---

 
 
        Betonové nebe... stydno k nevíře, posbíral jsem něco z materiálů, nedá se to číst - poezii jsem vyhodil úplně, zbyl než chrchel bez půvabu, (fi)jalový hnus a trapná nahota v každodenním kraválu mezi kravama a hnojem... poprvé a naposledy se směl Steinbrünning konat 4.-10.května 1987, o tři dny později Hinxl zešílel a o rok později jsem pochopil, že šlo vlastně (nejen vzhledem k prostorám) o hudbu Liturgickou... Přijeli totiž pouze ti, kteří byli ochotni jet stovky kilometrů napříč Evropou, podat stoprocentní výkon ( - perly - jak zněla kritika), bez ohledu na to kolik dostanou, nikým nesponzorováno, bylo než zapálení pro věc, spontaneita, Gemeinde Saaldorf to nestálo nic, naopak: měli docela slušnou a pozitivní reklamu v místě jinak nechvalně známém republikánskými radovánkami, což jsem tehdy netušil... každý z večerů slušně navštíven až se Klaus Ager divil, jak je to vůbec možné, uprostřed stájí a na dědině, když tehdá v superkulturním Salzburgu přicházelo na "Aspekty" kolem pěti lidí... A aby se pokrylo alespoň cestovné a večeře, vstupenky stály tuším 12 říšských marek, což vlastně pakatel, celý týden přicházelo kolem padesáti lidí, nic moc, vím, ale všichni nadšeni z toho, jak zajímavá že ta "dnešní hudba" je - a že to nevěděli - a že kdyby se "takovádle hudba hrála v kostele, pak by tam prý i chodili"... Lilo a Lenz dali lístky do prodeje už tři týdny předem (prodávaly se pak pod rukou) "gibts noch kárt fír štejnbrunigwoch"?), denně článek v novinách, kdo bude co hrát a proč, a kdekdo měl strach, aby se tam vůbec dostal, páč šlo vlastně o miniaturní kapličku in the middle of nowhere, zkrátka: šlo to skoro samo, až podezřele lehce... Příští rok jsem dostával dopisy od umělců z celého světa, že by se také rádi zúčastnili, kopice partitur ležely na stole a já se snažil pochopit, že asi nepůjde o jednorázovou akci, jak jsem se původně domníval... Pak zavolal Klaus Ager, "kdy že to letos bude" - a průser začal: "jen ať si všichni pěkně zůstanou tam, kde jsou doma" - procedil Hinxl skrze zuby, Klaus mu napsal dopis a pak už to šlo ráz na ráz... Nejdříve jsem v tichu komponoval Sáldorfvskou mši, potom Requiem, pak informoval biskupa a "jednací číslo" 5014/94/RS/6055 mi zapomněli vypálit na předloktí... Přestalo jít o pouhý festiválek "uprostřed stájí a hnoje", začalo propletení církve a státu... "Es hilft nicht weiter, wenn Sie i dieser Sache immer wieder insistieren. Der von Ihnen praktizierte Informationsdruck im Bereich der Gesamtkirche hilft in der Sache überhapt nicht. Wir können Sie, Herr Brozak, nur noch einmal abschließend dringlich bitten, Ihre Kampagne einzustellen"... a farář Hinxl prý "pouhým zaměstnancem ordinariátu", nic víc, nic míň... Z hovorů ve stáji kulové. Škoda. Mohla to být zajímavá knížka... Naštěstí otevřeny hranice a konfrontace s historií počíná: 1947 - narozen v Písku, 13.dubna, otec architekt, původně zedník, přesvědčený komunista, matka služka, oba v Jednotě českobratrské, dětství v Putimi s výhledem na nádraží, rybník a kostel... 1953 - otec přeložen do Prahy, hudební škola, členství v prvním "profesionálním" orchestru dospělých amatérů, neutuchající zájem o fyziku, geometrii, architekturu, práci se dřevem a poezii... 1962 - pražská Konzervatoř (housle - dirigování), koncertním mistrem Pražského Komorního Studia (turné v německu, dánsku, finsku a rakousku), doslova fascinován dějinami hudby, obzvláště pak vývojem harmonie, kontrapunktu a dodekafonie, kompozice pro komorní orchestr, obrazy, grafika a básnické sbírky... 