Z obsahu přílohy NN 18/1992

Kos Jan, Gershon David: Dvě svědectví o Michaelu Kocábovi

PROČ TO PRASKLO aneb HOVORY O DEMOKRACII A "SAMETOVÉ REVOLUCI"

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: ¦

¦Název: ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/018 Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

OBSAHEM"

podtitul: Svědectví o českém rock and rollu sedmdesátých let

Napsal: Mikoláš Chadima (Extempore), na přelomu let 1984 - 1985

Motto: V listopadové době, když jsem zavítal do sídla OF v

Laterně magice a uviděl tam aktivně poletovat Michaela Kocába,

byl jsem dost překvapen. Jiří Dienstbier mně tehdy na dotaz

ohledně Kocába odpověděl: "On je již úplně jiný než dříve, hodně

se změnil. Dienstbierovu tvrzení jsem nevěřil. Později jsem se

občas domníval, že jsem panu Kocábovi křivdil. Dnes vím, že

nekřivdil...

Z článku Lubora Kohouta

Kocábgate aneb Tak pánové, do toho!

(Necenzurované noviny č. 16)

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: ¦

¦Název: ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/018 Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 20.02.1983 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

mému velkému překvapení se jí stal Pražský Výběr. Nejprve se však

trochu vrátím.

V roce 1982 využil dokonale uvolnění postů a stává se pro většinu

fanoušků kapelou č. 1. Sebevědomí jeho členů je čím dál tím větší

a podpořeno i dvěma zahraničními zájezdy. V květnu 1982 exceloval

Výběr v Maďarsku. O prázdninách pak byli jejich fandové

obšťastněni zprávou, že Výběr pojede hrát do NSR. Oj, to bylo

nadšení. Chytrák Kocáb se ale samozřejmě nikde nezmiňoval o tom,

že jedou hrát do nějaký hospody s normálním barovým repertoárem.

Zájezd se na podzim roku 1982 uskutečnil a Výběr se po čtrnácti

dnech vrátil ověnčen (pro své fanoušky) vavříny. Zrovna tak, jak

vychcanej Kocáb nemluvil o tom, že jedou hrát do baru (uškodilo

by to jeho pověsti ortodoxního, nekompromisního a novátorského

rockera), nemluvil ani o tom, že jediný koncert, na kterém

předvedli svoji show a který si vyjednali mimo své hospodské

závazky, skončil totálním propadákem. Z šedesáti lidí, kteří

přišli, jich více jak čtyřicet zase rychle odešlo. Zkrátka v

cizině ten jeho oblbovák pro neinformované Čechy nesežrali. O tom

však věděl jen opravdu málokdo. Naši hrdinové si také přivezli z

Německa na křídovém papíře a barevně vytištěné dost odporné

plakáty a i tato skutečnost přispívala k všeobecné víře fans, že

Západ ležel Výběru u nohou.

(Pro Moc se pak staly plakáty dovezenou ilegální tiskovinou).

Tyto zájezdy a jeden úspěch za druhým, který kapela sbírala na

domácích pódiích, zřejmě přispěly k pocitu, že je všechno v

pořádku. A ono to skutečně vypadalo tak, že je kapela určena k

tomu, aby představovala, podobně jako OK Band, oficiální Novou

vlnu, jejíž existence měla umlčet kritiky likvidačních zásahů

poslední doby, tvrdě postihující rockovou hudbu. Jsem přesvědčen,

že Kocáb s tímhle také kalkuloval. Těžko říci, jestli k zásahu

proti Pražskému Výběru došlo nakonec na pokyn z Prahy, anebo šlo

jen o mimořádnou aktivitu krajských orgánů, které se museli

Pražáci podřídit. Možné je obojí. Zákrok byl proveden nečekaně a

bez jakéhokoliv předchozího varování (což pro teorii mimopražské

aktivity svědčí, v Praze by jim dal o tom, co se chystá, jistě

někdo vědět).

V únoru porušuje sebevědomý Pražský Výběr nepsaný zákon, který

dodržuje a uznává většina českých rockových kapel, jejichž muzika

je jen trochu odlišná od toho, co prezentují naše masmédia. Výběr

jede koncertovat do Hradce Králové. Pamatuji se, že zpráva o tom,

že Výběr má mít v Hradci tři velké koncerty v Parku kultury,

způsobila mezi většinou lidí motajících se kolem rockové muziky

značný rozpaky. Všeobecně převládal názor, že si v Hradci svým

novovlnným show vykoledují nějaký průser. "Buď je ten Kocáb tak

blbej, nebo chtivej slávy, anebo nad ním drží ochrannou ruku

někdo z mocných", (i to se u nás stává, podpora a rozkvět české

country music se datuje podle očitých svědků od doby, kdy na

nějaké kulturně politické akci prohlásil předseda vlády, že se

tato hudba líbí jeho synovi), byly názory, které všeobecně

převládaly. Usoudil jsem, že možné jsou i ty první dva a přes

veškerou nechuť, kterou jsem k tomuto souboru pociťoval, jsem

vzkazoval po Vilémovi (jediném, koho jsem blíže znal) to, co bylo

o Hradci Králové všeobecně známo. Pokud se pamatuji, tak jsem

nebyl jediný, kdo dával echo. Nebylo to ale nic platný.

