+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: -SI- ¦

¦Název: Vím něco, co bych vědět neměl ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0001/003 Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 01.07.1991 Rok: 1991 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Vím něco, co bych vědět neměl!

Autentický rozhovor s Alexejem Žákem , pořízený ve

Švýcarsku, v Zürichu koncem července l99l

Mafie se tak všude na světě nazývá proto, že

pracuje skrytě. Nezanechává za sebou stopy, nezanechává za

sebou doklady. Taková skupina se musí rozpracovávat

postupně. Z různých indicií se skládá celá mozaika a je to

opravdu nejednoduché a dlouhodobá záležitost.

Bez pomoci některých bývalých pracovníků

zpravodajské služby a jejich bývalé agentury není normální

tým pracovníků policie schopen dát tuto problematiku

dohromady. A já jsem tyto kontakty měl. Není důvodu se

domnívat, že jsem byl podvedený nebo zmanipulovaný.

Poznatky, které se mi podařilo shromáždit k zahájení

trestního stíhání, vždy "seděly".

Musí být utvořen speciální tým z prověřených lidí,

který by na to měl, protože trestní činnost, kterou jsem

zjistil, se prováděla s vědomím a krytím funkcionářů Krajské

správy SNB, pracovníků StB, kriminální služby... S vědomím

státních orgánů, které měly snahu mne odstavit z

vyšetřování.

Ale já pochybuji, že dnešní aparát, který je k

dispozici a za situace, jež dnes panuje v resortů MV ČR , je

schopen ty mafiány nějak postihnout - to je nemožné - a

navíc ani nechce !

Dne 19.8.1991 v ranních hodinách hlásily rozhlasové

stanice zprávu o politickém převratu v SSSR. Z té zprávy

mrazilo! Člověka hned napadla otázka, jaký dopad mohla mít

tahle neblahá zvěst na státečky bývalé socialistické

soustavy západně od SSSR? V této souvislosti jsem si

vzpomněl na kpt. Alexeje Žáka, se kterým jsem se koncem

července setkal na návštěvě u přátel ve švýcarském Zürichu.

Dali jsme se do řeči a ten rozhovor s jeho souhlasem

natáčený na magnetofonový pásek - byl dost zajímavý. Dnes z

něho mám pocit, že naše staré struktury ani nemají zapotřebí

organizovat také nějaký ten převrat. Proč také? Vždyť jsme

jim sametově ponechali velmi pevné pozice skoro na všech

klíčových místech! A k plnému uchopení moci lze tiše a

nenápadně obsadit i ty zbývající důležité pozice, které se

jim na čas poněkud vymkly z rukou....

Ale koneckonců posuďte sami. Už fakt, že články v

Die Weltwoche nebyly přetištěny v plném znění v našem

demokratickém a nezávislém tisku - na rozdíl od kampaně,

která se proti nim rozjela - nápadně připomíná konec let

sedmdesátých.

O kpt. Žákovi se už popsalo hodně novinového

papíru, tak jen stručně k jeho osobě:

V tisku se svého času objevila informace o tom, že

"důvody odchodu ze SNB nebyly politického charakteru, ty se

objevují až při jeho rehabilitaci v roce l99O". Kdo tisku

poskytl takové informace?

Výňatek z dopisu kpt. A. Žáka ministru vnitra ČR

ing. Tomáši Hradílkovi:

...."Velice lituji toho, že při jednání na Okresní správě

SNB v Uherském Hradišti kde byl přítomen i Váš náměstek

pplk. Vaculka, mi bylo ze strany pplk. Malého a náměstka

ředitele Úřadu na ochranu ústavy a demokracie pana Nedbálka

(poslanec ČNR a předseda "lustrační" komise, člověk se

skandální minmulostí, pozn. autora), znemožněno vstoupit s

rozborem "Vyhodnocení charakteristiky služební činnosti",

která byla na mne vypracována dne 21.6.1990 na Krajské

správě SNB v Brně, pod kterou je podepsán pplk. Malý a který

si k tomu vyžádal i stanovisko náčelníka odboru vyšetřování

Krajské správy SNB pplk. Sochora. Chtěj jsem na tomto

jednání, které mělo mít původně zcela jiný charakter,

veřejně poukázat na zmanipulovaný osobní svazek i

nepravdivost tohoto "Vyhodnocení", aby měl pan náměstek

představu o tom, co se zde vlastně děje. Budu stručný, pana

náměstka jsem výslovně upozornil na to, že osobní svazek

není kompletní a řekl jsem mu, jaké materiály tam chybí, což

při jednání před příslušnou komisí dokážu....

Důvodem mého odchodu z Okresní správy SNB v

Gottwaldově byla skutečnost, že jsem 2x napsal na ÚV KSČ

dopisy, ve kterých jsem podle svého přesvědčení poukázal na

nesprávné řešení případů hospodářské kriminality orgány

činnými v trestním řízení a dále pak odmítnutí spolupráce s

příslušníky StB na diskreditaci chartisty Stanislava

Devátého v souvislosti s trestním stíháním jeho bratra, se

kterým neměl nic společného.

Na tomto se přímo podepsali bývalý náčelník Okresní

správy SNB pan Kilián, současný náčelník Okresní správy SNB

pplk Imrich Daniel, bývalý náčelník odboru vyšetřování mjr.

Mach a současný náčelník odboru vyšetřování Krajské správy

SNB Brno pplk. Sochor, kteří se mnou v té době za přítomnosti

náčelníka oddělení StB pana Daňka dělali kádrový pohovor na

Okresní správě SNB ve Zlíně, ze kterého byl potom udělán

zápis a který jsem musel podepsat. Tento zápis však v

současné době ve svazku založen není a nikdo mi to nedokáže

zdůvodnit...

Vážený pane ministře, byl jsem panem Koutným

informován o tom, že váš náměstek pplk. Vaculka mu měl

ukázat záznam z mého spisu o šetření mého odvolání proti KSN

v r. l987 s určitým komentářem.

K tomu považuji za potřebné uvést, že tomuto

záznamu, ve kterém jsem měl souhlasit se stažením mého

odvolání, předcházel pohovor mezi čtyřma očima s

pracovníkem, který mé odvolání prověřoval. Na jeho jméno si

už nepamatuji, ale zcela určitě bych jej poznal. Tento mi v

mé kanceláři řekl, že sám rozhovorem s mými spolupracovníky

zjišťuje , že mám pravdu a že všechna moje tvrzení uváděná v

odvolání to potvrzují, ale situace je taková, že jak vedení

Okresní správy SNB , tak i Krajská správa SNB v Brně a OV

KSČ a ONV v Uherském Hradišti si nepřejí moje setrvání ve

službách SNB a i kdyby on potvrdil opodstatněnost mého

odvolání, bylo by to pouze dočasné, protože stejně jako

bezpartijní bych musel do dvou let řady SNB opustit...."

Tolik citace z dopisu, dále už z našeho přímého

rozhovoru:

Si: jak to tenkrát vlastně bylo?

A.Ž.: Bratři Stanislav a Jiří jsou dva naprosto

rozdílní lidé. Já jsem v r. l982 stíhal bratra Jirku

Devátého, který dělal recepčního na hotelu MOSKVA a měl

skupovat valuty a zboží od cizinců.... A zástupce náčelníka

oddělení StB Mišák za mnou jako za bývalým kolegou přišel a

navrhl mi: "Stanislav Devátý je chartista a my ho

potřebujeme dostat. Máme jisté signály, které bychom

potřebovali zlegalizovat, že Stanislav Devátý od svého

bratra přebírá zboží a prodává ho dalším lidem. A ty lidi

dodáme a oni toho Standu Devátého usvědčí, že od něho

koupili zboží, valuty..." Z dalšího rozhovoru jsem zjistil,

že oni vlastně žádné svědky nemají, že se jedná o

zpravodajskou kombinaci a Stanislav Devátý má být u soudu

usvědčen na základě křivého svědectví jako bratrův

spolupachatel. Tak jsem s tím Mišákem těžce vyběhl, řekl

jsem mu: "Tak takhle ne, na to si najděte jiného blba!"A po

tomto odmítnutí tam přijel z Brna na kontrolu Sochor - tedy

náčelník 2. oddělení hospodářské kriminality. Vzal si spis

ke kontrole a začal mi vytýkat, že jsem nepřistoupil na

spolupráci s StB, když oni mají poznatky a signály...

Později na Okresní správě SNB mi pánové Mach /můj tehdejší

náčelník odboru vyšetřování, nyní ve Slušovicích jeden ze

zakládajících členů ČUTAPA - Čubovy tajné policie/, mjr.

Vlach, náčelník Okresní správy /a pozdější náčelník V.

správy FMV v Praze /Václav Kilián, pánové Vyorálek,

Vlastimil Daněk, Daniel a Mišák vytýkali, co jsem si to

vůbec dovolil tu spolupráci narušit?! Že jsem zmařil celou

akci apod.... Z tohoto kádrového pohovoru se vypracoval

písemný záznam, který jsme museli všichni podepsat a jenž

byl prvním předstupněm k vyhazovu. Je zajímavé, že tento

záznam dnes v mém osobním spise není. Zmizel. Já ten svůj

svazek viděl. Byl to proti nim jasný kompromateriál!

Si: Jak vidíš sametovou revoluci?