1968 - odebrán služební pas Pragokoncertu s permanentní výjezdní doložkou do všech států světa, v repertoáru má tehdy Bachovy sonáty a partity pro sólové housle, všechny skladby Paganiniho, Ysaye, Regera, Hindemitha, Bartóka i mnoha současníků... 1969 - Armádní umělecký soubor, Kroky a tóny pro nikoho, Hudba pro housle, Hudba duše, Duchovní hudba, Litanie (sv.Hora u Příbrami - K.Bříza), pověřen vedením orchestrů a smyčcového oddělení LŠU v Praze Dejvicích, téhož roku vyhozen při politických čistkách... 1970 - členem orchestru Národního divadla, pracuje pro VÚRT ve studiu EAH v Plzni (Rigorosum, Memento, Krajina bez lidí), hraje pravidelně u sv.Markéty v Břevnově (Černický, Hanuš, Vyskočil, ThDr.Jedlička) a pak téměř ve všech pražských kostelech... 1973 - konverze ke katolické církvi, autorský koncert v Muzeu B.Smetany (M.Lemariová, Dr.V.Holzknecht, J.Suk) brutálně napaden v Rudém právu, vyhrůžky a zákaz jakékoli koncertní činnosti... 1975 - členem Het Residentie Orkest, Konzervatoř v Haagu, IRCAM v Paříži, STEIM Amsterdam, Sonologický Institut utrechtské státní university (P.Schat, Stockhausen, Xenakis, Boerman, Andriessen)... 1977 - Intervalové tóniny a Strukturální harmonie, narození dcery Alžběty, odebrán český pas pro přílišný zájem o Chartu 77... 1978 - Slunovrat, Equinox, stipendium holandského min.kultury... 1983 -  GAUDEAMUS / DONEMUS (souborné provedení mých kvartetů)... 1984 - Řím,"Un mouton mange tout ce qu'il rencontre" (Vrána, Špidlík, Steiner, Koláček, radio Vaticana) Concerto da Cappella pro J.P.II a jeho návštěvu v Pontificio Collegio Nepomuceno... 1985 - "Missa Festiva" (Vale di San Silvestro) pro královnu Beatrix a tehdejší papežovu cestu do holandska (pak Vídeň)... 1986 - Laufen / Oberndorf: "ex voto", 52 liturgických skladeb ke každotýdennímu použití pro různá obsazení... 1987 - STEINBRüNNINGER WOCHE FüR LITURGISCHE MUSIK / D-83416... 1988 - festival zakázán mnichovským ordinariátem (Kardinál Wetter, gen.vik.Simon, F.Schwarzenböck), zákaz trvá přes protesty z celého světa dodnes, dá rozum, když NAŠE církev k tomu dodnes mlčí... 1990 - IG Komponisten Salzburg, SPNM/S, SNH/39815, "Patologie Hudby", přednášky v Praze, semináře o "Umění a Víře" etc... 1991 - SNH v Pasekách u Písku (dodnes systematicky bojkotována všemi státními i právními institucemi, MKČR, okresním, krajským i vrchním státním zastupitelstvím, policií ČR, včetně ministerstva spravedlnosti a kanceláře presidenta republiky)... 1993 - Requiem... 1994 - Bezruký Bůh, Katolické Radovánky (Vídeň, Stuttgart, pro nadaci za záchranu kláštera v Teplé)... 1995 - "Děti hudby", "Mezi dvěma světy", Gravitace, Kvaternion (Regensburg, Maria-Zell), Diseased Society, Xenofóbie... 1996 - Privat sky, Behind the Black, Teritoria, Továrna na absolutno (pro sv.Kopeček u Olomouce), provedení zakázáno ctihodnou sestrou Rafaelou opět za mlčení všech informovaných... 1997 - pokus o otevření oddělení liturgické kompozice při Církevní konzervatoři v Kroměříži končí nejapným prohlášením děkana Říhy i místního varhaníka v chrámu u sv.Mořice, že "se tu žádné experimenty konat nebudou"... a ještě něco: abych se nemusel opakovat víc než nutno (i když opakování matka moudrosti) pár štichvortů z Patologie Hudby: "varuje i tehdy, když už ji nikdo neslyší / jsme dětmi Hudby, ale nechceme o tom vědět, bolelo by to až příliš / dospělí mají sice své jistoty téměř o všem / děti Hudby nemají žádné / láska bez odvahy je horší než odvaha bez lásky / s jakousi zvláštní 'samozřejmostí' přijímají než to, co tu už je, nikdy nepochybují o tom, zda je to vůbec správné / život jako zvyk zděděný po otcích, nového se