An Willy von Thurn und Taxis

Vegagasse 11, A - 1190 Wien

Vážený pane,
vzal jsem na vědomí Vaši brilantně stručnou analýzu příčin dekadentního krachu západního umění, v postatě k ní není co dodat, máte pravdu, je to tak a sedne to. Ale. Když dva říkají totéž (a v tom je právě krása demokratického pluralismu), nemusí to říkat stejnými slovy a hlavně: každý to vidí z jiného pohledu. Jeden shora, druhý zdola, jeden zprava, druhý zleva, jeden se zpožděním, druhý s časovým předstihem několika generací, jeden se na to dívá ze tmy, druhý ze světla - a přestože jde o jednu a tutéž věc, zdáloby se, že každý vypovídá o něčem jiném, což je vlastně příčinou všech nedorozumění mezi lidmi, církvemi, státy a jejich ideologiemi, které jsou někdy tak propastně neslučitelné, že vzniká nebezpečí antagonismu, dualit, rozštěpení etc. Povím Vám tedy tutéž story, jen jinak, z pohledu hudebního teoretika, muzikologa, přičemž vynechám aspekty architektonické, kulturní (!), básnické a výtvarné (pokud to bude jen trochu možno) poněvadž by to bylo jinak na knihu a těch už jsem napsal šest, jedna horší než druhá, provokující, urážející, vyzývavě drzé, až příliš poetické, vědecky nepřesné ap. Abych to zestručnil ještě víc, nezačnu Hudbou, politikou a církví (což vynechat nehodlám), nýbrž osobním. Jsem z rodu Husitů, ke katolictví jsem konvertoval víc jak před čtvrtstoletím, od té doby se Evropa změnila k nepoznání (nebojím se říci, že i mým přičiněním), jak, to je jiná, zbytek si musíte domyslet a doufám, že můj postoj k těmto (nikoli zanedbatelným) událostem vyplyne z kontextu. V době kdy Berlín hořel kankánem žil ve Vídni jakýsi pan Schoenberg a Hitler připravoval svůj nástup k moci. Zbytek známe z učebnic, nazpaměť, osobně se dodnes potýkáme s následky. A abych zestručnil ještě více, zdánlivě o čemsi úplně jiném: nedávno dostal jakýsi mladý Číňan (17) žijící v USA téměř Nobelovu cenu za to, že pochopil, kde nutno hledat příčiny v boji proti virům, v jejich schopnosti a nutnosti (!) se nejdříve nějak seskupovat, organizovat (chtějí být aktivními) - a účinně proti nim bojovat znamená tedy ovlivnit příčiny tohoto grupírování, nikoli jen směšně komentovat a analyzovat následky... Věřím v církev Svatou, Apoštolskou a univerzálně všeobecnou. Ale nevěřím v totalitu. A teď už to půjde jako na drátku, vracím se k Hudbě kde jsem doma. Po Schoenbergovi a jeho nevyslyšeném VAROVÁNÍ (hudební materiál řadou na sobě nezávislých tónů) došlo k velmi zajímavému úkazu: už jeho (rozuměj Schoenbergovi) žáci (Alban Berg a Anton von Webern) poukázali na kvalitativní souvislosti mezi tóny, byla sice zrušena TONIKALITA, nikoli hudební tonalita - kterou jsem si dovolil znovu redefinovat objevem Intervalových Tónin (1977) a Strukturální Harmonie (1988). A že jsem člověkem veskrze praktickým, opustil jsem tehdy už rodné Holandsko a vydal se jak Komenský do světa, učit nevzdělance. Skončilo to v Římě u Sv.Otce J-P.II. Proč říkám skončilo? Jak to, že NEZAČALO? A kdo říká, že "nezačalo"? Já? A kdo tedy jsem? Nein, "glauben kann ich nicht allein"...

V roce 1985 jsem byl pozván do Bavorska - a sestup do pekel začal (viz příloha 1.) - o osm let později (i to lze nazvat vytrvalostí) sděluje Sv.Otec z Říma, že se modlí za všechny mé společníky a o další rok později, definuje arcibiskup Eder samu podstatu problému (příloha č.2)... A teď půjde ještě rychleji, dostáváme se k jádru problému, "let´s drop the music", radí kdesi John Cage, dostáváme s k situaci, kde možno církvi sloužit či NECHAT si jí sloužit... Mezi Bachem a Brozakem už není rozdílu, vlastně rozdíl tu je, v černé díře kde žiji (BLACK HOLE) zhltáváno i světlo, je to fyzikální zákon a nedá se obejít. Bach se nelíbil, to Brožákovo bylo skvělé, mnichovský ordinarriát zakázal, asi bude vědět proč, přeji každému jeho vlastní názor, jeho rozštěpení, jeho paranoiu kverulans... Když jsem se po letech vrátil domů (nechci o tom vůbec začínat, bylo by to opět na knihu) zažil jsem zajímavý moment: v Alšově galerii na Hluboké byly vystaveny obrázky dětí. Prosté, výmluvné, říkající vše, minimálními prostředky, téměř ničím... Ve vedlejším sále výstava současného rakouského umění... holé klády jakési, bombastická trapnost, císařovy nové šaty... Několik minut před tím než Husa upálili (A.D.1415), žehnal s jemným úsměvem na líci (tehdy ještě Katolický kněz!) jakési babičce co nesla polínko na hranici se slovy "ó, svatá prostoto"... Dnes žehnají jiní. Jinak, účinněji, nebezpečněji než Hitler. Vývozním artiklem "německé církve" Herr Kaiser Karl von Moik, i to je "Zeitgeist" exportovaný až do Číny jako to nejlepší co vlastní Germánie, plus Karlíček II. (ten Gottů), takže jsem rád, že sepsána Liturgie Zbabělých (www.cibulka.cz/ilegkult/brozak.htm), zkažena sůl, jediné co platí je svoboda v zákrytu, Kristus bez Kříže - kříž bez Krista, jinými slovy ZKURVENÍ... s Kájou (Gottem) jsem chodil do školy, takže znám i jeho humor a "ostrov-vtip" se kterým řekl novinářům v Číně: "jsem starý zpěvák, starý Zákon, ale myslím na Nový" - jinak, klobouk dolů: kšeft je kšeft! Jistě, hudba sbližuje národy, JAKÁ hudba a jak, to je jiná...

Daniel Brožák, hudební skladatel
* 13.dubna 1947, v Písku u Švejkovic
adresou Leustetten 17, D-83416 Saaldorf