A.Ž.: Ta sametová revoluce nebyla spontánní. Já mám

kamaráda - znám ho velmi dobře, ale jmenovat ho nebudu - to

byl kluk, který se ze svého titulu stýkal se spoustou lidí.

A on mi právě řekl, že už v roce 1988 - a to jsem napsali i

prezidentu Havlovi - byli vyčleňováni z kádrových rezerv

určití pracovnici s vědeckými hodnostmi a přesouváni na

různá krycí zaměstnání mimo ÚV KSČ. Tzn. šli do ČSAV, do

Prognostického ústavu a všude, kde se předpokládalo, že by

se mohl vytvořit takový mozkový trust, který by v případě

krize mohl převzít řízení dalšího vývoje ve společnosti.

Také lidé z I. správy FMV - rozvědky - z oblastních odborů

byli jako kmenoví pracovníci nasazeni do různých úřadů. Už v

tomto roce l988 byla vydána z Ministerstva vnitra směrnice o

snížení stavu příslušníků StB o 3O % u vybraných složek

/vnitřní a vnější nepřítel/. A tito lidé byli pomalu

přesunuti do VB. Takže své zálohy má StB včas ukryté.

Protože si tyhle lidi předem šikovně uložili a

musíš si uvědomit, že se nejedná o nějaké hlupáky. A to

všechno bylo prováděno dlouhodobě. Zrovna tak

československá zpravodajská služba, když připravovala

nějakou zpravodajskou hru, třeba s cizí zpravodajskou

službou, do které potřebovala nasadit svého člověka ,

rozpracovávala tuto akci na několik let, než tam toho

člověka dostala. Všechno se dělo velmi pečlivě a naletět

dovedli i Američané, Švýcaři také... Tady ve Švýcarsku bylo

rejdiště zpravodajských služeb a je dodnes. Tady "pracují"

Rusové ve velkém stylu a Švýcaři nejsou schopni tomu

zabránit.

Vzpomínám si také, jak jsme měli všelijaké ty

oslavy v konspiračních bytech. Já nikdy nepil, byl jsem

řidič a rozvážel jsem ostatní domů, byl jsem tedy absolutně

schopný vnímání, takže vím, že například o panu Šabatovi se

Laucký /náčelník I. odboru Správy StB Brno - vnější

nepřítel, pozn. autora/ vyjádřil, že jim "stejně zobe z

ruky" a s šéfem jednoho z oddělení II. odboru /vnitřní

nepřítel, pozn. autora/, který měl na starosti disidenty, se

bavili o tom, že "u toho Jaroslava Šabaty je potřeba udělat

takový opatření, aby se moc nepoškodil, ale zároveň aby se

zvedla jeho prestiž na veřejnosti".

Vyznělo to tak, že ten člověk, když s ním jednají,

jim leccos zajímavého pustí. A já jsem časem zjistil, že pan

Čuba vedl tajné jednání s docentem Bártou k moravské otázce

/která neméně zajímala i pány Šabatu a Mečiara, pozn.

autora). Po tomto jednání došlo k vystupňování tlaku na

parlament, na různá vystoupení - to bylo už v roce l99O. Byl

jsem informován o tom, že styčným důstojníkem mezi pány

Pithartem a Bártou v návaznosti na Slušovice byl právě

Jaroslav Šabata! Tento člověk nejprve vystupoval za federaci:

Čechy kompletní + Slovensko. A najednou se z něj stal

přívrženec otázky samostatnosti Moravy, která se řešila

intenzivními jednáními v zákulisí poté, co ji pan Pithart

navenek odsunul do pozadí. I proto si myslím, že všechno

tohle byl obrovský podvod!

Si: Spolupráce československé rozvědky a Slušovic?

A.Ž.: Je potřeba si uvědomit, že československá zpravodajská

služba byla úzce svázána s ÚV KSČ a zejména s l3. oddělením

pana Rudolfa Hegenbarta, který řídil bezpečnostní politiku a

který de facto šéfoval i té Státní komisi pro

vědeckotechnický rozvoj a informace (SKVTRI) , což vlastně

bylo krytí československé rozvědky. (Takových institucí bylo

v Československu víc). A právě přes tuto komisi se prosadil

i ilegální dovoz počítačů do Slušovic. Já od svých přátel ze

zpravodajské služby vím, že Slušovice spolupracovaly se 4.

odborem I. správy a že tam je také jejich svazek. To bylo v

roce l986, kdy už Slušovice prakticky vývoj počítačů

nedělaly, to byla jen kamufláž, protože ve Slušovicích

zjistili, že než by něco vyvinuli, bylo by to dávno

zastaralé a bez ceny. Tak se to provedlo tak, že opatřovali

počítače přes tu SKVTRI - přes pana Hegenbarta a tajemníka

ÚV KSČ pro zemědělství pana Zajíce, který působil v 8O.

letech na Okresním výboru strany v dnešním Zlíně, kde s

tehdejším JZD Slušovice navázal kontakty. V té době působil

ve Slušovicích i budoucí federální ministr vnitra František

Kincl. To prostě byla trojka: pánové Čuba, Zajíc a Kincl!

První počítače se prodávaly za strašlivé ceny. Zájemci

museli současně povinně odebrat i ty programy, které

nepotřebovali, A Slušovice rýžovaly, protože tenkrát bylo na

výpočetní techniku nasazeno embargo, tzn. že podniky, i když

měly valuty, nemohly počítače získat jinde, než od JZD

Slušovice. Takže platily , až se z nich prášilo ! A tak byly

Slušovice najednou vysoce aktivní a solventní, proto si

mohly dovolit takový sociální program, jaký tam měly - tzn.

že důchodci platili za oběd l,- Kčs apod. Sociální program

založený na podvodech! A všechna JZD, která chtěla získat

počítač, se stala na Slušovicích závislá a ze strany

Slušovic docházelo k vydírání: "My vám dodáme počítač, vy si

vezmete i software a za to nám dáte obilí, brambory..."

které potom Slušovice vykazovaly jako svoji vlastní

produkci. A hned byly nejlepší! Já si pamatuji, jak jednou

vyšla v tomto duchu reportáž o Slušovicích v Mladém světě,

ale jakýsi zvídavý předseda JZD odněkud z Podkrkonoší jen

kroutil hlavou a byl ohlas, jak je to možný, že Slušovice

mohly vypěstovat na půdě, která má prakticky stejnou bonitu,

jako jejich , taková kvanta. Načež Slušovice začaly , že

užívají metody hnojení na list a na klas a podobné metody

"... Prostě Slušovice měly všechno založený na podvodu, lži

a dezinformaci! Také slušovický závod ve Vietnamu - to bylo

rejdiště zpravodajské služby, tam se odjakživa kšeftovalo i

se zbraněma. Pan Lízal, který tam dělal šéfa, všechny tyhle

akce překrýval. Ve Vietnamu v Saigonu byly nachystané k

pašování počítače, které se vozily do Vietnamu z Tchajwanu.

Kontrola v této obchodní zóně nebyla, takže když připlula

loď, naložily se bedny s počítači - označené třeba jako

melouny. Tak to se mimo jiné dělo v jihovýchodní Asii, ale

do toho je zasvěceno velice málo lidí a nejsou na to důkazy,

neexistují papíry. Zato existují bývalí příslušníci StB,

kteří mají vědomosti o tom, jakým stylem a pod jakým krytím

šly na Blízký Východ a do dalších ožehavých oblastí ilegální

dodávky zbraní... Nakládaly se na různých letištích. Tyto

dodávky dnes samozřejmě všichni dementují, protože na ně

opravdu neexistují písemné důkazy. To by neudělal ani hlupák

, kdyby prodával ilegálně zbraně, aby na tu bednu s např.

kulomety napsal: "Tady je lO kulometů vzor...". Tyto zásilky

jsou buďto pod označením Červeného kříže jako potraviny nebo

cokoli jiného. A lidé na letištích potom budou tvrdit, že

dodávky zbraní tam nikdy nebyly. Pro zpravodajské služby

jsou nežádoucí takové skandály, jako např. kdysi ten v

Hamburku v souvislosti se zbraněmi, přepravovanými pod

hlavičkou Červeného kříže - tu přepravu tenkrát organizoval

Čechofracht. Od kluků jsem se dozvěděl, že do Vietnamu šly

dodávky Semtexu a že se na nich Slušovice podílely. Pro

upřesnění: Slušovice přes svého zaměstnance, šéfa

biotechnologie Ing. Lakotu, původem ze Semtína, měly

kontakt i na Semtex. Je ještě pro zajímavost: pan Josef Lízal

po návratu z Vietnamu přešel na místo náčelníka Okresní

vojenské správy a v současné době pečuje o náš vojenský

dorost. Udělali z něj šéfa vysoké vojenské školy ve

Vyškově... Ze Slušovic se infiltruje spousta lidí do

obdobných postavení!

SI: A naopak, spousta bývalých příslušníků StB a

jim podobní prý našla ve Slušovicích útočiště ?