První dva z koncertů odehrál Výběr celkem v pohodě. Akce byla

spuštěna až při koncertě posledním. A průser jako hrom. Výslechy,

záznamy z odposlouchávané šatny, nenápadný výrostek s

videokamerou v aktovce (syn jednoho z hradeckých estébáků),

šmelení s ilegálně dovezenými plakáty, socialistickou morálku

urážející show a nezbytný zhoubný vliv na mládež. Vše bylo

hradeckými civily perfektně zpracováno a zdokumentováno. Pod

tíhou důkazů museli ustoupit i pražští ochránci Pražského Výběru.

Zastat se kapely proti shromážděným materiálům by bylo šílenství

a znamenalo by to ztrátu výnosných míst. Již natočená deska,

která se měla stát trhákem Supraphonu (!) byla zkonfiskována.

Záznam se přesto dostal mezi lidi a horké chvilky si prožili i

zaměstnanci nahrávacího studia.

Naprosto zmatený Kocáb si přišel postěžovat do redakce Jazzové

sekce, od které se poslední dva roky opatrně distancoval. Bohužel

jsem tam nebyl a znám všechno jen z vyprávění. Chudák. Byl

naprosto ohromen tím, co se jeho kapele přihodilo. Zřejmě

očekával soucit a politování. Nedošlo mu, že mluví s lidma, pro

které jsou podobné problémy denním chlebem. Z celého mně

reprodukovaného rozhovoru bylo zřejmé, že se Kocáb nikdy

nezajímal o problémy jiných rockových kapel a pokud se k němu

něco doneslo, tak si tím hlavu nezatěžoval. Setkal se s lidmi z

jiného světa a očekávaného politování se mu nedostalo. To se mu

dostalo až později z českého vysílání BBC, RFE a VoA.

V bavlnce pěstovaná naděje českého popu vlezla slepě do

připravené pasti, protože se spoléhala na své pražské ochránce a

navíc neměla zkušenosti a vědomosti nutné k tomu, aby rocková

kapela přežila.

Podle mého názoru je ironií, že v době, kdy byl podniknut drtivý

"únor" (pardon, úder) proti neoficiální rockové hudbě, stal se

Kocáb, ať již vědomě nebo nevědomě, spoluhráčem Moci a vytvářel

svými novovlnnými show, ať již na koncertech, občas dokonce i v

televizi, iluzi, že se nic neděje a dělal oponu nad pogromy proti

rockové hudbě. I když jsem Výběru takovej konce nepřál a

samozřejmě ani nesouhlasím se způsobem, jakým byl zlikvidován,

přesto Kocába nelituji. Nemohu. Pro mě byl a zůstane jedním z

těch, kteří se v našich poměrech dovedou otáčet a vydělávat na

tom, jak je to u nás zařízeno, těžký prachy. Jeho kapela byla

prostě po upotřebení zlikvidována. Měl smůlu, protože přecenil

své síly a nacpal se někam, kde nebyl doma.

Jestli si někdo myslel, že Kocáb bude hrát i po zákazu, tak já

to nebyl a nemýlil jsem se. Vždyť tenhle člověk dělá muziku

proto, aby se s ní uživil, a protože na to má vzdělání. Kapela,

která měla tolik keců o víře ve svou hudbu, se na tuto hudbu

vysrala při prvních potížích. A koneckonců, proč ne. Členové

kapely nedopadli ani zdaleka tak blbě, jako kapely alternativní

nebo Mišík (Moc dovede velmi dobře rozlišit, kdo jí podle jejího

názoru může být nebezpečný). Kocáb začal nahrávat filmovou muziku

(to u nás nese nejvíc. Kocáb skládal i pro branně-bezpečnostní

vysílání Československé televize, které bylo pod dohledem armády

a ministerstva vnitra, pozn.red.), a mimo Viléma se všichni

ostatní členové kapely začali živit jako studioví muzikanti při

natáčení desek našich pop hvězd. A ještě jedna pikantnost. Paní

Mymuzikantijsmejednarodina, která se nechala předtím doprovázet

Hrubešem a Pavlíčkem (a jak nadšeně na koncertech oslavovala

jejich schopnosti), je po zákazu Výběru kopla do zadku.

O necelé dva roky později jsem se setkal ve venkovské hospodě

poblíž Pardubic s nějakým chlápkem a při náhodné rozmluvě jsem se

dozvěděl, že na Pražský Výběr byla skutečně připravena past, a to

již několik týdnů před jejich vystoupením v Hradci. Přiožralý

chlápek se mi pochlubil legitimací Lidových milicí a nenápadným

podkuřováním se mi v něm povedlo zvednout pocit důležitosti

natolik, že pokládal za nutné, mně neznalému, vyklopit, jak to

bylo.

