+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kudláček Josef ¦

¦Název: První svobodné noviny ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0001/009 Str.: 006 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 03.12.1991 Rok: 1991 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

V úterý, 3.12.1991, nám vydavatel ČD Josef Kudláček sdělil, jak

si představuje skutečně svobodné noviny. Protože máme na tuto

záležitost naprosto stejný názor, přetiskujeme článek celý. Pokud

se představy J.Kudláčka promítnou do praxe, a my věříme, že ano,

staneme se i my horlivými čtenáři Českého deníku.

František Kostlán

Český deník - noviny pro Čechy, Moravu a Slezsko (úterý, 3.12.91)

Tímto způsobem tedy ne !

Slovo vydavatele

Vážení čtenáři,

dnes má za sebou Český deník prvních devět vydání s novou tváří.

Jak si nejspíše řada z Vás všimla, definitivní grafickou podobu

jsme dolaďovali ještě "za pochodu", ale dá se říci, že náročný

přechod na novou a složitou techniku se uskutečnil s podstatně

menšími problémy, než jsem očekával. Povedlo se nám přitom

nejspíše uskutečnit ne-li světový, pak jistě československý

rekord: během několika desítek hodin přešel Český deník za chodu

plně na novou techniku - dokázal tedy to, co jinde trvalo několik

týdnů. Rovněž vývoj nákladu zaznamenal více než pozitivní vývoj,

během pouhých pěti týdnů stoupl z cca 55.000 kusů na téměř 75.000

výtisků denně! A to na dnešním přesyceném tiskovém trhu již něco

znamená. Skutečnost, že vydávání Českého deníku do konce tohoto

týdne pozastavuji, se proto může zdát překvapivá.

Přechod na novou techniku a změna grafické podoby nebyly totiž

jedinými změnami, které v posledních zhruba dvou týdnech v

redakci probíhaly. Nepoměrně důležitější bylo hledání té pravé

polohy v redakční práci a v zaměření novin. Bylo mi od počátku

jasné, že tento proces bude podstatně delší a složitější. Ve svém

článku, který vyšel 14.října v prvním vydání ČD, jsem vycházel z

toho, že s redakcí "ležíme na stejné vlně" - všichni jsme chtěli

a myslím si, že dodnes chceme, dělat kvalitní deník liberálně

pravicového zaměření. Jenže...

Existuje jen jediný způsob

První problém je v tom, že podle mého názoru se skutečně nezávislé

noviny tohoto typu dají dělat jediným způsobem - psát zcela

otevřeně a srozumitelně pravdu!

A to včetně takové, které se veškerý "seriózní" tisk v tomto

státě - ať již z jakýchkoliv důvodů - ostýchá či bojí podívat do

očí.

Podle mínění části dosavadní redakce však existuje druhá možnost,

jak takové noviny dělat. Vidí ji v tom, že se bude pokračovat

způsobem zavedeným, a pro politiky velice přijatelným (protože

takový styl psaní je pro ně neškodný), nazývám to "mlácením

prázdné slámy". Přeloženo do češtiny: psát velice "seriózně na

vysoké intelektuální úrovni", ale hlavně - "jen nesklouznout do

bulváru". Tento bezzubý způsob žurnalistiky je oceňován nejen

politiky. Určitě i nejeden amatérský filosof hlubokomyslný způsob

vyjadřování ocení. Má však jeden zásadní nedostatek: Dnešních

skutečných problémů miliónů našich spoluobčanů se konkrétně a

adresně naprosto nedotýká a s účinnou kritikou toho, co část

našich politiků dnes produkuje, má bohužel jen velmi málo

společného.