A.Ž.: Ve Slušovicích je Václav Kilián, bývalý náčelník V.

správy FMV - ochrana ústavních činitelů. Potom je tam

Vladimír Laucký, bývalý náčelník I. odboru Správy StB Brno -

vnější nepřítel, Karel Belatka, bývalý náčelník Vl. odboru

Správy StB Brno - vnější nepřítel, Karel Belatka, bývalý

náčelník VI. odboru Správy StB Brno - technika, Miroslav

Vychopeň bývalý náčelník l. oddělení I. odboru Správy StB

Brno, Karel Fiala, bývalý náčelník oddělení StB Brno-venkov

a prakticky celé bývalé vedení Okresní správy ve Zlíně, tzn.

Miloš Mišák, Vyorálek, Roller , Daněk , David,...dále

Strachota ml., Rostislav Gerych, Alexej Cach /a bývalý

ředitel Celní správy ve Zlíně p. Jaromír Hetto , pozn.

autora/. Je tam ještě spousta estébáků i agentů a Slušovice

je ukrývají i do těch různých akciových společností /jak už

bylo uvedeno v textu, Slušovice mají v podstatě svou vlastní

policii, přezdívanou ČUTAPOL - Čubova tajná policie, ve

které jsou jak vidno staří zkušení odborníci... a vybaveni

příslušnou technikou, (pozn . autora).

Si: Co víš o dnešní činnosti bývalých příslušníků StB?

A.Ž.: Nezahálí . Vím od jednoho kluka, jeho jméno opravdu

nemohu prozradit, že se schází například u vás v Praze v

jisté restauraci u obchodního domu Máj. Je to tam obložené

dřevem a když vejdeš dovnitř, chodbou jdeš doleva k šatně a

pak se jde zpátky a tam je takový malý lokálek, kde pracuje

jako barmanka manželka jednoho důstojníka rozvědky. Tak tam

se scházejí a nezahálejí. Teď zdánlivě odbočím : Domníváš se

, že všechny originální materiály StB byly zničeny? Ne !

Např. v polovině prosince l989 jezdily z Brna do sovětských

kasáren v Bruntále civilní vozy s pár pytli s útržky papíru

, ale jinak tam byly svazky, které předával osobně pan

Gbelec - zástupce náčelníka Správy StB Brno - ruským

důstojníkům respektive pracovníkům KGB. Písemná potvrzení o

převzetí pochopitelně neexistují...!

Si: Zajímavé!!! Ale vraťme se k čilé obchodní

všestrannosti Slušovic. Kam šly výnosy z těch ilegálních

podniků?

A.Ž.: Ilegální obchod se zbraněmi je velmi výnosný!

Kam přesně ty peníze šly to je dnes asi těžko možné zjistit,

protože se to dělalo ve spojení s I. správou, tak část těch

peněz šla zřejmě na další zpravodajské akce - tedy byla dána

k dispozici zpravodajské službě - a část si ponechaly

Slušovice. Protože Slušovice ten nákup počítačů v zahraniční

prováděly za hotové peníze. Jen část byla na fakturu. A kde

Slušovice vzaly tolik peněz na hotovosti, to dnes těžko

někdo vysvětlí.

Si: Po chaotické době obvykle následuje měnová

reforma, jak potvrzují i dějiny. Sice se nekonala, ale

přece jen se dala předpokládat. Jak se v tomto směru

jistily Slušovice?

A.Ž.: Slušovice - ten pojem se nevztahuje jenom na

území Slušovic, Slušovice je třeba brát v celém kontextu,

tzn. všechny jejich pobočky, které jsou na celém území. Ve

Slušovicích se na případnou měnovou reformu připravovali tím,

že snížili hodnotu družstevního majetku, převáděli všechny

peníze na valuty. Všechno, co bylo ! Přes svůj PZO Export v

Bratislavě , který si založily v r. l988, všechno možné

prodávaly za tvrdou měnu, to byla jedna operace za druhou!

Si: Vypadá to, že Slušovice už se zemědělskou

výrobou moc společného neměly.

A.Ž.: Největším zdrojem produkce nebyla zemědělská

výroba, protože tohle družstvo už skutečně nemělo se

zemědělským družstvem moc společného a mělo být posuzováno

vyloženě jako výrobní družstvo, na které se měly vztahovat

úplně jiné daňové předpisy. Družstevník, který se skutečně

podílí na živočišné nebo rostlinné produkci, daně neplatí.

Ale zaměstnanec, který pracuje ve výrobním družstvu, musí

odvádět daně. A Slušovice daně neodváděly, protože měly

stále statut zemědělského družstva. 90 % jejich produkce

nepocházelo ze zemědělství. Co ještě dělali? Slušovice např.

začaly vyrábět různá orací zařízení apod., ale ačkoliv

nebyla nijak velká poptávka, vyráběli stále dál. Zboží se

hromadilo a Slušovice nevěděly co s ním. A tak byl vymyšlen

perfektní trik s pomocí státního podniku Zemědělské

zásobování a nákup (ZZN) přes spolupráci s již zmíněným

panem Zajícem. Neprodejných výrobků se Slušovice ve finanční

tísni zbavovaly tak, že je nabídly do ZZN, ten je odkoupil,

poslal jim peníze na účet, ty Slušovice investovaly zase do

jiných programů, a když byly finančně na výši, tak aby

neplatily velké odvody, vykoupily od ZZN své výrobky zpátky

a zase je měly na skladě... A když zase neměly Slušovice

peníze prodaly je znovu ZZN... Tzn. ty stroje stály stále na

jednom místě a jen faktury putovaly sem a tam. Všichni byli

spokojeni! A tahle slušovická specialita byla

nepostižitelná, protože nad nimi se vznášely ochranné ruce

pana Zajíce, Jakeše, ministra financí Léra.. i prokuratury,

takže když nějaká hláška přišla, předalo se to na oddělení

hospodářské kriminality, kde měly Slušovice také svoje lidi,

a napsalo se , že tedy se dopis prověřil, ale nezakládá

podstatu trestného činu a že se odkládá ... A Slušovice jely

dál ve velkém až do chvíle vyšetřování kolem výroby

stavebních buněk Reneta a Ťumen. Vyšetřování vedl kpt.

Šíman, o kterém jsem potom psal ve zlínských novinách, jak

ho odrovnali. Vyšetřovatel ten případ Rudolfa Lacigy,

Omachlíka a spol. O co tam šlo? To byly normální stavební

buňky na export do SSSR. A když Slušovice potřebovaly

peníze, tak těch buněk vyrobily víc a prodaly je za hotové

pod cenou různým soukromníkům. Tzn. že to byly peníze bez

jakékoliv evidence. A tyto peníze zase sloužily třeba k

nákupu fotbalových hráčů,uplácení funkcionářů, aby umožnili

hráčům přestupy...

Potom kpt. Šíman zjistil, že to nebyly jen stavební

buňky, ale že je tam toho víc a najednou zjistil i to, že

se to táhne až na krajskou úroveň a je v tom zainteresovaný i

předseda Krajské zemědělské správy pan Kozubík, který si

nechal kompletně vylepšit by, dělala mu tam stavební četa

a on neplatil ani práce ani materiál, ale byl vděčný jinak.

A když jisté černé obchody vyšly najevo, vpálil si kulku do

hlavy. Když už jsem se zmínil o těch úplatcích v souvislosti

s vylepšováním bytu pana Kozubíka, další formou úplatku byl

například nový vůz Žiguli daný včetně klíčů a dokladů do

osobního užívání, panu Zajícovi. A jak tak podobně

Slušovice obchodovaly např. i s paletami ... stále rostly,

začaly rozšiřovat i stavební výrobu, založily stavební

závody, začaly budovat domy, obchodní domy...

Si: K tvému vyšetřování ve Slušovicích?

A.Ž.: Vyšetřování ve Slušovicích prakticky začalo tím, že

předseda tehdejšího ONV v Uherském Hradišti Ing. Oldřich

Jančář nemohl prosadit, aby šetření začalo v Uherském

Hradišti. Vzhledem k tomu, že Slušovice po provedení oné

vyloženě podvodné registrace v okresu Uherské Hradiště

zrušily svou činnost a přenesly ji do okresu Zlín, ujali

jsme se toho. Vyšetřováním trestné činnosti výrobního

družstva Bety Bojkovice jsem tedy byl pověřen já na základě

společného jednání ing. Jančáře a kpt. ing. Koutného za mé

účasti na Okresní správě SNB Zlín dne 14.11.1990. Tam jsem

také převzal fotokopie dokladů, které ing. Jančář dne 7.ll.

ukazoval generálnímu prokurátorovi JUDr. Brunner, jako

generální prokurátor má svoje oddělení vyšetřování, má svoje

vyšetřovatele prokuratury. Tohle vyšetřování nemusel dělat

vyšetřovatel VB, vyšetřování mohl provádět vyšetřovatel

prokuratury!

Není bez zajímavosti, že v září-říjmu měla ve

Slušovicích proběhnout hloubková kontrola. Pan ministr Kubát

už měl připravené odborníky ke kontrole, ale do Slušovic

náhle zavítal pan Pithart a kontrola byla odsunuta, nikdo

tam nechtěl jet, protože po Pithartově návštěvě prý to

nebylo politicky únosné. Pan Pithart popírá, že by šlo o

záměr, on vždycky náhodně...