"... Všechno bylo naplánovaný. My jsme měli školení na štábu už

čtrnáct dní předem. Měli jsme v případě nutnosti zasáhnout s

pohotovostními oddíly Ministerstva vnitra..."(...)

Začátkem června jsem dostal první odpověď na svou kritiku článku,

který jsem posílal nejen do Tribuny, ale i do redakcí jiných

deníků a týdeníků. Ozval se Mladý svět. Ve svém dopise sděloval:

"... Vzhledem k tomu, že ohlasů přišlo větší množství, pořádá

redakce besedu, která se bude zabývat problematikou Nové

vlny...proto se jí také účastní představitelé ČÚV SSM, populární

hudby, kritiky, zřizovatelů, Ministerstva kultury a přítomný bude

i vedoucí skupiny Pražský Výběr, Michael Kocáb... těšíme se na

Vaši účast a na každý pád se ozvěte. Za redakci Mladého světa

Roman Lipčík..."

Tak tohle jsem tedy nečekal. Iluze o tomto časopisu, který

považuji za jeden z nejnebezpečnějších dezinformačních médií,

jsem si nedělal. A tak jsem přemýšlel, jestli má cenu na besedu

vůbec chodit. Nakonec jsem se rozhodl, že to sice cenu nemá, ale

že na besedu půjdu. Příležitost říci představitelům

"nomenklatury" do očí své názory pro mě byla nesmírně lákavá a

mně nabídnuta poprvé v životě. Mimoto jsem nedůvěřoval Kocábovi.

Byl jsem přesvědčen, že likvidaci mnoha kapel v klidu obejde a

bude mluvit jen a jen za sebe. Tak nějak jsem se pasoval za

mluvčího těch mnoha zlikvidovaných kapel neoficiální scény. Tak

ať mi to když tak prominou. Dodnes nevím, jestli redakce v mém

případě věděla, o koho se jedná, a právě proto mě pozvala.

A tak jsem se jednoho krásnýho červnovýho dne vypravil do redakce

Mladého světa na besedu. Z přítomných pozvaných veličin byli

přítomni pouze soudruh KV SSM Hradec Králové, soudružka novinářka

z jakéhosi královehradeckého deníku, soudruh Malásek z Pantonu.

Asi pět dalších pozvaných soudruhů se takticky omluvilo, a tak

zbytek besedujících tvořili čtyři pozvaní z lidu (mezi nimi i já)

a Muzikant Kocáb. Diskusi řídila soudružka Čermáková

(šéfredaktorka Mladého světa).

Nejdříve promlouvali dokola soudruzi. Ten z Hradce vysvětlil, že

Michal Kocáb je jistě talentovaný muzikant (když to Kocáb slyšel,

tak se nadýmal pýchou), ale to, co dělá a jak to dělá, to tedy

ne! Že se mu hudba lídí, ale musí být melodická a pěkná, pak do

toho přidal trochu demagogický ideologie a vše opepřil tím, že má

důvěryhodné zprávy, že spínací špendlík je fašistickým odznakem.

Soudružka z Hradce si vzala slovo po něm, mluvila jako Vasil

Bilak a málem se rozplakala, když říkala "soudruzi, tohle (jako

to, co dělal Pražský Výběr) připustit nemůžeme, to by se nám

znovu vrátil rok 1968." Soudruh Malásek to viděl téměř stejně.

Kocába pochválil zrovna tak jako ostatní a spustil řeč, ve které

bylo nejčastěji opakovaným slovem "musí" (tedy socialistický

umělec). Z čehož bylo jasný, že socialistický umělec musí

především a za všech okolností podporovat politiku naší milované

strany (samozřejmě komunistický). Pak promluvili publicisté.

