřebujeme překonat, tj.  celou ji pravdivě zhodnotit a

zločiny   potrestat.  Tvrzení,   že  totalitní   minulost  začíná

"nepřípustným použitím  síly" (proč neříci,  že šlo o  okupaci) v

roce 1968, je svědectvím  komunistického opovržení většinou obětí

totalitarismu  uplynulých  více  než  čtyřiceti  let.  Podle mého

názoru   je  to   pokus  o   falšování  dějin   ze  strany   tzv.

osmašedesátníků,   který  dokládá   jejich  neschopnost  pravdivé

sebereflexe.  Tito lidé  vyžadují spravedlnost  pouze pro  sebe a

ostatním ji  odpírají. Pokud vím,  nikdo u nás  nechápe překonání

totalitní minulosti  jako zúčtování se  všemi komunisty, bývalými

či současnými, nýbrž pouze s  těmi, kteří zločinný systém aktivně

budovali a řídili  ve všech jeho fázích. Jde o  to, že ze systému

neospravedlnitelného  bezpráví,   který  u  nás   vládnul,  nelze

jednoduše, kontinuálně  přejít do právního  státu, že celý  tento

složitý historický  proces nelze odbýt  přijetím Listiny lidských

práv a svobod. Všichni ti bývalí a současní komunisté, kteří však

chtějí  falšovat minulost  a upřít  větší části  národa právo  na

spravedlnost a překonání minulosti, by  si měli uvědomit, že jsou

to  oci,  kteří  destabilizují   společnost  a  vyvolávají  další

konflikty. A jedním ze zdrojů  takových konfliktů může být i nová

československo-ruská smlouva. Domnívám se  proto, že parlament by

neměl tuto smlouvu ratifikovat.

Rudolf Kučera, 20. 4. 1992

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: NN                                                                     ¦

¦Název: Dohoda mezi vládou ČSFR a vládou Ruské federace o vypořádání ...       ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/020   Str.: 005 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Dohoda mezi vládou ČSFR a vládou Ruské federace o vypořádání

majetkových  a finančních  otázek spojených  s odsunem sovětských

vojsk z území České a Slovenské Federativní Republiky

Vláda  České  a  Slovenské  Federativní  Republiky  a vláda Ruské

federace (dále jen "smluvní strany"),

- vedeny  snahou o  rozvoj přátelství a spolupráce  mezi Českou a

Slovenskou Federativní Republikou a Ruskou federací při důsledném

dodržování zásad mezinárodního práva, zakotvených v Chartě OSN,

 

- přihlížející  ke skutečnosti,  že  Ruská  federace je  státem -

právním  nástupcem  Svazu  sovětských  socialistických republik v

otázkách  spojených s  odsunem sovětských  vojsk z  území České a

Slovenské Federativní Republiky,

 

- vedeny  snahou   o  dořešení  v  plném   objemu  majetkových  a

finančních otázek  spojených s odsunem  sovětských vojsk z  území

České a Slovenské Federativní Republiky  a na základě Dohody mezi

vládou  Československé  socialistické  republiky  a  vládou Svazu

sovětských socialistických republik o  odchodu sovětských vojsk z

území  Československé socialistické  republiky  ze  dne 26. února

1990.

 

Článek 1

Nemovitý  majetek  odsunutých  sovětských  vojsk,  včetně majetku

určeného a  nepředaného do užití sovětským  vojskům, zanechaný na

území  České a  Slovenské  Federativní  Republiky, se  převádí do

vlastnictví České a Slovenské Federativní republiky.

 

Článek 2

Finanční prostředky získané prodejem nemovitého majetku a uložené

na  účtu  č.  41222-881  u  Státní  banky  československé v Praze

přecházejí   do   vlastnictví   České   a  Slovenské  Federativní

Republiky.

 

Článek 3

Touto  Dohodou  se  vypořádávají  všechny  majetkové  a  finanční

otázky,   uvedené  v   článcích  5   a  6   Dohody  mezi   vládou

Československé socialistické republiky  a vládou Svazu sovětských

socialistických  republik  o  odchodu  sovětských  vojsk  z území

Československé socialistické republiky ze dne 26. února 1990.