V souvislosti s tou Betou jsem souběžně neoficiálně

pokračoval v šetření ve věci ilegálního dovozu počítačů JZD

DAK Slušovice z jihovýchodní Asie do Československa a jejich

prodeje odběratelům na vnitřním trhu. Informace jsem měl od

přátel, kteří pracovali u zpravodajské služby a měli

kontakty na 4. odbor I. správy, tj. vědeckotechnickou

rozvědku, kde se tyto operace prakticky prováděly. Jak už

jsem v úvodu říkal, prvopočátek těchto dovozů počítačů spadá

do r. l986, kdy se v té věci začal velice angažovat pan

Rudolf Hegenbart. Údajně se jednalo o dovoz vzorků této

výpočetní techniky. Nejednalo se o výrobu výpočetní

techniky, jak Slušovice proklamovaly, ani o vývoj - světový

vývoj v tomto směru by nedohonily . Jak už jsem líčil,

provádělo se to takovým způsobem, že na kompletní dovezené

počítače propašované z jihovýchodní Asie se nalepily

slušovické vizitky: "Vyrobeno v JZD Slušovice..." a

přeložily se z originálních beden do beden Slušovických a

Slušovice je prodávaly jako svou produkci. To byla podstata

slušovické prosperity. Jak bylo zjištěno, svou

biotechnologii si Slušovičtí také založili na tom, že část

vzorků materiálů nebo výsledky výzkumu převzali právě od

vědeckotechnické rozvědky a potom to prezentovali jako svůj

vlastní vývoj.

Když jsem v souvislosti s vyšetřováním poprvé šel

do archívu, dostal jsem krátce na to domů první výhružný

dopis. Že pokud se budu nadále zajímat o Zbrojovku a

Slušovice, mohu dopadnout ještě hůř než v době předešlé, a

že jistě mám rád své děti a nepřeji si, aby se jim něco

zlého přihodilo, co by je poznamenalo na celý život apod.

Seznámil jsem s tímto dopisem své velitele a pana Bečváře a

s jejich vědomí odjel do Prahy na inspekci MV ČR. Zástupce

náčelníka inspekce si výhružný dopis přečetl a přizval

jakéhosi dr. Fraňka. Dopis jsem měl pečlivě zabalený v

igelitovém pytlíku. Zeptal jsem se, zda z něj nechají

sejmout daktyloskopické stopy, biologické stopy zda se pořídí

zápis. Nebyl zájem. Na můj dotaz, co mám dělat, mi

doporučili, aby se obrátil na územního náčelníka v Uherském

Hradišti a ten mi vyčlení jednoho příslušníka, který ráno

odvede děti do školy a školky. Zeptal jsem se , jestli to je

všechno. Víc mi prý nemohli poskytnout.

Později jsem dostal druhý dopis, znovu jsem s ním

všechny seznámil - už včetně náčelníka odboru vyšetřování

Strachoty - a znovu odjel do Prahy. Dr. Franěk říkal,

že zrovna vyslýchá , ať asi hodinu počkám dole. Čekal jsem

celkem tři hodiny a pak jsem se dozvěděl od sekretářky, že

dr. Franěk odjel. Následoval anonymní telefonát, kdy se mě

dotazoval nějaký hlas, jestli jsem ty dopisy dostal!

Anonymní telefonát jsem měl i na Štědrý večer: "Příjemné

prožití posledních společných vánoc!"Děcka byla instruována

jak se chovat, kdyby k nim šel někdo cizí. Vždycky se

sebraly a utíkaly domů. Žily ve strachu. Předešlou ani tuto

záležitost nikdo nehodlal operativně rozpracovávat a

sledovat, jak by se mělo postupovat. Žádal jsem o

odposlouchávání telefonu - také marně.

Ale vraťme se k vyšetřování. Dalším postupem jsem

si ověřil, že poznatky předané mi Ing. Jančářem jsou

pravdivé a postupným rozpracováním jsme zjistili, že jde

skutečně o podvod s paletami vyráběnými ve Slušovicích, na

kterém se podíleli slušovičtí funkcionáři pánové Balhynka,

který dělal ve Slušovicích náměstka pro vnitřní obchod a

zároveň působil ve v.d. Beta jako předseda(ing. Schejba),

který působil ve funkci ředitele jednoho ze závodů ve

Slušovicích a zároveň působil v Betě jako ředitel obchodního

útvaru (Antonín Slavíček) předseda JZD Záhorovice, přes

které se transakce odehrávaly, zároveň působil na v.d. Beta

ve funkci ředitele výrobního závodu, který nikdy nic

nevyrobil) a další. Celý podvod spočíval v tom, že

Slušovice, které ty palety vyrobily, prodaly je do Tesly

Litovel, kde také měly svého člověka pana Jaromíra Macháčka

ve funkci obchodního náměstka. Ten ty palety zase prodal do

Bety, Beta je s velkým ziskem prodala do JZD Záhorovice a

JZD Záhorovice je prodalo zase zpátky do Slušovic. Takže tím

se kolotoč uzavřel a cenový rozdíl peníze, o něž Slušovice

okradly své vlastní družstvo - zůstal na v.d. Beta.

Shromáždil jsem všechny podklady a 31.1.1991 se uskutečnila

porada u pana Křižana, kde jsem informoval o všech těchto

záměrech. Byla to důvěrná schůzka a měli se jí účastnit

pánové Sokol, Kubát a dva pracovníci ze Slušovic: Ing. Petr

a Zdeněk Slováček. Ale pak najednou přijel ze Slušovic třetí

a představil se jako dr. Karel Zelený - bývalý ředitel

útvaru Agrogent ve Slušovicích. Seznámil jsem všechny s

výsledkem svého vyšetřování v Betě, které jsem měl uzavřené a

přichystané k trestnímu stíhání. Na této schůzce jsem byl

také seznámen s tím, co i já jsem zjistil v souvislosti s

pašováním kompletních počítačů a o machinacích přes ZZN.

Požádal jsem pana ministra Sokola, aby byl vytvořen

speciální tým, protože tady naše síly končí. Upozornil jsem

na svá zjištění, že jsem pod kontrolou a že vím o tom, že na

Okresní správě SNB, konkrétně na dvojce, přímo někteří lidé

spolupracují se Slušovicemi. Ministr Sokol slíbil, že

vytvoření týmu zajistí. Nic nezajistil.

Při jednání dr. Zelený mlčel, ale při odchodu začal

být velice aktivní, říkal mi, že kdybych s ním

spolupracoval, má další poznatky a zná lidí a podobně.

Zejména chtěl vědět, jak jsem se dopracoval k těm informacím

o výpočetní technice, odkud to vím. To bylo 31.1. a 15.2.

jsem zjistil, že je na mě nasazená sledovačka a jak jsem si

později upřesnil, jednalo se o zvláštní odbor správy VB z Brna.

Zaregistroval jsem škodovku s brněnskou SPZ a dvě auta se

zlínskou

SPZ. Žiguli barvy bílé kávy stál u mého domu a když jsem jel

do Brna

na prokuraturu, zaregistroval jsem totéž auto v Brně.

A večer stálo

zase u mého domu! Jestli se jednalo o blbce nebo to byl

záměr, to

nevím. Když jsme vyšli s manželkou na návštěvu k přátelům,

sledovali

nás po celé trase. Přesně jsem to popsal ve služebním

záznamu - trasy

i auta. Ta samá auta se objevila zase až za týden. Já

většinou nechodil

ven. Když jsem přijel z práce, dělal jsem s dětmi úkoly,

svoje věci

a na schůzky jsem jel až v noci. A to jsem dělal následovně:

My jsme

bydleli v prvním vchodě dlouhého domu, který má vchodů sedm.

Vzal

jsem si univerzální klíč a prošel sklepem až na druhou

stranu, kde

jsem měl vždy zaparkované auto, které jsem měl zapůjčené od

jednoho

kamaráda. A jel jsem na schůzku. V noci - to vidíš, jestli

za tebou

někdo jede nebo ne. Náčelníkem zvláštního odboru byl před

listopadem

i po listopadu mjr. Pavel Antoš, který měl dobré styky

s náčelníkem

Správy StB Brno plk. Puklickým a spol. Šéf brněnského FBISu

Petr Zeman,

když se dozvěděl, že jsem sledovaný, zavolal si pplk.

Popeláře, pplk.

Malého a mjr. Antoše a udeřil na ně, co to má znamenat. Oni

vše samozřejmě

popřeli a napsali na svoji svodku sledování, že ta

sledovačka byla

vyžádána na žádost Okresní správy SNB v Uherském Hradišti

a týkala

se jednoho veksláka! Takže vlastně sledovali veksláka a já

se tam

prostě náhodou dvakrát nachomýtl a auta se točila u našeho

domu! A

tak to zahráli do autu. Potřebovali zjistit, s kým se stýkám

a odkud

mám své informace.

Od svých lidí ze Slušovic, jejichž jména nechci vést, jsem

se dozvěděl,

že právě dr. Karel Zelený krátce po naší návštěvě 31. 1.

u pana Křižana

byl viděn v budově a. s. Moragro, kde stabilně sídlí ing.

Čuba, právě

v době, kdy tam byli přítomni i

pánové Laucký /bývalý náčelník I. odboru Správy StB Brno

- vnější

nepřítel, pozn. autora/ a Belatka /bývalý náčelník VI.

odboru Správy

StB - technika, pozn. autora/. Co tam dr. Zelený dělal právě

za přítomnosti

těch dvou?! A těsně předtím, než jsem zjistil, že je na mě

nasazená

"sledka"? Tento člověk je musel informovat o tom, co já jsem

věděl,

a že tím je ohrožená celá podstata Slušovic.