Celkem normálně podali obraz o vývoji rockové hudby a jeden z

nich se pak takticky zdejchnul. A pak dostal slovo Kocáb a začal

se omlouvat, že to tak nemyslel. Neopomenul přitom vyjmenovat

všechny své úspěchy. A tak se to asi dvakrát otočilo a k tý Nový

vlně se diskuse nějak pořád nemohla dostat. Jakoby hlavním bodem

programu měla být Kocábova omluva soudruhům, kteří mu odpustí. A

pak už jsem se nasral a vzal si slovo. Připomenul jsem soudruhům,

že tato země má 14 miliónů obyvatel, z jejichž daní jsou placeni

a že mi připadá z jejich řečí, jako kdyby tuhle zemi vlastnili, a

proto jim vůbec nepřijde blbý vysvětlovat, co ti druzí musí. A

upozornil jsem je i na to, že ostatní nemusí. Pak jsem řekl, že

případ Pražský Výběr je sice velice populární, ale že pokud vím,

tak jsem byl pozván na besedu o Nové vlně a ne o Pražském Výběru

a vysypal jsem na ně, že od roku 1981 následuje jeden pogrom na

rockovou muziku (která se jim údajně tolik líbí) za druhým a bylo

při nich zlikvidováno již nejméně 50 kapel. Koukali. Malásek se

rozčilil. A pak zase řekl Kocáb, že to tak nemyslel. Pak mluvili

hradečtí soudruzi a chlubili se, že u nich by k takovým pogromům

nemohlo dojít, protože tam mají pořádek. A já je ujistil, že ho

tam opravdu mají. Že Kocáb s Výběrem udělal právě tu chybu, že o

pořádku v Hradci nevěděl a porušil nepsaný zákon rockových

hudebníků: "Do Hradce se nejezdí!" Soudruhovi z Hradce z toho

zaskočilo a chtěl říct: "No právě, protože u nás máme poř...",

ale nedopověděl, protože si všimnul, že přítomní redaktoři,

včetně šéfky, stěží zadržují smích. Pak se zase Kocáb snažil

obrátit pozornost ke své osobě a opět všechny ujistil, že to tak

s Výběrem nemysleli. Pak se rozhovořil soudruh Malásek o tom, jak

je o mladé soubory pečováno. Skočil jsem mu do řeči a ujistil ho,

že o mladé soubory opravdu pečováno je a že o tom nikdo

nepochybuje. Pozornost, které se těmto souborům dostává od

orgánů, je vzorná a vysvětlil jsem mu, že devadesát procent

mladých rockových hudebníků se dříve nebo později dostane na

Barťák. Soudruha Maláska málem klepla pepka a začal se silně

potit. Odešel jsem na záchod a když jsem se vrátil, zaslechl jsem

jen konec Maláskovy řeči (tedy spíš řevu) o tom, že ten Chadima

si všechno vymejšlí. A dostalo se mi nečekané podpory. Jaromír

Tůma potvrdil, co jsem říkal a doplnil příkladem skupiny

Katapult, která vyhrála Zlatého slavíka, a přitom si nesměla

zahrát v Praze. Hradečtí soudruzi již jenom čuměli a nic

nechápali. Pak se do diskuse na chvíli zapojili i další pisatelé

dopisů. Jeden řekl, že je všechno na hovno a z názorů, které mají

soudruzi, je jasné, že u nás nikdy žádnej kumšt kromě líbivého

popu existovat nebude a odešel. Pak promluvila dívka, která

řekla, že se jí punk také nelíbí. Třetí z pisatelů dopisů mluvil

trochu obšírněji, ale byl vedle jak ta jedle. Pořád se odvolával

na to, co řekl o umění Marx a že u nás je to přitom úplně jinak.

Paní redaktorka (hezká, ale zoufale nemyslící) bledla a jistě

měla dojem, že po ní sáhla smrt v podobě roku 1968, ale ostatní

soudruzi mladíka v dialektice nezkušeného rozcupovali. Pak se

Kocáb naposledy pokusil dostat diskusi do "správných kolejí".

Zahořekoval, že to tak nemyslel a že jeho kapela je na dlažbě. A

soudruh z Hradce mu celkem logicky a přesně v duchu svého myšlení

odpověděl, že u nás každý může dostat práci. Pak se zase ozval

Malásek s tím, že tedy neví, jak jinde, ale že jeho agentura o

mladé pečuje, ať si pan Chadima říká, co chce. A tak jsem mu

musel říct, že nemluví pravdu a upozornit ho na skutečnost, že za

celá semdesátá léta vznikly v Praze jen dvě mladé profi kapely

(Abraxas a OK Band). Zpocenému Maláskovi luply nervy a začal na

mě řvát, co si to dovoluju, a že takhle tedy ne atd. A pak mě

znovu podpořil Jaromír Tůma (tisíceré díky mu za to) a moje slova

potvrdil. A pak Kocáb ještě jednou řekl, že to tak nemyslel a po

delší vzrušené debatě, do které se zamíchali všichni, usoudila

paní šéfredaktorka, že už toho bylo dost a beseda byla ukončena.

Když jsem odcházel, tak mi řekla: "Tak co, vy bouřliváku?!" Hm.

Kocába jsem potkal na schodech, koukal jako když mu ulítly včely

a řekl, že odjede do Ameriky (trest za protikomunistickou

činnost? - red., to sice udělal, ale brzy se vrátil. Tam by totiž

tak jednoduše jako u nás hvězdou nebyl, a ani by si tam tak

nemohl vydělávat peníze jako u nás, i když ne zrovna s Pražským

Výběrem).

Co k tomu všemu říct dál? Snad jen to, že se ke mně o pár týdnů

později donesly drby rozšiřované Kocábem a paní

Mymuzikantijsmejednarodina. Podle nich jsem prej všechno Kocábovi

pokazil já. Na to se dá odpovědět jediným způsobem. Ať jdou oba

do prdele!