 

Článek 4

Vstupem  této  Dohody  v  platnost  obě  smluvní  strany považují

všechny  další vzájemné  nároky vzniklé  v souvislosti  s pobytem

sovětských   vojsk  na   území  České   a  Slovenské  Federativní

Republiky, za vyrovnané.

 

Článek 5

Účast České  a Slovenské Federativní Republiky  v řešení problému

spojeného s  výstavbou bytových kapacit  na území Ruské  federace

pro  sovětská vojska  odsunutá  z  České a  Slovenské Federativní

Republiky se řeší zvláštním protokolem.

 

Článek 6

Způsob předání  nemovitého majetku a  finančních prostředků podle

čl. 1 a 2 této  Dohody bude stanoven zplnomocněnci obou smluvních

stran.

 

Článek 7

Tato Dohoda vstupuje v platnost dnem jejího podpisu.

 

 

 

 

 

 

PROTOKOL

o účasti  České  a  Slovenské  Federativní  Republiky ve výstavbě

bytových  kapacit na  území  Ruské  federace pro  sovětská vojska

odsunutá z ČSFR.

 

V souladu  s   čl.  5  Dohody  mezi   vládou  České  a  Slovenské

Federativní  Republiky  a  vládou  Ruské  federace  o  vypořádání

majetkových  a finančních  otázek spojených  s odsunem sovětských

vojsk  z  území  ČSFR  československá  a  ruská strana se dohodly

takto:

1.  Československá strana  se bude  podílet na  výstavbě bytových

kapacit  pro  vojska  odsunutá  z  jejího  území  na  území Ruské

federace.

2. Pro realizaci bodu č. 1 tohoto Protokolu československá strana

souhlasí dodat  ruské straně bez úhrady  během roku 1992 stavební

materiál a zařízení v celkové částce 300 mil. Kčs. O zvýšení této

pomoci  nad 300  mil. Kčs  bude jednáno  tehdy, až  prodej celého

bývalého majetku sovětských vojsk přesáhne 1 mld Kčs.

3.  Konkrétní  podmínky  účasti  České  a  Slovenské  Federativní

Republiky  na výstavbě  bytových kapacit  podle bodů  č. 1.  a 2.

tohoto Protokolu budou dohodnuty zplnomocněnými organizacemi obou

stran,  dodatečně  v  průběhu  30  dnů  ode  dne podepsání tohoto

Protokolu.

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Gershon David                                                          ¦

¦Název: Přátelství na věčné časy                                               ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/020   Str.: 006 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

napsal David Gershon

Před dvaceti lety  jsem se oženil. Co vám  mám povídat - idylický

románek, jako z minulého století. Na svatební cestě jsme strávili

víkend na  Kozích hřbetech, kde tak  nádherně voněl smog pražský,

až plíce zaléhaly. Potom přišlo robátko, dvě, a tak jsem se upsal

za 1.800 Kčs měsíčně podniku, který  na oplátku pronajal 3 + 1 na

sídlišti. Byli jsme  šťastni ve svém kurníku o  rozloze mnoha set

čtverečních centimetrů. Šťastni až do té doby, než se TO stalo.

Jedné klidné neděle u nás zazvonil chlap jako hora, vyplnil úplně

celý  prostor  rámu  dveří.  Ani  jsem  nestačil pořádně otevřít,

rozrazil dveře a zmlátil mne  k nepoznání. Potom si sedl, poručil

si večeři  a kafe. S  plnými ústy mi  začal vysvětlovat, že  jsme

přátelé a ode dneška u nás  bude bydlet. Když jsem se zeptal, jak

dlouho, tak jsem znovu dostal nakládačku.