Na sledování jsem si stěžoval, informoval jsem i ministra

Sokola.

údajně bylo prováděno nějaké šetření. Jednou jsem u auta

zjistil prořezané

brzdové hadice, ne úplně, ale tak, že kdybych to prudce

sešlápl, tak

už to šlo ...!

Já tedy začátkem února zahájil trestní stíhání, takže

putoval do vazby

právě ing. Blahynka, který předtím, než byl jmenován do

funkce náměstka

pro vnitřní obchod, působil jako Čubův náměstek pro

výstavbu, tj.

šéfoval všem stavebním závodům Slušovic, které prováděly

výstavbu

v Praze a na jiných místech republiky. A je zajímavé, že

jeden z těch

lidí, kteří se podíleli na vytvoření

vysoké finanční ztráty v souvislosti s výstavbou hotelu

Fórum v

Praze - ředitel Hotelinvestu - se objevil ve v.d. Beta

v jejich pražské

pobočce jako zaměstnanec. A není náhodou, že právě tyto

stavební závody

prováděly i výstavbu motorestu v Průhonicích - hned

u dálnice - a

tyto výstavby se realizovaly prostřednictvím zahraniční

firmy Warimpex,

se kterou měly Slušovice tak úzké styky, že vytvořily odnož

Warimpexu

- svou vlastní pobočku Plan und Bau.

A už v té době se ing. Schejbal, také ve vazbě, zmiňoval

o dohodě,

že na výstavbě hotelu Baron von Trenck v Brně se budou

určitým způsobem

podílet i Slušovice. Ing. Schejbal byl jedním z lidí, kteří

do toho

byli zasvěceni.

Teď k osobě ing. Schejbala: byl agentem III. odboru Správy

StB Brno,

řídícím pracovníkem byl kpt. Miroslav David, který později

přešel

na odd. StB do tehdy ještě Gottwaldova. Teď je kpt. David ve

Slušovicích.

Ing. Schejbal se mi přiznal sám v době svého prvního

výslechu /15.

2./ a popudem byl jeho dotaz, co je pravdy na tom, že

Blahynka všechno

na něj v souvislosti s obchodními transakcemi svedl. Já mu

potvrdil,

že to je pravda a ptal jsem se, odkud to ví. Odpověděl, že

od prokurátorky

JUDr. Novotné a začal spontánně hovořit o tom, že ing.

Blahynka nemá

pravdu a o celé problematice Slušovic i kteří lidé ze SNB se

kterými

zaměstnanci Slušovic a jaké informace si předávají. 20. 2.

mi vše

předal písemně a přiznal i spolupráci s StB. I to, jakým

způsobem

splupracovaly Slušovice s celnicí, kde všude měly svoje

lidi. Takže

celníci vůbec neproclívali zboží, které Slušovice dovážely.

Prostě

jenom orazítkovali papíry a tím to pro ně končilo. Tzn. že

nikdo ve

skutečnosti nekontroloval, co v těch bednách doopravdy je.

Jeho rozhovor

jsem si s jeho souhlasem nahrál na magnetofonový pásek

a přehrál jsem

ho kpt. ing. Koutnému a jednomu pracovníkovi FBISu a toho

jsem požádal,

aby mi prověřil Schejbalova tvrzení. Skutečně mi přivezl

Schejbalův

svazek. No a z toho vyplývá celá ta tragedie. Ing. Schejbal,

který

s námi spolupracoval, protože si myslel, že mu to nějak

pomůže v té

věci, potom, když já jsem byl křivě obviněn v souvislosti

s oním úplatkem,

změnil na závěr výpověď s tím, že já jsem ho nějakým

způsobem přinutil

k podávání informací pod údajnou hrozbou zveřejnění, že byl

spolupracovníkem

StB.

28. 2. jsme společně s kpt. Ing. Koutným jeli do Prahy, kde

jsme měli

mít schůzku s ministrem JUDr. Sokolem, ale ten tam nebyl.

Setkali

jsme se jen s mjr. Rudolfem a novým náčelníkem inspekce MV

ČR mjr.

Šteflem, kterému kpt. Ing. Koutný předal už zmíněný

magnetofonový

záznam, Schejbalovy písemné poznámky a spisy, o nichž Ing.

Schejbal

tvrdil, že byly zmanipulovány. Ale to, co ve spisech tvrdil,

potvrzovaly

i materiály, které jsem já nashromáždil. Chtěl jsem, aby ten

Ing.

Schejbal byl pro potřeby vyšetřování ve Slušovicích využit,

ale byl

v tom jeden zádrhel. Stále chtěl spolupracovat jenom se

mnou. Já si

myslím, že tu už byla vypracována z jejich strany záminka

k tomu,

aby mě později nějakým způsobem dostali do slepé uličky,

protože mjr.

Rudolf, který měl na starosti operativu, nechtěl si vůbec

Ing. Schejbala

jako svého styčného pracovníka převzít. Přitom všichni

věděli, že

já jsem ve styku s Ing. Schejbalem a já bych se s ním jako

vyšetřovatel

stýkat neměl. Nikdo s tím nechtěl nic dělat a přitom ten

Schejbal

byl v té době cenným zdrojem informací! Později jsem žádal

mjr. Ing.

Rudolfa, aby mě vybavil odposlechovým zařízením, ale nikdy

jsem ho

nedostal. Naposledy jsem o odposlechové zařízení žádal i 4.

3., kdy

jsme byli u ministra JUDr. Sokola. Z důvodů, že na schůzky

jezdím

většinou v noci, abych měl kontrolu, zda mě někdo nesleduje,

že mluvím

s lidmi a nemohu si dělat poznámky v osvětleném autě. JUDr.

Sokol

přímo řekl, že mi je mají dát - ale nic jsem nedostal. A 5.

3. přišel

Ing. Blahynka s návrhem, že pokud se přestanu zajímat o ty

Slušovice,

je pověřen mi sdělit, že na zahraniční konto - nemluvili

jsme konkrétně

kde - mi bude převedena částka 1 mil. dolarů. A popudem

zřejmě byly

mé přímé dotazy na konkrétní počítače a tu biotechnologii

a potom

ještě na byty v souvislosti s výstavbou v SBD Pokrok, co

prováděly

Slušovice. A to zřejmě byl ten kámen úrazu, protože v tom

SBD působili

i lidé, kteří jsou u nás dnes na čelných funkcích a navíc

jsem zjistil,

že bývalý šéf SBD Pokrok p. Karen (máme zato, že se jedná

o agenta

StB - pozn. autora) je v současné době šéfem všech

stavebních bytových

družstev v rámci ČSFR.

Takže celá ta jejich snaha byla na základě vykonstruovaného

obvinění

zmařit mé vyšetřování. To je to, co v podstatě říkal

Stanislav Devátý,

když psal interpelaci na ministra Langoše. Tady je třeba

pozastavit

se nad jednou věcí. Že tu první odpověď, kterou Stanislav

Devátý odmítl,

zpracovával pracovník zpravodajské služby, který byl ve

styku se Slušovicemi.

Tzn. tam nešlo o špatné pochopení otázky, tam šlo o záměrný

podvod

vůči ministru vnitra! Mysleli si, že se to tím spláchne!

Jenomže zapomněli,

že si takovou odpověď při své informovanosti nenechám líbit!

Informoval

jsem Stanislava Devátého, že ta odpověď je absolutně

povrchní a nic

neřeší. Takže interpeloval znovu v té věci a odpověď se

musela přepracovat.

Ale podstata je ta, že lidé, kteří na FMV zůstali, podvádějí

nové

vedení.

Inspekce dělá všechno možné, aby zjistila, kdo byl se mnou

ve styku.

Jedním z jejích pracovníků je i jistý Petr Krejčí, dříve

pracovník

StB, který udržoval úzké styky s Lauckým a Drahovzalem

/Drahovzal

- náčelník Oblastního odboru v Brně, což vlastně byla

rozvědka, pozn.

autora/. A dělal pro ně tu nejšpinavější práci proti řadovým

příslušníkům.

Byl i u mého prvního výslechu a já jenom vyvalil oči, když

tam vešel!

A teď se všichni rozčilují, co všechno jsem řekl týdeníku

Die Weltwoche.

Tady kdyby se politik do něčeho takového zapletl, tak to

znamená okamžitou

demisi! Ale u nás mají všichni kačení žaludek a dělaj, jako

by se

nic nestalo. Je to nepochopitelné! Slušovice - to je

skutečná mafie,

se kterou se těžko může státní aparát, myslím jeho

bezpečnostní složky,

vypořádat, protože není za současné situace schopný ji

rozbít. Není

schopný tyto lidi páchající vyložené podvody pod ochranou

některých

vysokých vládních úředníků dostat před soud.

Si: Jak vidíš budoucnost Slušovic?

A.Ž.: Slušovice vidí, že už je tohle všechno pryč. A tak

založili

Zemědělskou stranu v čele s někdejším náměstkem předsedy JZD

Slušovice

doc. Trnkou a jejíž činnost je dotována Slušovicemi. Na

vypracování

stanov Zemědělské strany se podílel i JUDr. Jaromír Kaláč.