nerodí nic / inspirace? - k čemu? / olizují než sladká lízátka a mlaskají při tom blahem / hlavně když je to sladké! / nepotřebují nic vědět o pokoře přijmutí / nepotřebují vědět nic o tom, čemu učí Hudba / znamenalo by to totiž námahu a ta bolí / Modelovat přítomnost? A k čemu? Stali se střízlivými / autíčko 'bytí' jede dál, hříchy odpuštěny předem / Jakápak výstřednost! Stačí NĚJAK přežít! / Poezie ničím... to raději laciný, banální 'mír' / Na co pot a dřina? hluchota srdce pouhou obranou! / Chtějí poznat cosi jiného, krom vlastní pýchy? / Divotvůrce prý už netvoří / feedback nula / poptávka předchází nabídku a je to / prznění náboženstvím / mrtev Král Bytí / dějiny zmizely / existence celých národů pozbyly svou identitu / matka Nejapnost počala své dítě / stačí vzít si tam kde je a nebrat tam kde není / i kříž už ničím - pýcha vším... / k čertu se vším novým! - volá slaboduchost, k čertu se vším sakrálním! - volá profaneita... / dary už nejsou deštěm Ducha / člověk umírá, nikoli najednou, jen to skomírá / barva neexistuje, stačí šeď... / Opovrhují tím, co není hmatatelné, co nezaplní kapsu, kasu, břicho / život zmalátněl - a aby to nebylo poznat, chrochtá se nadšením / jdeme odnikud nikam jen proto, že jsme si odvykli snít / Hudba je však více než pouhá 'nálada', více než 'sklenice piva' na cestě do narcistního ráje / We are the world! We are the Children / jste si tím tak jisti? / Mistr bez kladiva mlácený hlava nehlava Kladivem bez mistra / za znásilnění Ducha paragraf Keni / kdyby byl život šachovou partií, prohráli bychom ji už dávno / prznění náboženstvím / mohyla minimalismu / neartikulované decibely, kulisy nasládlé až ke zvraceni / bolest neexistovala / pod lipou se sesedli střečkové a hlásali svá moudra / bezruký Bůh / & na zdech NO FUTURE / Pýcha krkavčí matkou / hloupí Honzové opakují než svá zaklínadla: sudkulatýrystupije... / Perverzita ve službách profánního / 'Musik ist höhere Offenbarung als alle Weisheit der Philosophie' / Design the Process right and forget about the product... / strach z oběti horší strachu z pohoršení / zmatek, eventuelně pár plesnivých hub... / dělníků na vinici Páně ubylo - na stopadesát architektů, deset zedníků... / čím dál tím prázdnější je ruka / lidský prostor vymírá / Komponovat jsem se učil od růží, přistřihl je tam, kde měly růst, a rostly... prodíraly se k životu, tam, kde cosi chybělo... A ptáci? - i ti zpívají jen do pauz, nikdy jeden přes druhého! Prostor, který nám byl dán jsme dosud nezaplnili, a ten, který jsme měli stvořit, jsme dosud nestvořili / hudba pouhou kulisou, čím dál tím prázdnější jsou srdce... / Beztvarý čas pohltil živé / a opět: Kladivo bez mistra mlátí hlava nehlava Mistra bez kladiva... Pyšně a rouhavě řve ta tlama... už nejsme dětmi Hudby, bolelo by to až příliš / stačí modla úspěchu / laciný pohár "vítězství" / víno vodou, klapky na očích / dospěli jsme, pravda, ale kam? / a opět a opět: navzdory vší "askezi & revoltě" mlsně olizují "bytí", hořkost jen pro blbečky / mrtvolné relikvie & muzea / banální, anální "mír" model mrtvých / a opět: umírat se dá i pomalu / falešné uspokojení / mámin prsík / stačí použít, zneužít a znásilnit / nejdokonalejším alibi "střízlivost" & (jen Husákova?) "normalita" / hlavně se nenechat nikým a ničím "zbláznit"! / Prostor nula, čas záhrobí / rozšiřuje snad mechanismus Poznání to, co se samo stalo mechanismem / korupce / zahrady plné trpaslíku společenského dění / a opět: sterilní 'čistota' přikázáním / náš zákazník náš pán / prodejný tapetový papír / & souhlas obdrží než to zaručeně "optimistické" a