Článek, který měl "pomoci" Nové vlně, vyšel v Mladém světě se

značným zpožděním. Mé názory v něm citovány nebyly. Několik

měsíců po besedě se ozvalo v práci řinčení telefonu. Volal Mladej

svět a jakýsi redaktor se mě s úzkostí v hlase ptal, co je na tom

pravdy, že jsem podepsal jistý dokument (Chartu 77, poz. red.).

Uklidnil jsem ho, že to pravda je a on se zeptal, jestli mi

nebude vadit, budou-li moje názory otištěny pod pseudonymem.

Odpověděl jsem, že mi to vadit nebude, ale že jeho časopisu

absolutně nevěřím a zrovna tak nevěřím tomu, že by otiskl článek,

který by rockovou muziku proti útoku Tribuny nějak bránil. A měl

jsem pravdu. Moje názory nebyly otištěny ani pod pseudonymem, jak

mi bylo slíbeno a celej článek byl napsán ve stylu, který podle

mého názoru dával Tribuně zapravdu. Včetně Kocábových omluv, "že

to tak nemyslel", které byly autentické, čemuž mnoho lidí

nechtělo věřit a pokládalo je za podvrh.

Po prázdninách jsou pak noví adepti profesionální scény

podrobováni zostřeným přehrávkám. Bohužel nevím jistě, jestli ono

zostření nenastalo již dříve. Ale protože jsem v roce 1982 dělal

profi přehrávky (kde a proč, k tomu se dostanu v doslovu) a se

zostřeným postupem jsem se na nich nesetkal, domnívám se, že tomu

tak bude. O co tedy vlastně šlo? Zkouška z teorie, kulturně

politického rozhledu a pak možná ještě praxe, byla obohacena o

životopis, který musel absolvovat Kvalifikační komisi předložit,

mimo několika dalších vpodstatě normálních dotazníků. A k těm

dotazníkům bylo přiloženo schéma, jak životopis vyplňovat.

Cituji:

"... - charakterizuj prostředí, v němž jsi vyrůstal,

- u svých rodičů uveď původní povolání... politické názory a

postoje a veřejnou politickou angažovanost,

- u sourozenců uveď... politickou příslušnost......

organizovanost a angažovanost ve spol. organizacích,

- rozveď svou politickou činnost za války a po ní...a zvlášť

rozepiš svoje politické postoje v letech 1968-69...,

- uveď svůj vztah k náboženské ideologii,

- rozveď všechny soukromé styky se zahraničím, zejména

s občany kapitalistických zemí, zda žijí rodinní

příslušníci nebo příbuzní v zahraničí (od kdy, zda

legálně nebo ilegálně,

zda jsou písemné, osobní a pod., náhodné nebo pravidelné)

- u manželky (manžela) stručně charakterizuj prostředí, ve

kterém vyrůstala, politickou příslušnost ...,

- u rodičů manželky rozveď jako u rodičů vlastních,

- u dětí uveď... veřejně politickou angažovanost na

pracovišti...

Je zřejmé, že zájem na tak podrobném životopisu nemůže mít

agentura a že jedná podle nařízení agentury jiné, které také

životopis předává. Pro případný výjezd do zahraničí se může

vyplněný životopis dobře hodit. Aniž by si to absolvent

kvalifikačních zkoušek uvědomoval, stává se od okamžiku, kdy

začne životopis vyplňovat, spolupracovníkem jisté všemocné

instituce. Navíc, je-li ochoten vyplnit takovýhle životopis, je

velmi pravděpodobné, že bude ochoten spolupracovat i v případech

jiných. A tak ještě, než dojde k samotným přehrávkám, je

podrobena přizpůsobivost budoucího profi zkoušce, která nenechává

moc prostoru k přechcávání. Většina z bodů uvedených ve vzorníku

je poměrně snadno ověřitelná. Nemohu si pomoct. Každý, kdo je

ochoten pro svou profi kariéru životopis podle uvedeného schematu

napsat, zradí sám sebe a dává najevo, že je ochoten udělat vše,

co po něm bude žádáno. Pokud ne, může se s profi kariérou

rozloučit. Jistě se mi tedy nikdo nebude divit, že k našim

profesionálním rockerům přistupuji s podezíravou nedůvěrou.

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kos Jan, Gershon David ¦

¦Název: Dvě svědectví o Michaelu Kocábovi ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/018 Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Připravili Jan Kos a David Gershon

Naše noviny přinesly v čísle 11 dokumenty, ze kterých vyplývá, že

Michael Kocáb byl registrován ve svazcích StB jako kandidát tajné

spolupráce, a že vůči této organizaci učinil písemně jisté,

nikoli jím samým formulované sliby. Zároveň jsme však poukázali v

čísle 16 na fakt, že z těchto dokumentů nelze nikterak usuzovat

na vady Kocábova charakteru a škodlivost jeho jednání pro

společnost. Ty však jednoznačně vyplynou, sledujeme-li Kocábovu

činnost ve funkci parlamentního vyjednavače v otázce odchodu

sovětských vojsk. "Nultá varianta" k níž velkou měrou přispěl,

totiž znamená nejen to, že okupanti beztrestně odejdou z

okupovaného území, ale že jim osvobozená země ještě bude platit.