A zakládají banku, každý asi ví proč. Slušovice měly vysoký

zisk,

peníze předem uložily v zahraničí, protože počítaly, že

dojde k měně.

Ale měna se nekonala a jejich majetek se rychle tenčil,

takže ty peníze

potřebují dostat zase zpět do ČSFR. Do banky se tyto peníze

budou

postupně převádět např. formou různých

výhodných úvěrů. Když si uvědomíme, že náš stát poskytoval

úvěry ve

výši asi 20%-ních úroků, tak Slušovice, pokud by poskytovaly

úvěry

nižší, připoutají k sobě zemědělce - producenty potravin.

A Československo

vždy stálo a padalo s potravinami! Jestli mám či nemám doma

televizi,

to je mi jedno, ale jestli nemám doma chleba nebo maso, to

už mi tak

jedno není. Slušovice zřejmě vsadily na potravinářský

program a vsadily

dobře! Takže do banky byl měl být zajištěn příliv peněz

nelegálně

uložených v zahraničí, a to jak od KSČ, která je má tady ve

Švýcarsku

/o tom se ví a já si myslím, že ten tým, který na tom ve FMV

už rok

pracuje, by měl mít nějaké konkrétní výsledky, ale nejsou

nikde vidět/

a potom by tam měly přijít peníze Slušovic a co je důležité,

také

od různých organizací, např. z Hongkongu. Tamní podnikatelé

vedli

ve Slušovicích intenzivní jednání.

Z toho plyne, že Slušovice byl měly v ruce takový kapitál ze

všech

těchto prostředků, že by prakticky mohly úplně rozložit naši

ekonomiku

nebo si ji koupit. A tam, kde jsou potraviny a peníze, tam

je skutečná

moc! Ten, kdo tyto prostředky má, určuje chod celého

státního aparátu!

Si: Je snad třeba dalšího komentáře?! /Si/

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: NN ¦

¦Název: Poslední politický vězeň ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0001/003 Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 01.01.1991 Rok: 1991 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Narozen 8. července 1961 v Žilině.

Zatčen ve svých 22 letech, od roku 1984 v Leopoldově.

Matka Eva Ježiková žije v Kysuckom Novom Meste,posledních 16 let samoživitelka

2 dětí, bez podpory jak ze strany otce dětí, tak státu.

M.Ježik je původním povoláním horník, vyučen strojním zámečníkem.

Po vojenské službě se s přítelem rozhodli uprchnout za hranice. Marian

uvádí jako důvod touhu po svobodném životě - bez komunistického teroru,

cestovat a potom si založit živnost. O jeho vyhraněných postojích

svědčí 100 stránkové dílo, které napsal po listopadu tajně ve věznici

a nazval je "Leopoldov - ostrov tienov".Toto otřesné svědectví o utrpení

vlastním i druhých vězňů v Husákovských koncentrácích 80. let má vysokou

dokumentární hodnotu.

<P12B> Průběh pokusu o útěk<P255D>

Marian a jeho přítel neviděli jinou možnost, než projít střeženou

hranicí. Vědomi si toho, že se mohou stát terčem střelby a pronásledování,

rozhodli se opatřit si zbraně.Pokusili se o to v posádce, kde Marian

dříve sloužil.Po řadu dní se snažili nepozorovaně vniknout do skladiště

zbraní. Poněvadž to nebylo možné, přepadli hlídku,sami ozbrojeni jen

loveckými noži. Marian použití bodné straně popřel a soudem mu nebylo

dokázáno. Oba vojáci byli údajně zranění, protože však utekli z místa

činu, lze usuzovat, že zranění nebylo těžké. (Oba vojáci byli pouze

asi měsíc ošetřováni na místní vojenské marodce).

S ukořistěnými samopaly, které však nikdy nepoužili,prchali oba mladí

muži odcizeným autem i se zajatým majitelem, jehož nechtěli nikde

nechat svázaného,protože říkal, že má srdeční vadu.Propustili jej

až těsně před Ostravou, kde se potom rozdělili. Marian se přiblížil

ke své ubytovně, kde se chtěl dočasně skrýt. Ta však už byla obsazena

policií. Rozhodl se pro další útěk. Seděl dlouho bezradný na chodbě

jednoho ostravského domu. Dveře od vedlejšího bytu otevřel malý chlapec

a začal se ho na něco vyptávat. Vnikl do bytu, kde zadržel dva muže,

otce chlapce a jeho kamaráda. Ženy a děti propustil. Choval se slušně

a nikomu neublížil. Zajatí později vypovídali v jeho prospěch. Marian

byl v tomto bytě zatčen na udání propuštěných žen.

Obžaloba původně zněla na tři paragrafy, <185> 109 (nedovolené opuštění

republiky), paragraf loupeže a paragraf ublížení na těle. Marian byl

odsouzen na 20 let, jeho druh na 18 let ve třetí nápravné skupině.

Marian se odvolal, obžaloba byla změněna v jediných paragraf 93 -

teror a výše rozsudku byla potvrzena.

Svědek Jiří Wolf (dlouholetý politický vězeň)uvádí, že na Ježikův

případ už v roce 1987 upozorňoval VONS, po svém propuštění v roce

1989 Petra Uhla a po listopadu 1989 ministerstvo spravedlnosti ČR

se žádostí o postoupení záležitosti ministerstvu spravedlnosti SR.

Na své dopisy neobdržel žádnou odpověď. Přitom nebylo pochyb o statutu

M.Ježika jako politického vězně. Prezident Václav Havel ignoroval

tento politický statut a zamítl žádost o milost bez udání důvodů.

Polistopadový rehabilitační soud zrušil M.Ježikovi trest 20 let za

<185> 93 - teror, a uložil mu zbytkový trest za "pokus o vraždu"(_!)

- 17 let. Díky tomuto alibistickému přístupu mu zbývalo ještě odsedět

10 let. Při tomto ryze kriminálním hodnocení se generální prokurátor

ČSFR a JUDr. Martin Butora z Kanceláře prezidenta republiky soustavně

odvolávali na obžalovací spis z roku 1983, který byl hrubě zmanipulován

příslušníky StB. Navíc M.Ježikovi tehdy jeho obhájce radil, aby nezdůrazňoval

politické motivy svého rozhodnutí odejít. Marian dnes lituje, že jeho

rady uposlechl. Faktem je, že v roce 1983 ani později neměl Marian

Ježik možnost řádné obhajoby, ani nebyl souzen nezávislým nestranným

soudem.

Po objevení M.Ježika německou stanicí Tele 5, se začalo o případ

zajímat OF Mnichov. Díky jeho důrazné pomoci je Marian Ježik konečně

na svobodě.

V budově městského soudu ve Spálené ulici v Praze se 22.června 1991

konalo soudní řízení, zabývající se revizí rozsudku, vyneseného v

roce 1984 nad obviněnými Marianem Ježikem a Františkem Lukácsem. Oba

obvinění byli tehdy uznáni vinnými z trestného činu teroru podle <185>

93 trestního zákona a odsouzeni: F.Lukács k 18 a M.Ježik ke 20 rokům

odnětí svobody nepodmíněně ve III.nápravné skupině... Soudní jednání

revidující tehdejší rozhodnutí vedl senát pod předsednictvím JUDr.

Ladislava Součka, obviněné zastupoval obhájce JUDr. Ladislav Křeček.

Obžaloba oběma obviněným kladla za vinu odcizení zbraní vojenské

hlídce za použití násilí, ublížení na zdraví,odcizení osobního vozu,

vloupání do soukromého bytu a držení rukojmí. To vše tehdejší soud

kvalifikoval jako zločin teroru se zdůvodněním, že jejich jednání

naplnilo skutkovou podstatu trestného činu teroru, protože jednali

s úmyslem poškodit socialistické státní zřízení, chtěli opustit státní

území s cílem odejít do kapitalistické ciziny...

Vyslechněme však názor obviněného Mariana Ježika: "Vadila mi komunistická

ideologie, politická propaganda - moc jsem tomu nerozuměl, ale pochopil

jsem, že v této republice není něco v pořádku. Nechtěl jsem se zapojit

do žádné politické činnosti, nátlak se však stupňoval ve vojenské

základní službě, kde jsem nesouhlasil se způsobem výcviku. Bylo mi

teprve 22 let a rozhodl jsem se odejít do ciziny, život v tehdejším

Československu jsem považoval za neúnosný."

Teror nebo nezbytí? Jsem přesvědčen a spolu se mnou jistě většina

slušných a soudných lidí,že to nebylo nic jiného,než boj za prosazení

nezadatelného práva na opuštění a návrat do vlastní země /viz.Všeobecná

deklarace lidských práv/!

Proti rozsudku se Marian Ježík odvolal k Nejvyššímu soudu, v říjnu

1984 proběhlo odvolací řízení a soud pozměnil původní rozhodnutí -

rozsudek byl zrušen a znovu byli uznáni podle <185> 93 terorem a odsouzeni

ke stejným trestům a náhradě škody. Jedinou změnou bylo vypuštění

bodu přípravy k teroru, byl potvrzen "pouze" dokonaný čin!