Náš život  se změnil. Musel  jsem si najít  druhé zaměstnání, náš

Přítel  měl  velký,  řekl  bych    dějinný  hlad. Mimoto na nás

vyžadoval  peníze  na  různá  drobná  vydání,  například na nákup

nábojů  do  příručního  kulometu  a  na  pohonné  hmoty  do  jeho

skromného   obrněného   autíčka.   Další   zlom  nastal  zvýšenou

pozorností  a dojemným  zájmem našeho  Přítele o  praktický život

naší  rodiny. Chtěl  na mně deset tisíc korun na stavbu  paland a

nábytku.  Bál jsem  se, že  už mu  nebudou stačit  ty dva pokoje,

které hned zpočátku  zabral, zatímco my jsme se  tísnili čtyři ve

12 m2. Za naše peníze postavil nábytek, patro na spaní, stojan na

květiny a provedl spoustu drobných úprav, samozřejmě bez povolení

národního  výboru. Abychom  se nemačkali  v jednom  pokoji, tak k

sobě přemístil mou ženu.

Plakal  jsem zoufalstvím.  Přítel byl  však měkota.  Tentokrát mě

výjimečně nezmlátil.  Utěšoval mne a  říkal, abych si  z toho nic

nedělal, že je u nás pouze dočasně.

Čas  od  času  používal  vysílačku  a  hovořil,  zřejmě s nějakým

centrem. Přebíral instrukce. Po  jednom z těchto tajemných hovorů

si  nechal nastoupit  mé děti   a přikázal  jim: "ode  dněska stě

syčásťou našej bolšej ródiny a budetě govoriť kak ja."

Pokaždé, když mne zmlátil (nebylo to moc často, maximálně třikrát

do týdne),  tak jsem mu nechal  na stole v kuchyni  dopis, v němž

jsem  jej vyzýval  k dialogu.  Apeloval jsem  na jeho lidství, na

humanismus, tolik vlastní nám,  slovanům. Na dialog nepřistoupil,

a tak jsem jej nemohl přesvědčit,  aby se se mnou podělil alespoň

o mou  manželku. Kanystry  s pohonnými  hmotami byly  už staré  a

děravé,  a tak  náš byt  zanedlouho nabyl  charakteristické vůně.

Navíc  se  vůbec  neuklízelo  (nevydal  k  tomu  povolení), a tak

společné obydlí bylo uvnitř  silně zdevastováno. Ovšem zvenku, to

vám  byla nádhera.  U vchodu  dva vlající  prapory a  nade dveřmi

obrovské transparenty  s nápisy: "AŤ  ŽIJE PŘÍTEL" a  "PŘÍTEL NÁS

OSVOBODIL". Ani mi to netrvalo tak dlouho, než jsem je vyrobil.

Trochu klidu jsme měli, když si  Přítel četl v Orwellovi a nahlas

se přitom smál, nebo v Marxovi, kdy plakal dojetím.

Přítel se postupně ve zdomácnělém prostředí uvolňoval a stával se

lidštějším. Jednoho dne dokonce  dostal jakýsi příkaz z centrály,

aby se s námi snažil vycházet  v dobrém a přehodnotil vztahy k mé

rodině. Pro  mne to byl  ovšem důležitý den.  Žena se nastěhovala

zpátky ke mně do komory,  děti začaly znovu mluvit, sice špatnou,

přesto  češtinou. Začalo  se uklízet  a Přítel  si dokonce  začal

platit jídlo,  které zkonzumoval a  přestal mne mlátit.  To víte,

narostl  mi  hřebínek  a  v  tu  ránu  jsem  se  cítil jistější v

kramflecích. Začal  jsem s Přítelem vyjednávat  o jeho odchodu od

nás. Při jednání se sice mračil  a párkrát mne uhodil, ale já byl

tentokrát neústupný: "Chci, abyste do deseti let opustil pokoje a

přestěhoval se do  komory", řekl jsem mu až  téměř výhružně. Moje

odvaha  se zanedlouho  projevila při  dalších jednáních.  Přátelé

mého  Přítele se  rozhodli odvolat  jej zpět,  do daleké  vlasti,

kdesi v Asii.  Další jednání už byla snadná.  Usnadňovalo je naše

přetrvávající vzájemné přátelství. Pominul jsem shovívavě několik

zlomenin, pět operací a téměř  dva roky, strávené po nemocnicích,

"zapomněl" na znásilňování mé ženy  a převýchovu dětí. Žádal jsem

pouze   finance  na   úpravu  zdevastovaného   bytu,  protože  to

vyžadovalo  investici  několika  násobně  převyšující  jeho cenu.