Nabízíme vám dnes dvě svědectví o Michaelu Kocábovi, která

vznikla již dříve, před publikováním dokumentů.

Jedno pochází ze vzpomínek muzikanta Mikoláše Chadimy, kterého

důsledný odpor proti režimu vedl mezi signatáře Charty 77 a k

zákazu oficiálního vystupování už v dobách, kdy byl Kocáb ještě

bezproblémovým oficiálním autorem Supraphonu. Druhé svědectví

pochází ze vzpomínek Oskara Krejčího, rezidenta StB (krycí jméno

Kaláb) na úřadu federální vlády, na něhož se M. Kocáb spolu s M.

Horáčkem v roce 1989 obrátili se žádostí o spolupráci. Iniciativa

Most, kterou pak spolu vytvořili, byla mimo jiné jednou z cest k

pověstným, dosud nezveřejněným jednáním komunistické elity a

opozice, o rozdělení moci.

Laskavý čtenář zajisté sám posoudí, kdo si Kocába chválí, zda

chartista či rezident StB, a proč, a kdo má k němu výhrady.

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: ¦

¦Název: ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/018 Str.: 003 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 18.09.1989 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

revolucí". Politická atmosféra byla tehdy již tak napjatá, že

zodpovědnost za budoucnost společnosti ležela pohozena na ulici.

Čekala, kdo si jí všimne, jenže téměř každý se jí buď bál, nebo

nevěděl, jak ji uchopit. Lidé v mocenských centrech s ní již neu-

měli zacházet. Ležela odvržena na ulici tak dlouho, až se odehrá-

la scéna jako z pohádky či naivního holywoodského filmu. Najednou

se objevili dva lidé z úplně jiné oblasti, řekněme političtí ama-

téři, Michael Kocáb a Michal Horáček se svou iniciativou MOST.

Jejich základní přednost - srovnáme-li je se zbytkem společnosti

- byla jejich odvaha a politická představivost.

Historik: Je to tak - hudební skladatel Kocáb a publicista

Horáček napsali 18. září 1989 dopis předsedovi federální vlády. V

tomto dopise upozorňovali Adamce na mimořádné napějí ve

společnosti. Psali, že hodnocení událostí je ve vleku emocí,

rozjíždí se nechvalně známé praktiky z 50. let směřující k

prefabrikaci nepřítele - což vše by mohlo napáchat nenapravitelné

škody. Podle jejich dopisu se díky propagandistické kampani proti

výzvě Několik vět nakupily mezi zástupci polarizovaných sil

takové bariéry, že již prakticky není možné, aby se setkali a

pokusili se společně najít řešení a východiska z tohoto problému

(!!!) Proto Kocáb s Horáčkem přišli s iniciativou MOST, jejímž

prostřednictvím chtěli usilovat o vytvoření prostoru a mechanismu

rozhovorů mezi zástupci nejrůznějších proudů - aby antagonistické

síly sbližovaly svá stanoviska. Fantazie? Naivita? Snad, možná

dokonce obrovská - jenže spojená s velkou politickou důsledností

(?!) Druhý den po odevzdání dopisu pro předsedu vlády v podatelně

Úřadu předsednictva vlády přišli za jedním z poradců Ladislava

Adamce.

Filozof: Jsme zvyklí přemýšlet o úloze osobnosti v dějinách jen

nad rakvemi vojevůdců a králů. Jsou však též osobnosti, které

naskočí do vlaku politiky jen na pár hodin a vstoupí tímto svým

skokem do centra historických událostí.

Historik: Ony mimořádné události tehdy probíhaly ve skrytu. Těm,

kteří v politice hledají slávu, by jistě v těchto okamžicích

chyběly televizní kamery a zástupy novinářů. Takoví přišli na

Úřad předsednictva vlády až dva měsíce po první návštěvě Kocába a

Horáčka. Ono totiž riziko bylo v září přece jen ještě příliš

velké. Již během první návštěvy na Úřadu předsednictva vlády však

Kocáb s Horáčkem dokázali zorganizovat to, že poradce převzal pro

předsedu vlády od Křižana - tehdy významného aktivisty opozice

(???) - materiál nabízející jednání a upozorňující na další

aktivitu opozice (!?!?!) Navíc Kocáb navrhl desetidenní lhůtu na

rozmyšlenou pro Adamce. Během těchto deseti dnů mělo buď dojít k

jednání předsedy vlády s opozicí, nebo mělo následovat zveřejnění

materiálu, který Křižan předal.

Sociolog: K jednání ale nedošlo...

