+------------------------------------------------------------------------------+
¦Autor:
Vydra Luboš ¦
¦Název:
Vedení kultury ministrem Uhdem je cesta do hrobu ¦
¦Zdroj:
NNp Ročník........: 0001/005 Str.: 007 ¦
¦Vyšlo:
01.01.1991 Datum
události: 01.01.1991 Rok: 1991 ¦
+------------------------------------------------------------------------------+
Úplný
obsah:
-----------
Rozhovor
s Karlem Srpem
L.V.:
Karle, zajímalo by nás, jak to nyní v ARTFORU všechno
probíhá, jak
si tu počínáte, vaše problémy
a tak
podobně...
K.
S.: Tak vloni
v létě jsme odsud vyhnali
komunisty.
On to
byl patnáct
let tajný barák.
Byl to Ústav
marxismu
a
leninismu a v
podstatě
sem
směl málokdo. Komunisté
tu mají dodneska
obrovskou
knihovnu,
čítající
asi 150 000 svazků a musím říci, že je to velice
cenná
knihovna.
Je
tady třeba legionářská literatura, sudetika a samozřejmě
také
samizdaty.
V
tomhletom baráku se vypracovávala strategie komunistické
strany,
to znamená,
co se tady napsalo, dalo
dohromady, se na
ostatních
sekretariátech
již vypracovávalo jako direktivum. Právě
tady se dávaly
dohromady
takové materiály
jako disidentství v
Československu,
spisovatelé
versus
neoficiální
spisovatelé, Solidarnosc, Charta 77 a
tak dále.
Tento
barák
předali komunisté státu podle
zákona z loňského roku
a
samozřejmě
nechali
v něm z nábytku jenom samé šmejdy a vzali si všechno
ostatní,
co se jim
hodilo. Mimochodem každý,
kdo sem v minulosti
přišel
a vypracovával
tyhle
strategické plány, podepisoval prohlášení, že přichází
do
styku
se
státním tajemstvím, musel mít souhlas organizací dalších.
Takže
tady
studovat nebo něco dělat bylo jen
pro ty super, proto
jsou
zvláštní
některá
jména a materiály, které jsem tu
získal. V podstatě
z
těchto
materiálů
nyní čerpám a používám je v rozhovorech
pro různé
noviny.
Všichni co šli
po určitých archivech a
trezorech, třeba
v
Praze-Dejvicích,
těm
nedošlo, že ty věci jsou také jinde,
nebo alespoň kopie
těch
věcí.
Tento
archiv je absolutně
"čistý", bez zavádějících
listin
a
falzifikátů
vytvořených
dezinformačním oddělením. Nedostala
se do něho
jména,
která
do něj nepatří. Dovoluji si proto dokonce tvrdit, že
materiály
tohoto
XIII. oddělení ÚV KSČ jsou svým způsobem důkaznější
než
materiály
ministerstva
vnitra.
Velice
jsem se nedávno pobavil, když jsem
viděl
v
televizi,
jak jeden z
našich předních historiků
šel téměř po dvou
letech
do
archivu ÚV KSČ
a hledal tam dokumenty. Buď je to totální
nesmysl
jít
tam až dnes,
holý amaterismus nebo to může být
i určitá
fikanost,
protože by
se někdo mohl
pokusit některé ty materiály
zničit.
I kdyby
se
však přesto ony dokumenty ztratily, nevěřím tomu, že by
tyto
informace
zmizely
ze světa tak docela. Existují podklady, ze kterých
se tyto
materiály připravovaly, podle kterých se
sumarizovaly, to
znamená,
že na jedné
zprávě pracovalo několik
agentů. A z těch-to
materiálů
se dá
vyčíst co ten finální doklad obsahoval.
L.
V.: Zmínil jsi se o tom
zvláštním, jaké
materiály
a
jména jsi tu
objevil. Můžeš nám o nich říci
něco
bližšího
nebo
uvést
některá z jmen?
K.
S.: To bych ze zásady nerad. Nejsem policajt,
jsem tu
za
Jazzovou sekci a
mimo to znám příliš naši českou povahu.
Nechci
zbytečně
jitřit společnost.