Vyšetřování bylo vedeno tehdy zcela obvyklým způsobem - StB je oba

nutila vypovídat ve smyslu, že se předem připravovali zabít vojáky,

kterým odcizili zbraně. Po tři dny nedostali napít a Marianovi vyhrožovali,

že vezmou do vazby i jeho dívku... Nakonec oba podlehli a pod hrubým

nátlakem se přiznali ke všemu, co jim bylo vyšetřovateli předloženo.

"Své odsouzení pokládám za nespravedlivé", říká Marian Ježik. "Celé

řízení probíhalo v nesnášenlivém ovzduší a uměle ze mne udělali teroristu.

Vysvětluji si to tak, že komunistický režim sám cvičil různé teroristy

a měl strach, aby lidé proti němu nezačali vystupovat podobným způsobem".

Marian psal na různá místa, ale nikdy nedosáhl revize rozsudku. Pro

dokreslení atmosféry, ve které soud s "teroristy" probíhal, nám může

posloužit i tato epizoda. Rodiče dětí, které Ježik s Lukácsem zadržovali

jako rukojmí, podali svědectví vyznívající spíše v jejich prospěch.

To se však znelíbilo předsedovi soudu natolik, že na ně začal křičet,

jak si vůbec dovolují o nich příznivě vypovídat, když to jsou zločinci.

Tím je ovšem zastrašili natolik, že jednání obou označili za gangsterské...

Na otázku jednoho z přísedících, zda by se podobného činu dopustil

za jiných okolností, Marian odpovídá: "Pokud bych žil ve státě, který

respektuje lidská práva (právo odejít ze země a zase se vrátit), rozhodně

bych se nikdy k takovému jednání nerozhodl".

Po zevrubném posouzení výpovědí odsouzeného Mariana Ježika dává předseda

senátu slovo obhájci, panu dr.V.Křečkovi: "Tehdejší proces měl jednoznačně

politické pozadí, obvinění byli díky neexistenci práva na opuštění

země nuceni toto právo realizovat se zbraní v ruce. Předmětem trestního

stíhání nebyl ani tak vlastní spáchaný čin, jako spíše skutečnost,

že se postavili proti tehdejšímu společenskému zřízení, které bylo

jako takové odsouzeno. Proto nemůže být Marian Ježik trestán." Navrhuje

podle zákona č.119/90 Sb. o rehabilitacích, a <185> 14 odst.1, písmeno

a), e) a f) rozsudek zrušit pro zfalšované důkazy, kdy byl celý proces

vykonstruován jako exemplární a byl vynesen daleko přísnější trest,

který byl ve zřejmém rozporu se stupněm nebezpečnosti a dále navrhuje

postupovat podle <185> 15.

Předseda soudu konstatuje, že jsou dány důvody pro zrušení rozsudku

podle zmíněného paragrafu, kdy skutková zjištění byla prokazována

na základě nedostatečných důkazů,nebyly naplněny znaky trestného činu

teroru, trest uložený obviněným neodpovídá ani ustanovením tehdejšího

trestního zákona. Všechno nasvědčuje tomu, že byli odsouzeni pro výstrahu...

Slovo potom dostává prokurátor: "Domnívám se, že rozsudek je nezákonný,

odpovídá daleko přísnějšímu hodnocení než jaké spáchaným činům přísluší,

jedná se nanejvýše o loupež se zbraní (částka 60 Kčs !?) či ublížení

na zdraví. Rozsudek je zjevně nezákonný a spolu s právním zástupcem

obviněného se domnívám, že jako neoprávněný má být podle <185> 14

zrušen."

Po poradě dochází soud k závěru, že na základě zákona č.119/90 Sb.,

podle <185> 14, odst.1, písmeno a), e) a f) se rozsudek ze 29. června

1984 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5.října 1984 ruší

v celém rozsahu a spolu s ním i všechna rozhodnutí s tím spojená...

Přítomní v sále tleskají a Marian přijímá první gratulace. Co tomu

však předcházelo? Řada dlouhých, nekonečných let v kriminálech, kdy

byl označen za nepřítele socialismu a 7 let byl izolován na politickém

oddělení, pobyt na samotkách i ve zvláštní izolaci v Leopoldově a

Ilavě. Tam jim dokonce v roce 1986 vyhrožovali, že odtamtud "živí

nevyjdou". Po nevýslovném utrpení následuje pokus o útěk, při kterém

si zlomí obě nohy v kotníku - přes své vážné zranění je surově zbit

a týrán. Po nekonečných letech v bolševických "nápravných zařízeních"

či spíše koncentrácích, konečně přichází vytoužený převrat 17.listopadu

1989. Mariánovi svitne nová naděje... Prezident vyhlašuje amnestii

- ta se však politických téměř nedotkne - tresty jim jsou pouze nepatrně

sníženy. Marian se odvolává k rehabilitačnímu soudu, ten však rozsudek

v podstatě potvrzuje. Václav Havel (člen Výboru na obranu nespravedlivě

stíhaných a dlouholetý politický vězeň) odmítá vyhovět jeho žádosti

o milost...

Vyšetřování viníků krutého zásahu proti studentům v listopadu 1989

se vleče už více než jedenapůl roku, komunističtí zločinci všech kategorií

zůstávají beztrestní, v klidu si užívají "osobních" důchodů a všeho

co naloupili. Komunistická strana, původce všeho zla,nepokládá za

nutné se ani omluvit za desítky let teroru. Dosavadní právní řád,

či spíše neřád, stále vychází ze zvráceného bolševického práva na

jehož zmrzačené torzo je roubováno množství pouhých úprav. Nová "demokratická"

justice? Kolik soudců bylo vyměněno nebo to jsou stále ti stejní?

Žijeme přece v právním státě - Marian Ježik však "sedí" dál...

Díky německé televizní stanici TELE 5 je "objeven" a o jeho propuštění

se aktivně a úspěšně zasazuje Občanské fórum z Mnichova - bohužel

jako jediná instituce - přichází 22. července a Marian je konečně

propuštěn.

Je však opravdu posledním politickým vězněm ?

červenec 1991 - bk -

<P12B>Už nikdy komunismus<P255D>

<P12B> <P255M>(Rozhovor s Marianem Ježikem)<P12B>

Jsem překvapen, sedí před námi mladý, inteligentní muž, jenž se

až téměř spisovně, kultivovaně vyjadřuje a okamžitě ví, co má odpovídat

na naše otázky.

Ptát se na pocity pár hodin po propuštění z téměř osm let trvajícího

uvěznění nemá asi příliš velký smysl.

Jaké máš plány do budoucna?

<BI>Podal jsem si přes pana Skálu z OF Mnichov žádost o politický

azyl v Německu. Pokud to vyjde, zapojím se do práce v OF Mnichov,

pokud ne, chci si najít práci tady, co nejdříve zvládnout některý

cizí jazyk a dokončit školu. A potom hodně cestovat, to jsem odjakživa

chtěl a líbí se mi to. Ovšem napřed se musím dát zdravotně do pořádku.<D>

Napsal jsi knihu o poměrech ve vězení s názvem "Leopoldov - ostrov

tienov". Moc se nám líbila. Neuvažuješ o tom, že budeš psát?

<BI> Napsal jsem ještě deset povídek, má je u sebe paní Dědinová z

OF Mnichov. Mají-li nějakou úroveň, to nevím. Jisté je, že se budu

snažit psát dál, baví mě to. Uvítal bych, kdyby podle mé reportáže

někdo napsal scénář a natočil film.<D>

Kdo je autorem ilustrací?

<BI>Martin Grečný. Zavřeli ho jako mladého chlapce za dvojnásobnou

vraždu. Dostal 25 roků. Jeho kresby jsou skvělé a chtěl bych je mít

v knížce.<D>

Jak jsi prožíval listopadový převrat?

<BI>Ten přelom jsme zažili na politickém oddělení a byl to fantastický

pocit. No ale potom přišlo zklamání. Velmi rychle jsme vystřízlivěli,

velmi rychle.<D>

Rozpor mezi tím, co se říká, a tím, co se dělá nebo v tomto případě

nedělá, tě musel velmi bolet.

<BI>Všichni na politickém oddělení jsme z toho byli šokovaní. Jediné

pozornosti, které se nám dostalo, bylo to, že nás, údajné teroristy

a špióny vyloučili z amnestie. Vztahoval se na nás jeden rok, jako

na ty nejhorší, nejbrutálnější vrahy.<D>

Přicházíš jako člověk odjinud. Nejsi zatím zapojen do toho kolotoče

jako my. Bude proto zajímavé znát tvůj názor na dnešní situaci v ČSFR.

Proč dosavadní změny neodpovídají tomu, co si většina z nás přála

<BI> Především se neodstavili komunističtí kádři od koryt.Dále bylo

velikou chybou, že většinu funkcí obsadili lidé, kteří byli v osmašedesátém

a později vyhozeni z KSČ. Myslím si, že tito lidé nemají nárok na

důvěru. Za prvé byli z KSČ vyhozeni a neodešli sami, a za druhé -

žádná prohlášení o konzervatismu či liberalismu <BI>nezastřou

<BI>jejich způsob myšlení, poznamenaný jejich dávným přesvědčením

a marxisticko-leninskou ideologií. Dokud tam tito lidé zůstanou, nepůjdeme

správným směrem. Jsem šokovaný z toho, že Mečiar má na Slovensku největší

podporu. O čem ti lidé přemýšlejí, kam se dívají, řekni? Čtyřicet

roků měli oblíbené politiky, kteří je jenom oblbovali a slibovali

a teď touží po dalších stejného ražení.<D>

Myslíš si, že Mečiar půjde s komunisty a nacionalisty do koalice

či jiné spolupráce ?