průměrné / drogy minulosti ve víru dostředivých spirál..." A tak to opakuji stále znovu (a nikdy toho není dost): Hudba nedokáže lhát ani tehdy, kdyby chtěla, vždy vydává svědectví pravdivé, (Karel) Gott sei Dank... proč umřela poezie známo hloubka citu nahrazena koketováním intuice zakrněla komerční ovládlo pole svou prodejností i já bych to rád viděl jinak žoviálněji ale jedni zestárli až příliš a ti druzí ? - dříve než se narodili zmagořili niente visto, niente audito, ho dormito... mafie narcismu privátního nebe teritoria a "továrna na absolutno" soudy definitivní ploché, mělké, prázdné, bezduché... - raději snesu ránu pěstí než tuto "zdvořilostní" hypertrofii nemocných "mocí"... - ne moc nemají věru žádnou... jsou psi, kteří si pamatují i kopance od svých pánů a přesto zůstávají věrni jsou to výjimky, ale potvrzují pravidlo páč jsou i vášně čisté ne, nejsem opěrným pilířem "lidstva" a ani jím nechci být stačí mi trocha radosti ale té tu prostě není je než nadnárodní vychcanost a týká se to všech dělají to s "elegancí" téměř dokonalou... slovům konec nutno přejít k činům páč pustit si hubu na špacír není uměním zrovna tak jako mlčet s pocitem uraženého člověk neznámou nikoli matematickým pojmem můj přístup k církvi je prostý přál jsem "být u TOHO" být s Ním a v Něm, oddat se mu zcela Ó pološílená která ses vloupala do mé duše bez varování nazýval jsem tě Láskou, skromností, pokorou a odevzdaností důvěrou, nadějí a Tvé "černé noty" se měnily v bílou v jas ale k čemu partitury, co zůstaly neslyšeny k čemu Tvá zoufalství, něha i zuřivost Ó Hudbo tvé zkurvení mou prohrou Tvůj pokorný zpěv o ničem pouhou masturbací krkolomného... a ze všeho nejtrapnější: "angažovaná tvorba" hvězd televizního nebe... Co proti tomu posvěcení Křížem ten kdo poznal, mluví o něm s ostychem ať děláš co děláš jde to mimo - alles Falsch ohnehin... moc toho nezbylo pár pomatených přátel jakási podivná církev snažící se dokázat že ona jediná je tou pravou vybíravá smečka snobských primitivů zdegenerovaných tu a tam muzikant, nesmírně laxní kterému vše JEDNO sesráno zdeptáno o čistotu nezavadíš upřímnost na hony vzdálena a krom vydírání zbyly než oči pro pláč... bolest bezdomoví už roztěkána a krutá pravda lepší, než prohnilá pololež teplá jak sračky z Neposkvrněného než nouze křupanství zdechnutí plivanec poplivali, vín tradice omezena na setrvačnost orientace nulová... a krach časoprostoru už není pouhou chimérou okupace tady i tam TICHO poslední tečkou směšné paruky parohy vlastně záchvat strachu panika kladivo bez mistra (Boulez) nikoli Mistr bez kladiva což nutno křeče intimního stvořeni pod obraz Krampf Kunst und Krempel wertloses Zeug aplaus množství jistota "přijatelnosti" hroby nestvořeného jakoby vše už bylo zatímco člověk dosud pouze v půli Cesty zlenivělé ucho necvičené už nedokáže rozeznat mezi plytkým (ve skutečnosti prolhaným) a opravdovým co tedy zbývá můj drahý? nic jiného než substanční theologie nic jiného nemám tudíž: zmobilizovat všechnu pokoru dokonce i tu, kterou nemáš jde do tuhého z poézie sračky až příliš pyšná neochota cosi tu chybí, není tu lidí chybí články v řetězu umožňujícího skutečné dotknutí se... otázka studu a svědomí vnitřně spjata s pojmem hříchu - dojde k němu tam, kde Bytí nahrazeno pouhou "tolerancí" ? studené milejší než beztvaré, vlažné, bez obsahu a vášnivá nevědomost lepší, než hrátky na "rozumnou vyrovnanost" slova mnohdy k ničemu chromá nic neříkající prázdná a bez obsahu sebevíc se snažíš vše bude brzy jinak fašizmus kolektivního odcizení dozraje ba dokonce se už tak děje ze říše