Chápu, kdyby to k
něčemu pozitivnímu
vedlo,
ale
právě
teď to vede jen k povzbuzování naší povahy nenávidět
se a
jeden
druhému
přát to nejhorší.
L. V.: Jak je to vůbec s vaší podporou?
Existuje
vůbec
nějaká
společenská podpora vaší organizace?
K. S.: Pokračujeme v činnosti Jazzové sekce. Nejsme
nikým
dotováni,
podporováni, nedostali jsme jediný halíř od Nadace
Charty
77 či
od někoho jiného. Do dneška to všechno
děláme zadarmo
a já
tím,
že jsem
jedenáct měsíců bez práce, tak žiju z podpory a můžu
tady
být
celý den. Čili pořád jsme ta nezávislá
a nepodporovaná.
U nás
také nenajdeš
počítač, nenajdeš tady
nějaké technické
vybavení,
pověvadž
my tady
máme opravdu jen
ty věci, které
jsme sebrali
komunistům.
Přesto
však chceme dál
šířit jen nekomerční
nezávislou kulturu.
Znamená
to,
že
na vydávání materiálů a knih tohoto typu bohužel nemáme
peníze,
jako je
dneska nemá nikdo. Všechno je dnes
nesmyslně drahé,
ale
zase
pomáháme stejným chudákům jako jsme my sami. Takže já si
nestěžuji.
A co
se týká vztahu lidí v této sféře, tak ten je myslím
pořád
ještě
na
slušné úrovni. Já jsem se ještě
vloni v únoru domníval,
že
takový
underground
a podobně je už mrtvý a nebude mít smysl, ale
nyní
vidím,
že
zrovna k nám nacházejí opět cestu ti
lidé z demonstrací,
z
po-uličních
bitek,
od soudů a kdekoliv jinde, čili znova tu nacházejí
svoji
identitu
a
my prostě ty lidi tady chceme,
cítíme se stále jejich
kamarádama.
L.
V.: Proslýchá se, že tento dům,
kde je nyní
Artforum,
má vám být
odňat stejně jako byl Divý muž
v zimě odňat
Linhartově
nadaci, což
byla vlastně také
velká skupina nezávislých
umělců
známá
ještě
před revolucí. Mnozí z nich byli dokonce i vězněni. To
oni se
podíleli na
vzniku listopadové revoluce
a přesto byli
nedlouho
po
obsazení
Divého muže vyhnáni svými bývalými spolubojovníky
a
kamarády,
kteří se
nerozpakovali na ně
poslat policisty bývalého
režimu,
z nichž
mnozí,
aby zdůraznili bojovnost této akce, si
na to oblékli
dokonce
i
maskáče. Vypadá to, že vaše
situace se bude vyvíjet díky
Klausově
ekonomickému schematismu
a Uhdově kulturní
necitlivosti
obdobně.
Co
nám k
tomu řekneš?
K.
S.: Byl jsem u toho, když
vyhnali Linhartovu
nadaci
z baráku
bývalého
ministerstva vnitra. Takový zásah nepamatuji ani za
komunistů.
Došlo k
tomu v prosinci loňského roku. Policie zatloukla okna
a
zavřela
vodu,
zatímco my jsme měli uvnitř seminář.
Důvodem bylo, že
se dům
bude okamžitě restaurovat a že
zájem má o něho kdosi ze
zahraničí.
Uplynul téměř
rok, ten barák
je dál prázdný a nerušeně
chátrá
jako
před
tím. Vzpomínám, jak nás
přesvědčovali tím, jak ta věc
spěchá.
Všechno
to však byla lež. Ale ani tehdy jsme jim však již
nedůvěřovali,
ale chyběly nám
argumenty, které nechybějí těm, co jsou
momentálně
u moci.
Proto je také tak příjemné být u moci. Proto také
tak
rychle
kazí
charakter. A co se týká tohoto baráku je pravdou, že má
být
pronajat
někomu
jinému.
L.
V.: Komunisté po
puči v osmačtyřicátém
zabrali
v zemi
to
nejlepší pro sebe a vy umělci a
mnohaletí bojovníci za
svobodu
máte
odejít z polozničeného baráku. Nejde mi to
do hlavy.