Historik: Ano i ne. Podle slov Adamce se předseda vlády obrátil

na generálního tajemníka ÚV KSČ Jakeše s dotazem, zda má v

jednání dále pokračovat. Odpověď zněla "ne". Když pak Hlas

Ameriky a Svobodná Evropa po deseti dnech odvysílaly informaci o

setkání Křižana s poradcem předsedy vlády, hned při první

příležitosti šel poradce za Adamcem. Řekl mu, že vše bere na sebe

jako osobní iniciativu a je připraven z Úřadu předsednictva vlády

odejít. Adamec ale zachoval klid - "Jakeš tomu stejně nebude

věřit."

Politik: Těch deset dní bylo velmi užitečných. Předně se Adamec a

jeho lidé přesvědčili, že představitelé opozice, se kterými se

setkali, drží slovo. Navíc získali čas zjistit si, kdo vlastně

Kocáb a Horáček jsou.

Historik: Aby nedošlo k omylu - charakteristiky, které pro oba

protagonisty budoucích velkých událostí vyzněly příznivě,

zjišťovali přes novináře působící v oblasti kultury. Ne tedy přes

ministerstvo vnitra (z úst rezidenta StB to zní obzvlášť

věrohodně! Pozn.red.).

Politik: Z diskusí o dalším postupu vyplynulo u Adamce rozhodnutí

orientovat se při hledání spojení hlavně na Michaela Kocába.

Sociolog: To bylo během listopadu a prosince 1989 zřejmé. Vždy

jsem si však kladl otázku - Proč?

Historik: Úvaha byla prostá - novinář má v politice příliš mnoho

vlastních zájmů. Kocáb naopak vystupoval jako velice upřímný a

možná v prvním okamžiku i politicky naivní člověk, který

nepotřeboval politiku jako živnost.

Politik: To je pravda. Kocábův vstup do politiky byl plný

romantického idealismu. Jeho iniciativa byla zcela nezištná.

Navíc se v průběhu událostí ukázaly další jeho důležité

vlastnosti - tento vyhraněný antikomunista je nesporně humanista.

To není bezvýznamná charakteristika - jen emocím propadlý dav se

může domnívat, že být antikomunistou znamená automaticky být

demokrat.

Historik: Proto se také Adamcův poradce obrátil několik týdnů

před 17. listopadem (!!!!) na Kocába s žádostí o schůzku. Za

romantických okolností v noční podzemní vinárně pak vedli opatrný

rozhovor o možné technice setkání a přípravy rozhovorů mezi

předsedou federální vlády a vůdci opozice. Tehdy se valstně

dohodly zásady, které se začaly - asi k překvapení obou aktérů

(?!) onoho nočního dialogu - po 17. listopadu uskutečňovat.

Politik: Pravdou ale navždy zůstane, že vstup do "sametové

revoluce" zvládli brilantně. I když jednání bylo v září

odmítnuto, zachovali si aktéři iniciativy MOST politickou

iniciativu. Nepromarnili jedinou příležitost. Vzápětí po první

návštěvě na Úřadu předsednictva vlády zašli během představení v

Národním divadle za premiérem a znovu apelovali na jeho

zodpovědnost v krizové situaci. Udrželi si styk s jeho poradcem.

A den po 17. listopadu Horáček bez zbytečného ostychu

zatelefonoval Adamcovu poradci a domáhal se přijetí u premiéra.

Vědomi si zodpovědnosti, kterou na sebe vzali, dokázali v sobotu

dopoledne zajet za Adamcem do jeho bytu a vyprovokovali jej, aby

se okamžitě odebral do Úřadu předsednictva vlády a zahájil

činnost.

Sociolog: No dobrá - lidé z iniciativy MOST nosili poštu mezi

vládou a Občanským fórem. Bez pošťáků by to asi nešlo...

Historik: To se krutě mýlíš! Dnes se může zdát samozřejmé, že

jednání probíhala mezi federální vládou. Občanským fórem a

Veřejností proti násilí. Jenže aby tyto strany zasedly k

jednacímu stolu, museli aktéři iniciativy MOST získat nejen

důvěru Adamce. Museli přesvědčit i opozici, že se má orientovat v

pokusech o dialog právě na Adamce. V tehdejším politickém systému

bylo přece rozhodujícím ohniskem moci předsednictvo ÚV KSČ a

vedoucí oddělení v aparátu ústředního výboru komunistické strany

měl větší faktickou politickou moc než ministr. Nikde nebylo

předem dáno, že klíčovým mužem pro jednání s opozicí má být právě

předseda federální vlády. Až v průběhu událostí získali Kocáb a

Horáček důvěru svých kolegů v Občanském fóru. Dlužno dodat, že

zpočátku museli splknout nejednu hořkou pilulku nejrůznějších

obvinění a ani dnes nejsou ušetřeni pomluv ze strany těch, kdo

nepochopili jejich roli či jim prostě tuto jejich roli závidí.