Před změnou titulu zaznamenával Občanský deník ztrátu přes milión

korun měsíčně. V této souvislosti chci tedy ujistit, že jsem

neinvestoval zhruba 8 miliónů korun do silně ztrátového deníku

proto, abych dělal konkurenci Expresu či Špíglu. Toho bych mohl

dosáhnout při podstatně nižších investicích lépe se zcela novým

titulem. Proto veškerá polemika namířená tímto směrem - kterak

pan vydavatel seriózní noviny v bulvární plátek proměniti chtěl -

by byla zcela absurdní. Chci dělat liberální deník na jedině

možný všude ve svobodném světě. Za dvanáct let pobytu na Západě

jsem tento způsob, byť jen jako konzument, poznal dobře. Nestačí

naplnit noviny brilantními (dílem pseudo) intelektuálními úvahami

na to či ono téma. Pro jistý, početně poměrně omezený okruh

čtenářů mohou být zajímavé. Avšak jakékoliv onoviny, které chtějí

být skutečně nezávislé, si musí na svou nezávislost vydělat! A

toho se dá dosáhnout několika způsoby: Otisknout tu poodhalené

ňadro, tam ladné ženské nožky (Rudé právo), tu půlstránku o

masovém vrahovi v USA, tam čtvrtstránku o třináctiletém otci na

Slovensku (MF Dnes). Aby nedošlo k nedorozumění - jsem názoru, že

oba tyto deníky jsou v současné době dělány vysloveně

profesionálně.

Z pochopitelných důvodů (jistě nebylo náhodou, že příkladu ČD v

dobrovolné lustraci celé redakce nikde nenásledovaly) však u

těchto titulů zcela postrádám ten typ žurnalistiky, o který mi

jde a kterého je v této zemi dnes tolik zapotřebí. Jsem hluboce

přesvědčen, že psát zcela otevřeně, neúprosně se stavět ke všem

špatnostem a nazývat problémy pravým jménem, je dnes také zárukou

úspěchu - tj. zvýšení nákladu, tj. zajištění hospodářské, tj. i

žurnalistické nezávislosti!

"Lidský faktor" v redakci

Při úvahách před převzetím deníku jsem však opomenul onen

příslovečný "lidský faktor". Redakční týmy ANNONCE v Německu (cca

80) i v Praze (téměř 100) jsem vybudoval takříkajíc od nuly. Měl

jsem tedy možnost vybrat si vhodné lidi, kterým bylo již od

počátku jasné, do čeho jdou. Za relativně velmi slušnou odměnu

bude pan šéf požadovat velké množství kvalitní práce. Tentokrát

jsem byl naproti tomu postaven před diametrálně odlišnou situaci.

Po Občanském deníku jsem zdědil víceméně homogenní kolektiv téměř

osmdesáti lidí, kteří byli (mnozí z nich po dlouhá léta) uvyklí

zcela jinému způsobu práce. Statut elity společnosti, ke které se

někteří novináři (zdaleka nikoliv vždy oprávněně) počítají,

stabilita, jistoty, potřeba zaběhnutého klídku, vše dnes navíc

ještě posíleno vědomím, že v oblasti tisku je zatím trh práce

velice příznivý (od nového roku by měl vycházet nový, stranický -

tedy financemi téměř neomezeně vybavený - deník pana Klause a

ODS), tuto situaci ještě umocnil.

Opravdu paradoxní se mi jeví skutečnost, že nezanedbatelná část

redakčního týmu pravicového deníku, jehož záměrem je obhajovat

principy tržní demokracie a čtenářům zdůrazňovat nezbytnost

osobní aktivity, a s tím související zodpovědnost každého za

vlastní osud, se v reálu chová - no, řeknu to zdvořile - poněkud

socialisticky...

Do této klidné selanky jsem tedy najednou vstoupil já. Zcela

zřejmě nikoliv jako spojenec či dokonce coby zachránce novin a

pracovních míst (v polovině října se další existence

Občanského deníku počítala již jen na dny), ale jako vetřelec s

(na zdejší poměry dosti) neobvyklými představami o pracovním

nasazení a týmové práci. Přesto všechno - jsem pevně přesvědčen,

že tyto problémy by se nám časem podařilo překonat.

Rozdíl je však jinde

Těžiště konfliktu spočívá ale v něčem jiném. Ještě před pouhými

25 měsíci musela převážná část redaktorů (rozhodně nehovořím jen

o našich novinách) z pochopitelných důvodů (?) psát v duchu

vládnoucí strany. Vím, že si to u nich následující větou polepím,

ale nemohu to neříci. Jsem přesvědčen, že z oné doby u velké

části z nich přetrvává zažitý respekt k autoritě, často již

sklouzávající k devotnosi, kterého se nemohou zbavit. Příklad,

který uvedu. Je sice z jiného média, ale na něm si to lze

demonstrovat asi nejlépe. Je to ona týden co týden pořádaná

polední truchlohra na F1. Neschopnost pana Černého, přimět

vysokého politika, aby mu na položenou otázku skutečně odpověděl

a (pardon) neokecával to pouze nic neříkající záplavou slov, je

skutečně obdivuhodná.