Kdo o
tom
vlastně
rozhoduje?
K.
S.: Rozhoduje o
tom ministr kultury
Uhde
a
ministr školství
Vopěnka. Ministerstvo školství argumentuje tím,
že nemá
učebny
a nemůže
proto zahájit
15.října školní rok.
Přitom tento dům je
palác,
který
učebny
nemá, nemá ani kapacitní
hygienická zařízení a jiná
nutná
vybavení
a
pro vyučování je nevhodný. Je jasné, že páni profesoři
nebo
někdo
jiný tu
chtějí mít úřednické závětří a krásné prostředí. Jde
tu opět
o
prospěchářství určitého klanu,
tentokrát ministerstva
školství.
L.
V.: S panem ministrem Uhdem jsi
měl před
časem
konflikt.
Svým jednáním,
ať již tím, že chce,
aby umělecký fond
spravovalo
samo
ministerstvo, krasodušným projevem a přitom
naprostou
necitelností
ke
kultuře, která byla a je vskutku nezávislá, budí v nás
pochybnosti
o tom,
že kultura je u nás v dobrých rukou. Co ty na to?
K.
S.: Já jsem pana ministra Uhdeho neznal a za
celou
dobu,
do
dneška jsem se s ním setkal
čtyřikrát, ale pokaždé jsem
musel
mít
výhrady k jeho
řízení Ministerstva kultury.
Proti žádnému
z
ministrů
za
ten rok co jsem pryč, nebylo vzneseno tolik otevřených
dopisů,
od Národního divadla až po všechny možné umělecké svazy,
jako
proti
němu
a přesto tento člověk pokračuje ve své činnosti dál.
Čili to
znamená,
že ta chyba není jenom u něj, ale že on je trpěn
i panem
Pithartem a
dalšími výš. Vedení
kultury panem ministrem
Uhdem je
cesta
do hrobu.
A již dnes vznikly škody,
které se nedají
nahradit.
L. V.: Ti lidé, kteří se dostávají k moci, jsou
stále
stejní. Myslíš
tedy, že by
totalitu politickou mohla
vystřídat
totalita
ekonomická,
která by zdevastovala kulturu mnohem
víc než ta
předešlá?
K. S.: Tato totalita již tady existuje,
funguje a to
co zde
napáchala bude
těžké již změnit.
Zdražení všech služeb,
pronájmů,
ateliérů, hudebních
nástrojů, polygrafického průmyslu
a všeho
toho,
co člověk k
tvorbě potřebuje, srazilo
nezávislé umění na
kolena.
Tady
se
napáchalo nejvíce škod. Ekonomický
diktát je nemilosrdný
a přitom
by mohl
být milosrdnější, kdyby
ho vedli lidé
trochu
kulturněji
a
humánněji orientovaní. Zase v tom ekonomickém tlaku
vidím
onu
typicky
českou povahu,
protože to Klausovo
zbídačení střední
generace
a chudších
vrstev,
to se nepodařilo komunistům a dokonce
ani Hitlerovi
za
padesát
let, jako jemu
za půl roku. Nevěřím tomu, co
pan Klaus
slibuje.
Podle
jiných
slibů jsme již dávno měli žít v
komunismu. Toto také
skončí
pouze
velikým krachem. Opět ti co jsou nahoře
z toho vyjdou
relativně
nejlépe.
Přece jenom z patnácti tisíc měsíčně
jako mají oni,
se dolů
padá
lépe než těm, kdo mají tři tisíce. Ministra Klause jsme
před
předáním
moci v listopadu neznali. Osobně jsem ho viděl až
asi
měsíc
potom
ve Špalíčku. Studoval prý delší dobu v
USA. To je pro
mne
něco
neuvěřitelného, protože každý, kdo odjel za
hranice, byl
podroben
přísnému
prověřování. Komunistou sice
nebyl, ale kdo chtěl
takhle
pobývat v USA,
musel být pro komunistický režim naprosto
spolehlivý.
Myslím
si, že bychom se měli znovu rozhodnout k tomu, jak by
se
nezávislá
kultura měla tomu
státnímu monopolu bránit, jakou bychom
měli
uplatnit
taktiku.