Během sundavání  praporů a transparentů jsme  se dohodli, že není

potřeba celou věc dramatizovat. Nedáme si navzájem nic. Přítel mi

tu nechá  nábytek, jež vyrobil, já  ho prodám a za  utržený peníz

dám do pořádku byt. Cena  za starý, poškozený nábytek, vyrobený z

materiálu,  který jsem  zaplatil,  se  mi najednou  nezdála tolik

nízká, hlavně, že už konečně odejde a já budu pánem ve svém domě.

Oželel jsem  i peníze za  potraviny, které do  sebe slovanský obr

cpal horem  dolem. Naše Dohoda  však měla přece  jen jeden háček.

Přítel už neměl ve své vlasti  kde bydlet. Tady se jednání na pár

vteřin zadrhla, ale nakonec  jsem vymyslel oboustranně přijatelné

řešení. Peníze  za nábytek Přítelem vyrobený  nepoužiju na úpravu

svého  bytu. Nakoupím  za ně  materiál na  stavbu jeho  rodinného

domku a na vlastní náklady jej dopravím do Asie. Pokud by to snad

nestačilo,  přidám i  ze svého.  Takto -  oba navýsost spokojeni,

jsme se rozešli. Při loučení  mně bylo trochu smutno. Objali jsme

se, poplácali,  podepsali smlouvu o přátelství  na věčné časy (co

kdyby přišel jiný Přítel za Západu) a těsně před tím, než odešel,

si vzal  stranou své tři děti,  které mu má žena  povila, a dával

jim  nějaké instrukce  a pokyny.  Nakonec každému  z nich  předal

krásný dárek - vysílačku. Bylo to dojemné.

Dnes  na to  jen s  trochou nostalgie  a úsměvem vzpomínám. Staré

dobré časy mi připomínají jen  prapory a transparenty, uložené ve

sklepě  pro  případ  potřeby.  Jsme  šťastná  rodina,  hledící do

budoucna s důvěrou a optimismem. Naše Přítelovi děti si každý den

dlouho do noci  hrají s vysílačkou a dokonce  ji půjčují i malému

Pepíčkovi, který do ní žvatlá  nějaké novinky. Náš  byt bude sice

ještě pár desetiletí zdevastovaný, ale já jsem spokojen. Podařilo

se mi udržet hluboké přátelství a pevný svazek s mým Přítelem.

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kostlán František                                                      ¦

¦Název: Ponížený dodatek                                                       ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/020   Str.: 006 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

František Kostlán

Při pozorném  pročítání Dohody a  Protokolu smluvních  stran  nám

nemůže  uniknout důvěrně  známá  snaha  o zachování  přátelství s

Ruskou federací  za každou cenu.  To znamená i  za cenu vlastního

ponížení, zapomenutí  na mrtvé - zastřelené  či přejeté tanky, na

diskriminované  občany  Československa.  O  občanech  není ani ve

Smlouvě, ani  v Dohodě vůbec  řeči. Tedy o  lidech našich. Oproti

tomu  se v  Protokole hovoří   o humánní  pomoci občanům  Ruska -

vojákům. Rusko  totiž musí být  silné. (Kdo by  nás ochránil před

pangermánstvím, že). Cynismus tvůrců  Smlouvy, Dohody a Protokolu

vychází z ideologie humanismu. Jak  už mají naši představitelé ve

zvyku  - humanismu  selektivního. Jen  pro někoho.  Samozřejmě po

úvaze o výhodnosti či nevýhodnosti  humánního aktu. Zatímco u nás

se  selektivní  humanismus  projevuje  ochranou  toho  nejhoršího

odpadu   společnosti   a   přezíráním   přirozených   práv  obětí

totalitního  režimu,  navenek  se  tato  výhodnost  staví na odiv

celému světu. Charita a pomoc bližnímu  je věc potřebná a každý z

nás,  cítící s  ostatními lidmi  jistě rád  pomůže, kde může. Jak

však vypadá "přerozdělení" peněz za  "majetek", který zde po sobě

zanechala  okupační vojska?  Tyto peníze  nepůjdou (alespoň  ne v

dostatečné míře)  na nápravu ekologických  katastrof, způsobených

zločinci,  nepůjdou  na  vylepšení  života  uprchlíků  z bývalých

socialistických  zemí,  se  kterými  se  u  nás  zachází  jako  s

druhořadými  občany,  těmito  financemi  se  nepodpoří  zbídačené

obyvatelstvo  bývalého  Sovětského   svazu  či  válkou  postižení

obyvatelé Chorvatska. NE! Tyto  peníze půjdou ve formě stavebního

materiálu na výstavbu bytových jednotek vojáků okupační armády. A

navíc jen její ruské části.