Šavlů, Havlů, Pavlů do říše Meče a zdánlivého rozdvojení i to je funkčnost nic neuloženo "ad acta" (jak tvrdí MKČR) pokusní králíkové? - ah kdež! v noci ze včerejška na dnešek jsem opět málem zešílel zacházel měsíc, v mlhách, zahalený mraky a měl jsem dojem že už ho už nikdy neuvidím bylo mi jasno že se rouhali piškvorky ztopořeniny zpotvořeniny církve lupičů a teatrálních megalomanů což mám už dozajista v malíčku Vážený pane Kardinále, jako každoročně, ani tento rok jste si neodpustil Váš proslov k umělcům a proto mi nemějte za zlé, že se Vám dostává odpovědi. Vyjadřujete se v prázdných, devalvujících a líbivých frázích, používáte terminologii která je umělci samozřejmostí, snažíte se vyvolat dojem, že jste jakousi "hybnou pákou Duchovna", zatímco s Vaším souhlasem dochází ke kulturní genocidě, která nemá v poválečných dějinách německa obdoby. Opětovně Vás proto přátelsky vyzývám k tomu, abyste nechal umělce na pokoji, nemáte-li ve svém repertoáru krom nabubřelých slov nic jiného, než povýšenecké mlčení a vše negující aroganci tam, kde šlo o SKUTEČNÉ setkání kultur, nikoli "per hubam", nýbrž skrze zcela konkrétní skutek... Jako občan svobodného státu Vás ještě jednou žádám, abyste dodržoval etická, elementární LIDSKÁ práva, a když už ne ta, pak přinejmenším úvodní slova bavorské ústavy. Ano, dvěma pánům skutečně nelze sloužit. Buď budete i nadále fandit všenegující nekrofilii klerofašistického (pak se vyvarujte i falešného alibicionismu) či řečněte si k umělcům, ale chovejte se pak jako oni, jako ti, kteří žádná práva nemají, nýbrž jen povinnosti, což tuším není Váš případ... S pozdravem Váš dB 2.března 1998 D-83416 Saaldorf An Friedrich Kardinal Wetter München anebo ještě něco "lepšího": Dr. Otto von H a b s b u r g, c/o Steinbrünning, 1.9.1998 Velevážený pane doktore, zvolil jste si za thema přednášky ve Steinbrünningu oblast, se kterou jsem byl prakticky konfrontován víc jak deset let, v umělecky nejproduktivnějším věku. V roce 1975 jsem byl pseudokomunistickými manýrami donucen opustit vlast - a nebýt holandského přístřeší, asi bych se dodnes toulal Evropou, jako bezprizorní, lidské důstojnosti zbavený netvor. Jak to souvisí s Bavorskem a s místem Vašeho vystoupení? Je Bavorsko skutečně kulturním, právním a sociálním státem? Obávám se, že nikoli. Několik kroků od místa pravidelně se konajících mega-show, stojí malý, krásný, vodním příkopem obehnaný kostelík, jedna z bavorských idylek par excellence... V roce 1987 se v něm poprvé a naposledy odehrálo cosi, co nenechalo klidným nikoho ze zúčastněných, Týden té nejskvělejší, nejkomornější a především nejniternější Soudobé Hudby, s převážně liturgickým zaměřením. Všechny večery byly neobvyklou ukázkou toho nejlepšího co měla Evropa onehdá k dispozici v této oblasti, byl přítomen rozhlas i televize, zájemci, posluchači i účinkující se dostavili z daleka, bylo "vyprodáno" a nesponzoroval to nikdo jiný, než sám Duch Svatý, nebojím se říci, neboť o pouhý rok později se dostavilo hotové peklo, které nedokázala umenšit ani "sametová evoluce" v mé rodné zemi, naopak: chtě-nechtě jsem si musel začít všímat i paralel, které se projevovaly nejen v Čechách a na Moravě, nýbrž i zde, v místě mého bydliště, aby pak (dotvrzeny postojem zdejších úřadů) dostaly jméno a společného jmenovatele: KLEROBOLŠEVISMUS... Ne, nepřeháním, vše možno písemně doložit dopisy z nejvyšších státních, kulturních i církevních institucí, kterých dnes již víc než stovky... Nejsem politik, ani diplomat a nehodlám jedno či druhé dávat do uvozovek jen proto, abych se mohl mylně pyšnit tím, že "s