Za komunistů v rámci sekce jsme sice válčili, ale
přitom
jsme se
přímému střetu vyhýbali.
Chtěli jsme vydávat,
a proto
ty konflikty
jsme vedli
spíš do humoru
a snažili jsme se komunisty
zesměšnit,
než
jít do
střetu, protože v
otevřeném střetu by byl snáma
definitivní
konec. Jakou však
cestu volit dnes? Rozhodně bychom však
neměli
mlčet
a
schovávat se.
Vězení a pendreky dnes vystřídala ignorace kultury
a
povýšenecké
zívání. Dobře
je to vidět také na monopolu sdělovacích
prostředků,
které
tvrdí, že nemají cenzuru, i když svým způsobem umějí
velmi
dobře
s fakty
manipulovat. Někomu dají větší prostor, jinému ne. To
člověk,
který
ve věci přímo nejede, třeba ani
nepostřehne. K tomu ta
velká
míra manipulace s informacemi.
Opět je dneska
zase
nepřístupné
to,
o čem
by se mělo psát a každý říká:
Důkazy! Důkazy! ... Ale
my k nim
zas
nemůžeme. Třeba případ z ČTK. Já
Petra Uhla znám dobře
a
velice
si ho vážím
za vše co udělal a dělá,
nicméně informaci,
kterou
tam
chceš
dát, si musíš zaplatit a on ji teprve
potom uveřejní.
Sám od
sebe tu
již není zájem, aby oni přišli za kýmkoliv. Oni sice
o té
věci
vědí, ale radši dávají hlavu do
písku a dělají, že ta
věc
není.
Nebo
v případě našeho sporu s panem ministrem Uhdem, který
nás
propustil
na
hodinu za to, že jsme ho kritizovali za propouštění lidí,
kteří
přišli po listopadu a nabírání
nomenklaturních kádrů KSČ
jsem
prosil
svého
dlouholetého přítele Jiřího
Kantůrka, aby tento spor
nedával
jednostranně na obrazovku. On s tím souhlasil,
ale přesto
týden
na
to pan
ministr Uhde vystoupil třikrát v televizi a byl mu dán
téměř
takový
prostor jako mají pouze premiéři Čalfa a Pithart. Mám
za to,
že právě
k této jeho prezentaci, která se již od té doby tak
razantně
neopakovala, byl právě
ten důvod, že v ten čas vedl spor
s námi
a
i když
ten vysílací prostor nebyl použit otevřeně proti nám,
dostalo
se mu
tím určité podpory.
L. V.: Máš
prosím tě nějakou představu,
ideál
o
nápravě
současných
neutěšených poměrů v kultuře?
K.
S.: Samozřejmě nemám
ideální ideál a věci se
vyvíjejí
ze
dne na den,
takže si nemohu dost dobře říci,
že dneska
udělám
to a
zítra ono. Ale
kultura potřebuje organizační a
ekonomický
klid ke
své
práci. Ne být podporovaná, jako tomu bylo dřív ustátní
objednávky.
Ale
měla by mít klid a minimální ekonomické zázemí. Bohužel
díky
jim
jsem se potkal
s mnoha kumštýřema, kteří za dva
roky od
listopadové
revoluce nic neudělali. Říkají, že nemají
soustředění, že
nemají
to
patřičné,
co dříve měli, všichni jsou rozbiti, do jednoho
zklamáni.
Všichni
cítíme, že se najednou hrabeme jen v
jakémsi bahnu,
za
které
všichni,
je pravda, můžeme. Ale domnívám se, že kultura může
za to
bahno
ze všeho nejméně, protože kdyby nebylo kultury, tak
ten
listopad
tady
opravdu není.
L. V.: Komunisté a ti co si uměli ohlídat židle
jsou u
moci.
Předlistopadoví zbabělci, na ještě vyšších místech než
před
tím, se
snaží ztopit taková jména jako je Jiří Wolf nebo jim
dát
nálepku
pošuků
jako v případě Petra Cibulky a
Johna Boka. A v této
směsi
se
nacházejí
i naši přátelé, lidé se kterými jsme
vycházeli do
ulic.