Věnujme se chvíli majetku samotnému. Pomineme-li stavby, které se

prostě musí zbourat, protože jsou nepoužitelné nebo neekologické,

zbývají objekty,  které byly částečně  postavené za naše  peníze,

navíc  mnohdy bez  povolení příslušné  instituce a neodpovídající

našim  normám.  Naši  straničtí  a  vládní  představitelé doufají

vytřískat  z prodeje  tohoto  "majetku"  více než  jednu miliardu

korun. Ke  300 000 000 Kčs  se v případě překročení  této magické

hranice bude zvyšovat příděl pro okupanty. Zatím nevíme, o kolik,

protože se  o tom bude teprve  jednat. Možná, že v  rámci různých

projektů,  jejímiž  autory  budou  někteří  autoři  této  "Nulové

varianty", se překročí ona jedna  miliarda korun. V tomto případě

to ovšem  bude výhodné pouze  pro ruskou stranu  a zmíněné autory

projektů. Naprosto nevýhodné to bude pro Československo. Pro stát

- o občanech nemluvě.

Ptám se,  kde jsou peníze  za ty potraviny,  které jsme okupantům

dodávali? Ekologické katastrofy,  způsobené primitivy, nemajícími

ponětí o vztahu člověka k přírodě, odhadují nevládní odborníci na

6 až  7 miliard  korun. Z  čeho nebo  kdo zaplatí  nápravu tohoto

barbarského počínání?  Ano, občane. Uhádl  jsi. Uhádl jsi.  Ty to

budeš, z tvé peněženky  půjdou finanční prostředky. Zatímco budeš

přihlížet  výstavbě rodinných  domků pro  komunistické důstojníky

ruské armády, budeš platit jak  mourovatej. Že nemáš? Že prožíváš

těžkou  finanční  krizi?  Nevadí.  Zvýšíme  daně  a  ty si poraď.

Hlavně,  že  před  světem  jsme  obstáli  jako  humanisté.  Velký

ideolog humanismu si připsal další čárku k dobru. Nevěříš? Přečti

si francouzský či americký tisk.

Na  Dohodě  a  Protokolu  mne  nejvíce  zaujala  sktutečnost,  že

nepodléhají ratifikaci, schválení Federálním shromážděním. Neboli

- nesměli   se  k   této   hanbě   vyjádřit  ani   lidé,  alespoň

prostřednictvím  volených zástupců.  Toto nedemokratické počínání

tvůrců  a  signatářů  Smlouvy,  Dohody  a  Protokolu  je z jejich

hlediska  pochopitelné.  Nikdy   nepotřebovali  ke  své  politice

občana. Šlo jim vždy o ZÍSKÁNÍ MOCI.

Na  závěr  této  krátké  úvahy  si  proto  dovolím vyslovit jednu

prosbu. Vážení pánové - Václave Havle, Jiří Dienstbiere, Michaeli

Kocábe,  Vojtěchu Vágnere  a další,  kteří máte  na svědomí  tuto

urážku lidské  inteligence, toto cynické  pomíjení spravedlnosti,

pohrdání  lidmi vaší  země -   poníženě vás  prosím -  odejděte z

politiky. Věnujte  se něčemu, co  skutečně umíte -  třeba práci v

pivovaře, pop music, či planému pokecávání na různých partách. Po

pár  vypitých  lahvičkách  zde   s  nonšalantní  lehkostí  můžete

vystavovat na odiv své zásluhy o "demokracii". Slepičky, zobající

každé  vaše slůvko  vám jistě  budou vděčné.  Odejděte, prosím, a

berte to jako největší vaší službu demokracii ve svém životě!