těmito věcmi nemám a nechci mít nic společného", jak obyčejně tvrdí většina tzv."lidí" až do doby, než korupce, pokrytectví i alibicionismus ohrozí jejich vlastní půdu pod nohama, snad teprve pak (možná - a kdo ví zda vůbec) procitnou z přízračné letargie ke karikatuře křesťanství, "kulturního" (zbytnělého v pouhou tradici), k šaškárnám právního (kde umělec práv nemá) a tudíž i sociálního... Ano, křesťansko sociální unie by mohla být jednou z rozumných platforem, na níž by se lidé mohli dorozumět bez ohledu na rasový původ, někdejší rodiště či státní příslušnost... Ale je tomu skutečně tak? Co mluví proti? Kdo tu má vůbec co reptat! Jaké má argumenty? Umění není modlou, ani pouhým zrcadlem společnosti. Podobně jako život církve, řídí se principem povinnosti, aktivní, účinné a hmatatelné lásky k bližnímu, vše ostatní, jsou pouhé kecy, redundantní šmarn, trapný alibicionismus, ctižádostivost a pokrytectví... Bavorsko v Evropě JE, je to prostě geografický fakt a plní v ní svou roli, tak jako všade jinde, i zde vládne odcizení, lež, nekrofilie... Kdybych to už neznal nazpaměť, děsil bych se toho. Lidé se sejdou, pokecají, vyslechnou si pár švejkáren u pivního stolu a je jim spolu dobře, mají se rádi, je to zdravé, komunikují mezi sebou a to stačí, "kulturní" (rozuměj umělý) život je možný jen ve velkoměstě, tak co! Nám stačí dechovka a buřty s pivem... koneckonců pan farář tomu nějak! rozumí - a toho se třeba držet... Zkrátka: kultura ano, jistě, ale NE TADY, sem se "to" prostě nehodí a basta... Jsem z rodu Husitů a proto jsem vsadil na sedláky. Nevěřím na dobu která "přijde" (ale přijít už nemusí, když se do té doby pobijeme), nevsadil jsem na černé díry v srdcích tzv."intelektuálů"... Steinbrünningský Týden 1978 nebyl snem. Krom toho, že onen kostelík dodnes stojí, existuje i bohatá akustická i textová dokumentace, kterou jsem záměrně (v tomto naprosto nerovném boji s církevní "vrchností") dodnes nepoužil... Nešlo o vizi, nýbrž o přímou realizaci uměleckých cílů... Když jsem žil po celé Evropě (rozuměj Vídeň, Paříž, den Haag, tyrolsko, Utrecht, Amsterdam i Řím) neměl jsem pocit, že bych byl "cizincem". Zde tento pocit mám... Ale proč? Nemohu za to, že zde žiji. Intervalové tóniny a Strukturální harmonie, kterou mi bylo dáno objevit v roce 1977, způsobily, že jsem byl "uvržen" do Evropy, jako do svého domova... Ale jak tento "domov" vypadá zde, v místě kam se mnichovský ordinarriát odvažuje zasahovat tak, jakoby byl znalý situace a prostředí? Kardinál Wetter zde skvělým příkladem: dodnes hlásá své špruchy k umělcům, ale skutek utek... Oficiální, ničím a nijak nezdůvodněný zákaz výšezmíněného Týdne, podepsaný generálním vikářem (Dr.Simon, GV- Nr.5014/94/RS) dodnes platí... Ještě nikdy v dějinách se nestalo, že by se stát, církev či dokonce dnes již panevropské instituce(!) přehnaně staraly o ty, kteří dali lidskému společenství nejvíce... Nicméně Hudba i její dějiny v sobě pořád ještě mají zvláštní moc (nejsou pouhým zrcadlem společnosti), absenci lásky a porozumění mezi lidmi si dějiny hudby vždy vykládaly po svém, vždy zázračně vyřešily thema strachu i averze k soudobému, nikdy nebyly "až příliš pokorné", nekoncipuje je žádný "giga- pius"... To, co produkuje zrůdnosti časem zlikvidováno a po smrti stavěny mohyly mučedníkům, kteří se věnovali hudební praxi i teorii "nadarmo", jelikož zdravou silou není žravost a kvantita, nýbrž kvalita. Hudba se vlastně už velmi dávno stala naučným slovníkem přehmatů a kriminálních dějin tzv."duchovenstva", které se nikdy neštítilo šaškáren přeorganizovaného, hierarchického