Politik: Od prvních hodin politických zvratů zprostředkovávali

jednání mezi vládou a Občanským fórem. Neexistovalo žádné

sestavování delegací, výběr místa a hodiny jednání vlády s

opozicí bez zprostředkování přes iniciativu MOST. Důvěra v

iniciativu MOST rostla den za dnem, hodinu za hodinou. A to nejen

u Adamce a jeho okolí. Rostla i v řadách Občanského fóra, když se

ukázalo, že jejich orientace na Adamce a jejich důvěra v něho je

správná. Ještě projev předsedy vlády národního porozumění

oficiálně navrhující 29. prosince 1989 Federálnímu shromáždění

zvolení Havla prezidentem, který psal jeden z Čalfových poradců,

přebíral ke konzultaci Kocáb. Důležitá ale byla i jejich aktivita

v průběhu jednání Adamcovy vlády s někdejší opozicí. V

konfliktních okamžicích neváhal Kocáb či Horáček vstoupit do

vášnivých sporů, uklidnit atmosféru či požádat o přestávku.

Jejich role byla nenahraditelná.

Historik: Když se poprvé setkali s Adamcovým poradcem, nazval je

snílky. Varoval je, že jako most mohou být pošlapáni z obou stran

a zůstat sedět mezi dvěma židlemi. Pravdou ale je, že oni již v

oné polovině září byli na vítězné straně - a mezi židlemi zůstal

sedět poradce.

Sociolog: Význam lidí, jako jsou Kocáb a Horáček, při

odstartování "sametové revoluce" je i v tom, že šlo o

představitele střední generace, kteří dokázali mluvit k zástupům

mladé generace.

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: ¦

¦Název: ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/018 Str.: 003 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1991 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

PROČ TO PRASKLO aneb HOVORY O DEMOKRACII A "SAMETOVÉ REVOLUCI"

(Vyšlo v roce 1991)

Napsal: Oskar Krejčí, poradce na předsednictvu vlády z dob

komunistického režimu - až do podzimu 1990. Jako vedlejší

pracovní úvazek měl Oskar Krejčí (alias Kaláb) podepsanou smlouvu

o spolupráci se Státní bezpečností, jako rezident StB. (Rezident

měl na starosti skupinu agentů, které úkoloval, vyhodnocoval

jejich odvedenou "práci" a předával svému řídícímu důstojníku.

Rezident byl v hiearchii "Říše zla" o stupínek výše, nežli agent

StB). Dnes je Oskar Krejčí-Kaláb zaměstnán v politologickém

kabinetu Ústavu státu a práva ČSAV, a vedlejší pracovní poměr má,

společně s dalšími estébáky, v Harvardském privatizačním fondu.

(DIKům gratulujeme, jejich osud je v dobrých rukou).

Svou knihu soudruh Krejčí-Kaláb koncipoval jako fiktivní rozhovor

čtyř "levicově vzdělaných odborníků" (má zde zřejmě na mysli

světově proslulé školy v Moskvě a Vysokou školu politickou ÚV KSČ

v Praze-Vokovicích): historika, filozofa, sociologa a politika.

Přes naprosto zjevné dezinformace a deformování a překrucování

faktů, vychází chvála "hrdinů sametové revoluce" od srdce

rezidentova, a člověk se dokonce může z Kalábovy knihy i poučit.

A sice o tom, do jaké míry to novodobí ideologové komunismu myslí

s demokracií vážně. (Kdekoli Krejčí-Kaláb píše o poradci Adamce,

má na mysli sebe a svoji nezadatelnou úlohu v "dějinách sametové

revoluce").

V noci z 28. na 29. listopad se představitelé OF setkali s herci

v divadle Na zábradlí. Čekalo se na Landovského, byla mrazivá noc

a silnice kluzké. Po setkání jsem šel s Vaškem (Václavem Havlem)

domů. Ještě v divadle v chodbičce nás zastavil Kocáb a chtěl říct

Havlovi něco prý nesmírně důležitého. Přestože byl Havel ospalý a

unavený, tak s tím nakonec souhlasil. I když to Kocábovi bylo

evidentně nepříjemné, šel jsem s nimi, vyslechnout si tu

převratnou novinu. Kocáb začal Vaškovi povídat něco v tomto

smyslu: "Vašku, můžeš být prezidentem, Moskva s tím souhlasí a

Gorbačov proti tomu nic nemá." Nepamatuji se, kdy jsem se spolu s

Václavem Havlem tolik nasmáli. Až za čas mi došlo, jakým způsobem

Kocáb uvažuje, a že už v prvních dnech musel mít vytvořené

kontakty se sovětským velvyslanectvím a chodil tam konzultovat

"problémy sametové revoluce" a pro souhlas či nesouhlas s

konkrétními detaily.

Z vyprávění Johna Boka

(signatáře Charty 77 a přítele Václava Havla)

A teď ukázka z knihy Oskara Krejčího-Kalába, určené pro širokou,

komunisticko-estébáckou čtenářskou obec (odlišení pasáží textu a

zvýraznění vykřičníky a otazníky v závorkách - redakce

Necenzurovaných novin):