Avšak zpět k tomu načemu médiu. Očekával jsem, že nabídnuté šance

psát se skutečně naprosto rozvázanýma rukama se většina redakce

chopí s nadšením. Nestalo se. A tak cesty, kterými chtějí obě

strany dojít ke stejnému (??) cíli, se diametrálně liší. Pro

lepší pochopení uvedu konkrétní příklad. V úterním vydání 26.

listopadu otiskl náš deník komentář Ivana Jemelky. Kritizoval

Václava Havla za jistou neuváženost, související s jeho nedávnou

iniciativou při řešení naší vleklé státoprávní krize. Nechci zde

s článkem polemizovat, s jeho obsahem v podstatě souhlasím.

Redaktory Českého deníku, i mne by mohl opravdu jen málokdo

obvinit z neúcty či nerespektování pana prezidenta. Skutečností

je, že i náš prezident je jen člověk, tvor chybující (což si on

díky bohu uvědomuje). Věcná a střízlivá kritika jeho práce tedy

vlastně zapadá do mého konceptu - psát o tom a pojmenovat to, co

se jiné noviny neodváží.

Jenže... a v tom vězí má nespokojenost a s ní související

(oprávněná) kritika mnoha čtenářů: Koncem předminulého týdne

došlo v tomto státě k nehoráznosti vpravdě bezprecedentní a Český

deník na ni reagoval (stejně jako ostatní denní tisk) několika

nevýraznými články. Komentoval tuto drzost v podstatě na stejné

kritické úrovni jako prezidentovo drobné klopýtnutí! O čem je

řeč? O dvou demonstrativních a skutečně neuvěřitelných gestech. O

gestech nikoli vůdce nějakého bezvýznamného spolku neostalinistů,

ale předsedy slovenské vlády při příležitosti úmrtí Gustáva

Husáka.

Ona minuta ticha ve Slovenské národní radě k uctění mrtvého a

účast Jána Čarnogurského na Husákově pohřbu v jedné řadě s

Jakešem, Obzinou a podobnými esy je plivnutím do obličeje všech

obětí komunistického režimu! V každé normální demokracii by

takové chování za podobných okolností vedlo k okamžitému a

naprostému znemožnění takového politika! Nikoliv však u nás.

Ty stovky utlučených a zastřelených při pokusu o útěk z

koncentráku jménem ČSSR, desetitisíce trosek se zdravím zničeným

dlouhými léty bezdůvodného věznění, statisíce odborníků vyhnaných

od svých profesí k lopatě a do kotelen, zničená a zamořená země,

v níž budou muset žít ještě naši vnuci i pravnuci, a především -

zpustošené duše lidí, kde závist, zloba a neúcta k práci dnes

představují hlavní povahové rysy ... to je jen zlomek nezměrné

viny, kterou se tento gauner provinil na lidu naší země, a to

nejen Češích, ale také Slovácích.

V době, kdy dědictví minulosti plnou vahou dopadá na obyčejné

lidi, si exponenti starého režimu lebedí ve "svých" vilách a

jeden z nic je dodnes v pozici federálního ministerského předsedy

(!!!)... a jeho fotografie nezřídka zdobila titulní stránku i

těchto novin. Což si opravdu nikdo, včetně pana prezidenta,

neuvědomuje, jaké nezměrné morální škody tato skutečnost

způsobuje? Můžeme snad v této situaci očekávat, že statisícová

armáda grázlíků okresního formátu, která po revoluci bleskově

odhodila rudou knížku, začne chovat respekt k naší mladé

demokracii, když v jejím čele stojí nomenklaturní komunista? Až do

revoluce byl pan Čalfa ministrem ve vládě, která na Václavském

náměstí pořádala hony na bezbranné lidi. Tento člověk je dodnes

"naším" ministerským předsedou. To, co bylo v revolučních dnech

mistrovským a taktickým tahem Václava Havla a jeho lidí, se již

před delší dobou stalo pro naši společnost naprosto neúnosným

břemenem. Ony "seriózní noviny" by jistě o takovéto "malé pize"

na krásné tváři naší demokracie nepsaly. Pokud toto někdo jmenuje

bulvárem, je to jeho věc. Moje noviny ale o takových věcech psát

budou!