<BI>Mečiar touží po moci natolik, že je schopný se spojit s kýmkoli.<D>

Teď bychom ti rádi položili několik otázek, týkajících se tvého

uvěznění. Přibliž nám tvůj útěk z Ilavy.

<BI>Pokus o útěk se uskutečnil 20.května 1986. Než k tomu došlo,

eskortovali nás z Leopoldova do Ilavy, kde chtěli soustředit všechny

politické vězně na jedno oddělení. Uvítali nás nadávkami, výhružkami,

k jídlu nám dali do ešusu lidské výkaly a k pití moč do lahve. Oblékli

nás doslova do hadrů, do nejhoršího odpadu, určenému k vyřazení. Dva

metry silné stěny zabezpečily i v květnu takovou zimu, že jsme spali

pod dvěma dekami a v montérkách. V místnosti 4 x 4 metry nás pracovalo

dvacet lidí, až 12 hodin denně. Místnost navíc neměla okno a tak jsme

kouř a smrad z pájení museli dýchat celý den. Po dvou až čtyřech dnech

bylo mě a ještě několika dalším řečeno, že zrádci vlasti nemají šanci

vyjít z Ilavy živí, že se postarají, abychom tam pochcípali. Nebylo

těžké tomu uvěřit. Proto jsme se rozhodli pro útěk. Byl to zoufalý

pokus, ale určitě stál za to, ať už to dopadlo jakkoli. Chtěli jsme

upozornit hlavně na nelidské podmínky v Ilavě. Tu noc, asi o druhé

ráno jsme se spustili z budovy dolů, jak jsem později zjistil z výšky

8 - 10 metrů. Nevěděli jsme samozřejmě, kde jsou strážní věže a kudy

chodí strážní.Já jsem šel poslední a když jsem se chtěl spustit začali

policajti právě střílet. Tak jsem to risknul a skočil dolů do tmy.

Dopadl jsem a ucítil příšernou bolest. Zkoušel jsem se zvednout, ale

nešlo to. Přiběhl bachař, obutý v kanadách a začal do mne kopat. Asi

třicet kopnutí, z toho polovina přímo na hlavu. Doběhli ostatní, dotáhli

mě dovnitř, svázali ruce pouty a řetězem za zády a začalo týrání.

Mlátili do mě i proslulými bílými obušky. Měl jsem pocit, že mi rozdrtili

páteř a lopatky. Policajti chodící okolo do mne kopali jako do pytle.

Po nějaké době chtěli, abych se zvedl a šel do kanceláře k výslechu.

Marně jsem jim říkal, že mě nohy bolí a nemohu se na ně postavit.

Znovu přiskočil policajt s bílým obuškem a začal do mne bušit. Myslel

jsem si, že už mě chce nadobro oddělat. Jak jsem se postavil nevím,

ale došel jsem za stálého bití až do kanceláře. Po cestě jsem spadl

a omdlel. Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Probudilo mě bití.

U výslechu bití na chvíli ustalo, a když jsem jim ukázal nohy, rozhodli

se odvézt mně do nemocnice... do civilní. Lékař, který mě ošetřoval,

napřed zůstal jen bezmocně stát a nevěřícně kroutil <BI>hlavou.

Nemohl uvěřit vlastním očím. Viděl trosku rozmlácenou na kaši se zlomenýma

nohama v kotnících. Nedovolil si však vůbec protestovat. Po provizorním

ošetření mě odvezli nazpět do Ilavy a šoupli do samotky. Tam jsem

byl tři dny, potom mě odvezli do vazby v Žilině. Tam mi jeden primář

spolu se sádrovačem dali nohy do sádry. Oba se ke mě na rozdíl od

jiných chovali jako k pacientovi a jen jim mohu děkovat, že to srostlo

alespoň tak, jak to je. Po skončení vyšetřování jsem byl převezen

do Leopoldova a asi za půl roku proběhl soud. Dostal jsem dva roky,

z toho půl roku zostřené izolace. Hned po soudu nás odvezli na zostřenou

izolaci, kde to bylo také otřesné. Dva měsíce, čtyřiadvacet hodin

denně jsem byl na cele s muklem, který měl vysoký stupeň debility.

Seděl za bestiální trojnásobnou vraždu bezmocných babiček. Za tento

krutý čin dostal o pět let méně než já. Přitom jsem nikoho nezabil,

ani nezranil. Zostřená izolace byla velmi lákavá pro policajty. Chodili

si tam vybíjet svoje komplexy... Potom mě dali zpět na politické oddělení,

kde jsem byl až do konce. Podmínky se zlepšili až těsně před listopadem.

(?!)<D>

Těch půl roku zostřené izolace jsi dostal až na podruhé, po odvolání

<BI> Na poprvé jsem dostal 18 měsíců.<D>

Setkal jsi se během těch osmi let s estebákem nebo bachařem, který

se choval nějak lidsky, překvapivě dobře ?

<BI>Našlo se pár mladých, začínajících, kteří s námi ze začátku

prohodili pár slov. Měli však strach z těch starších. Ty nové dávali

na zaučení starším, protřelejším na Nové samoty. Během dne, dvou,

se 80 % dostalo do zaběhnutých kolejí. Dokonce tam přišel jeden takový

maličký bachař, měl s bídou 150 cm, a druhý den už do všech mlátil

jako ostatní. Fackoval a bil - no jedna radost.<D>

Jak to vypadalo s násilím mezi vězni ?

<MI>Strhly se občas rvačky, ne však moc často. Policajti to hned

využívali k týrání dotyčných. Bylo tam pár brutálních, bestiálních

činů, například: jeden odsouzený zavraždil několika ranami kladivem

jednoho staršího chlapa kvůli pár tabletkám. Ten zabitý měl tři nebo

čtyři týdny do výstupu.<D>

O jaké léky šlo ? O Yastyl nebo něco takového ?

<BI>Možná že ano. Šlo o něco na astma... Ten starší mu to odmítl

dát. Když byli ostatní na TV novinách skočil k němu a zabil ho kladivem.

Zatáhl ho na záchod a tam podřezal na rukou a krku. Vůbec si neuvědomil,

že člověk s proraženou hlavou se těžko může podřezat a navíc ještě

na krku i na rukou. Odsoudili ho na 25 let. Potom údajně zavraždil

ve Valdicích dalšího... a zase mu přidali.<D>

Politického vězně Petra Cibulku, který seděl 5 let, nemohli za žádnou

cenu zlomit. Veškeré mučení bylo marné, tak na něj poštvali spoluvězně,

kteří ho v noci mlátili a nenechali spát. S něčím takovým jsi se nesetkal

<BI> Určitě se budete pamatovat na případ pěti studentů z Nitry, kteří

údajně <BI>zavraždili <BI>nějakou studentku. Pět naprosto nevinných

mladých kluků dostávalo pravidelně od bachařů nářez. Když už nemohli,

provokovali vězně, aby je týrali oni, a někteří z nich to také dělali.<D>

Měl jsi ve vězení možnost se zdokonalit v tom, co jsi už uměl nebo

se naučit něco nového, řemeslo a podobně ?

<BI>To se obsolutně nedalo. Řemeslo vůbec ne. Jazyk taky ne.Tam

stačilo, aby našli pár slovíček napsaných na papíru a zbili tě.<D>

Naše vězeňství by se pomalu mělo začít humanizovat.

<BI>Ten, kdo se do toho pustí, bude mít strašně těžkou práci. Je

nutné vytvořit takové podmínky, aby se vězni mohli cítit jako lidé.

Nikdy nebude důvěra k policajtům, dokud neodejde 90 % bachařů a referentů

- tupých zvířat, kteří dlouhé roky terorizovali mukly. Musí přijít

noví lidé. Studovaní, inteligentní. Když jsem přišel do Leopoldova,

přivítal mne jeden policajt ranou pěstí do obličeje. Na prst si k

té příležitosti navlékl velký prsten a vyrazil mi jím zub... tady

nahoře. Ten bachař tam stále pracuje. Po vzpouře vězňů v Leopoldově

byla policajtům zaručena beztrestnost, pokud odejdou dobrovolně. (?!)

Z těch největších sadistů odešel jeden.<D>

Zopakoval by si svůj čin znovu ?

<BI> Ze země, kde vládne teroristický, zločinecký režim, až už komunistický

nebo jiný, bych se snažil utéci vždycky. Teď bych však do toho nezatahoval

jiné lidi.<D>

D ě k u j e m e z a r o z h o v o r .

Tuto přílohu připravili:

Bedřich Karel, František Kostlán,

Sidonie Dědinová, Pavel Skála,

Jan Molík a Pepíno Maraczi (foto)

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: NN ¦

¦Název: Texty k fotografiímN ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0001/003 Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 01.01.1991 Rok: 1991 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Veden v "klepetech" na "malého medvěda"

Vyslechněte rozsudek . . .

Proces končí . . . Petr Cibulka a František Kostlán

předávají Marianovi

"Rudou krávu" a knihu 1984 od George Orwella

Marian opět mezi námi