Když se
s nimi setkáš, máte si ještě o čem povídat?
K. S.: Říkám jim, pokud se se mnou ještě
někdo baví,
že
ještě
před rokem
a půl jsme dělali topiče,
myli jsme okna
a
najednou všichni
jste
politikama. Najednou celé Občanské
fórum tvrdí, že je
konec
revoluce
a na
Hradě se to tvrdí také. Teď bude
politika! Nojo dobře,
ale k
tomu politikaření, k té politice
člověk něco musí mít,
nějaké
zázemí,
a
to vyžaduje dlouhou dobu. Nemohu
si proto říci: Tak
a
dneska jsme
politici a
sbohem sbohem revoluce.
To je od vás jenom
podvod,
nebo
abyste
se udrželi, na té židli.
Ale
ačkoliv jsme se třeba s Petruškou
Šustrovou
znávali,
dnes
se s ní
vůbec nestýkám, obzvláště
od toho jejího zásahu
proti
lidem
od
Divého muže, a ona a mnoho dalších se nechtějí
stýkat se
mnou.
Mají
pro to zřejmě své důvody a také já o to nestojím, abych
se
setkával
s
někým, koho nejenže nezajímají naše
problémy, ale kdo je
ochoten
vystoupit i proti
nám. Takové setkání mne pak rozčiluje,
protože
vidím,
jak ti lidé v těch funkcích
zhloupli a stali se velice
zlými.
L. V.: Komunisté, jako třeba Jakešův aparátčík
Čalfa,
nomenklaturní
kádr Kořínková a rozsáhlý sbor dalších, jsou
dnes v
dobrém zajištění a
byli i za bolševika. Zpětně si
jistě
nemohou
stěžovat
ani pánové
Biľak a Husák,
že by jim chybělo komfortní
zařízení
a museli
chodit
a žebrat po bufetech. Pro tuhle branži soucit jaksi
existuje,
i když
často jen škodí a na společnosti parazituje, ale to
co
vytváří
skutečné hodnoty, jako je kultura, to je
dnes odsouzeno
k
živoření.
Zajímalo
by mne, jestli v této ruině platíte větší nájem než
platily
instituce
KSČ?
K. S.: (směje se) Ten rozdíl je nebetyčný!
Tak například nájemné prostor, které využíváme, je
800 000
Kčs ročně.
Vydělat tolik peněz
z prodeje knih
a
gramofonových desek,
znamená
mít obrat asi 8000 000 Kčs ročně za prodané knihy
adesky.
To znamená
mít hangár jako
skladiště, kompjútry,
autodopravu,
placené
síly
atd. Ale i kdyby to lidé kupovali, prakticky není možné
vydělat
na ten
nájem kulturní činnosti. A když se
zamyslíš nad výší
toho
nájmu,
tak
ten je stanoven ad hoc- ze zdi. Můžou ti stanovit na
metr
100
Kčs
nebo taky 1500 jako je tady. V tom
ekonomickém tlaku je
právě
ten
projev zvůle k té kultuře. Z toho jasně
vyplývá, což si
může
každý
spočítat,
že dnes není možné z kultury žít.
L. V.: Leda
že byste tu vyráběli Kačery Donaldy
nebo
perníkové
Santa
Klause.
K.
S.: Neznám v kultuře sortiment,
který by se dal
úspěšně
prodat.
Neznám v ní sféru, která by si na sebe vydělala.
L. V.: Proč
není jako všude ve světě i u nás
kultura
dotovaná?
Kdo
toho Klause může vůbec zastavit? Je tu
vůbec někde hlas
rozumu?
Jsou tu
lidé ve vládě, v parlamentu, se kterými by se dalo
jednat?
K. S.: Takoví lidé jsou. Jenže nemají výkonnou moc.
Pokud
ji nemají,
jsou nepoužitelní. V
tom je to politické
svinstvo,
že určitá
parta uměla ovládnout nějakou strukturu a odtud
rozhoduje
a
nikoho
se již
na nic neptá. A ta parta, bohužel, není dobrá.
L. V.: Děkuji za rozhovor.