Většině obyvatel se kupodivu zatím dařilo tento těžce stravitelný,

v minulém odstavci popsaný "knedlík" polykat. Avšak to, co

nedávno předvedl pan Čarnogurský, je pro slušné lidi již opravdu

nestravitelné. Ozbrojené "internacionální pomoci" z Čech se

demokraticky smýšlející Slováci nedočkají. Avšak minimum úcty k

sobě, k té slušné většině Slováků, ale především k pravdě by nám

mělo alespoň velet, abychom věci nazývali pravým jménem! Pokud se

vysoký politik jakékoliv národnosti na něčem s ostatními politiky

dohodne, a za několik dní udělá či prohlásí pravý opak (čehož

jsme byli v posledních měsících svědky nesčetněkrát), pak je na

místě jediné označení: ministerský předseda X.Y. či ministr Ten a

Ten je lhář! Pokud pak tento politik učiní podobné gesto, jaké

učinil předseda slovenské vlády, je třeba to nazvat pravým

jménem: staví se tím na úroveň onoho pohřbívaného!

Můj názor je jednoznačný: odůvodněná kritika pana prezidenta?

Ano. Mohou si ji však dovolit pouze takové noviny, které

adektávně k tomu kritizují činy typu výše popsaných, a toho Český

deník bohužel doposud schopen nebyl. Na jedné straně člověk,

který svým politikařením přivedl spolu s dalšími naši zemi takřka

na pokraj rozpadu... a nyní si ještě dovolí demonstrativně uctít

hlavu a jednoho z hlavních strůjců dlouholeté diktatury. Na druhé

straně člověk, jenž mohl kdykoliv odejít do emigrace a mít se

velice dobře, a místo toho zvolil (v podstatě za nás ostatní)

dlouhá léta věznění, muž, který má lví podíl na tom, že rozpad

impéria u nás nedopadl podobně jako v Rumunsku... a jenž nyní

provedl jeden z posledních možných pokusů o záchranu této země. A

noviny, které vydávám, tyto dvě události, svou podstatou

světelné roky od sebe vzdálené, postaví mírou kritiky do stejné

roviny!

Tak takhle tedy ne! Než vydávat takové noviny, pak raději žádné.

Pochopí?

Jak jsem zjistil v pátek při setkání všech spolupracovníků, část

z nich tuto skutečnost rozeznat nedokáže, a ti ostatní si

zřejmě vzhledem k oné panující redakční "demokracii" nedovolí své

mínění dát najevo.

Nejsem však člověk, který se tak snadno vzdává, proto vydávání

novin nezastavuji úplně. Zítra ještě vyjde redukované

čtyřstránkové číslo, které by mělo zajistit co nejširší

informovanost naší veřejnosti o této situaci, ve kterém Vás

seznámím s vývojem v našem deníku, resp. s počtem

spolupracovníků, kteří po uveřejnění tohoto článku a dnešním

setkání pochopili, dali mi důvěru, zůstali a mají zájem svobodné

noviny dělat. Ve čtvrtek, v pátek a v sobotu Český deník nevyjde.

Na dnešek, 12 hodin, touto cestou svolávám redaktory i všechny

ostatní dosavadní spolupracovníky redakce Českého deníku k

opětovnému setkání. Kdokoliv z nich bude schopen rozeznat, o co

mi jde, je samozřejmě k další spolupráci od příštího týdne

srdečně vítán (do té doby má placené volno). Zcela jistě však

budu potřebovat posily.

Výzva k pražským novinářům

Vyzývám ty pražské novináře, kteří se nebojí vysokých nároků na

kvalitu i kvantitu požadované práce, ale především, kteří

nechtějí o nových časech jen psát, ale rovněž v nich i žít a

pracovat, a kteří by měli zájem o spolupráci, byť vzhledem ke

svým dosavadním závazkům zpočátku jen externí: Dostavte se,

prosím, do redakce ČD, Na Florenci 19, nebo zavolejte na tel.

číslo 232 65 74.

Jsem si jist, že kdyby Český deník přestal existovat, byla by ho

zatraceně škoda. Nikoli jako zdroje budoucích výdělků pana

vydavatele či zdroje obživy sedmi desítek lidí. Prostě proto, že

za současné situace lze s velkou pravděpodobností tvrdit, že po

jeho zániku se již těžko najde další list, který by měl ve smyslu

výše popsaného takové šance do budoucna. V soutěži s tituly, jako

jsou MF Dnes (v současné době jí velí šéfredaktor, píšící za

komunistů o 180 stupňů obráceným směrem - viz strana 7 dnešního

vydání), Lidové noviny (pevně v rukou růžových osmašedesátníků)

či Rudé právo (bez komentáře), které jsou již zavedené a poutají

na sebe stále více placené reklamy, se bude šance jiných

svobodných deníků prudce snižovat.

Aby nevznikla mýlka: Český deník jsem schopen a ochoten (z

vlastních prostředků) dotovat i v případě, že by jeho pvovoz byl

po dlouhé počáteční období ztrátový. Ovšem pouze za předpokladu,

že výsledkem práce jeho dravého a ctižádostivého kolektivu budou

nebojácné, seriózně agresivní, svižné, čtivé, ale hlavně pravdivé

noviny.

Tímto prosím všechny čtenáře Českého deníku, kteří můj postoj

pochopili, aby mi drželi palce a pomohli. Čím? Je to pomoc velice

jednoduchá, ale v této situaci nejdůležitější.

Informujte všechny své spolupracovníky a známé, kterým myšlenka

takovýchto nezávislých novin není lhostejná, a dejte jim přečíst

tento článek. Odměnou za pomoc Vám budou noviny, které se

vynasnaží jít nezávislou cestou.

Zůstat svobodný

V květnu 1980 jsem v bílém, čtyřicet let starém americkém džípu

(mém hobby a jediném to našem majetku) se ženou a třemi malými

dětmi přes Maďarsko, Jugoslávii a Rakousko odjel do emigrace.

Měli jsme k tomu tisíc a jeden důvod. Ten s odstupem

nejdůležitější byl, že v zemi, kde jsme se narodili, jsme již

nemohli dýchat. Žít ve stavu trvalé schizofrenie a lži. Každý den

vysvětlovat dětem, co ve škole či školce říkat mohou a co proboha

v žádném případě, a nedokázat jim odpovědět, proč.

Odjeli jsme do naprosté nejistoty, bez znalosti jazyka. Byli jsme

odhodláni spát pod mostem a zametat ulice. Jen nežít tam, kde

vládne lež. Odjeli jsme, a ani v koutku duše nepočítali s tím,,

že bychom se někdy ještě mohli vrátit...domů. Ale - zůstali jsme

svobodní.

Pak se stal ten zázrak. Tehdy, začátkem ledna 1990, jsme se spolu

s desetitisíci ostatních mačkali na nádvoří Pražského hradu,

abychom byli přitom. Osobně. Někde v dáli, pro nás neviditelný (v

televizi bychom jistě viděli neporovnatelně lépe), se prodíral

davem on. Ten, který nám a této zemi opět vrátil smysl. V

mrazivém větru nad tím vším vlála jeho standarta. Ten nápis se

dal snadno přečíst. A já si najednou s úžasem uvědomil, že platí!

Po deseti letech jsem se vrátil do svobodné země a již za deset

týdnů jsem začal vydávat svobodné (byť jen inzertní) noviny a

začal pendlovat mezi Bonnem a Prahou.

Pak šly měsíce a leccos se událo. Moje žena, která mi od počšátku

pomáhala v Praze vše zvládat, začala do Čech jezdit stále řidčeji

a nerada. Byla - stejně jako já a milióny ostatních, obyčejných

lidí - čím dál více znechucena. Tak jsem si řekl, že se pokusím

něco udělat a pootevřít pravdě vrátka, anbídnout jí stránky

novin... zbytek stojí výše.

Věřím, že v miliónovém městě se mezi stovkami kvalitních

žurnalistů najde několik tuctů stejných bláznů, jako jsem já.

Pokud mám pravdu, budu se za ně a za noviny píšící pravdu rvát ze

všech sil. Pokud se mýlím, Český deník zanikne a jen ti, kteří

zcela a naprosto nic nepochopili, se mi budou smát. Ale - já

zůstanu svobodný...

Josef Kudláček

Český deník s pravdivým obsahem začal vycházet v pondělí

9.12.1991.