hodnocení a velkopanského rozhodování o tom, co smí býti důležité a co ne. Oplzlé radovánky davu se časem projevily jako falešné a mánie všeobecného odcizení přinesla vždy než výplody hlouposti, zla a pustin ducha.... I nyní žijeme v době, kdy obludnost "intelektuálního" produkuje než pouhé zmetky... Poezie, ta vskutku noblesní, si neklade nárok na uznání, dává tvar společnosti, jakkoli záměrně likvidována. A dodnes nezdechla. Politická síla, která si dala do vínku úkol rozhodovat o tom, co kulturou je a co jí není, která se drží falešných pozlátek kýče, - je vlastně už hřbitovem, ztrátou orientace... Ještě nikdy nebyla Evropa ve větším nebezpečí, než právě nyní, v době Internetu a záplavy informací... Fekálie již jednou stráveného předkládány za potravu... Nikde v Evropě jsem se nesetkal s takovou mírou církevní xenofó-bije, jako zde. Mnichovský ordinarriát zřejmě o živé a žité víře nemá ani potuchy. Jeho šaškárny pseudopolitického, zde nejsou řešením. Ne, nejsem prorokem a ani jím nechci být, žiji Zde a Nyní. Štítím se bezbarvého neurčita, bojkotu kultury, za nímž vždy (jakkoli skryto) sterilno a degenerace. Žiji na dědině. Pozoruji zdejší "radovánky", gaudi, jak se říká... Pozoruji místní klaustrofóbii i její opak, strach z otevřených prostorů... Zločinnost registrovaná bavorským státem jako církev "římsko katolická" mě prostě fascinuje svou prušáckou "dokonalostí"... Dějiny Světla však nejsou tyranií, ani terorem. Glorifikování sebe sama nemá nic společného s poselstvím Kristovým. Doufám, že to chápete... Arcibiskupské paláce se již dávno staly nedobytnou pevností... Člověk by čekal, že politické události posledních let konečně uvolní i po desetiletí ztuhlé umělecké směry, aktivitu, která byla uměle blokována železnou oponou a jejímž cílem i výsledkem byla dezinfekce k sterilitě... Došlo k naprostému zablokování jakékoli kulturní výměny prostřednictvím falešného, přeorganizovaného, až příliš chtěného a nespontánního. I to je dnes aktuální. Spontánní likvidováno finančními aspekty, nepřátelstvím, žárlivostí, ba záští, neochotou úřadů a ministerstev kultury pochopit pravý význam "jakýchkoli kulturních akcí, které nebyly naplánovány", odsouhlaseny a podporovány shora... Ó, jaká absurdita! a tam, kde zdupáno nadšení, volají později tatáž ústa po nutnosti individuální, svobodné a věru křesťanské aktivity (což opět Kardinální chyba!) - Jak tomu rozumět? Co si o tom myslet? Jde o hloupý šprým? A co je za ním? Neznalost situace? Záměr? Komunikační porucha? A kdo ji způsobuje? Co si myslet o cynické praxi obsažené ve slovech "žádná odpověď je TAKÉ odpovědí"? Znamená snad povýšenecké mlčení něco jiného, než pyšnou, mocipánskou, cynickou nadřazenost? Koho nad kým? Z jakých důvodů zde nastolován středověk horší toho, ze kterého jsme se právě tak pracně vymanili? Svoboda je dozajista užitečnou věcí. Pravda ještě nikomu nezkřivila vlásku na hlavě. Ale čemu, komu slouží lež, přetvářka a alibicionismus, to opravdu nevím... Umělcům věnujícím se (v jakékoli podobě a formě) sakrálnímu umění dozajista nehrozí ztráta orientace, naopak, hrozí těm, kteří vanutí Ducha utloukají... Kdybych neměl naději, že jednou dojde ke zcela harmonickému propojení umění a vědy s přirozenou zbožností, asi bych se nenamáhal s tímto šriftem, komponoval bych si i nadále do šuplíku příležitostné skladby, věnoval bych se tomu, co mi jde jaksi samo... Sploštění religiosity fundamentalismy všeho druhu mne však i ve spánku děsí, jakkoli maskováno zákony či "žoviální lidskostí"... Za krásu považován kýč, vše "co se líbí" a co je "úspěšné" - i když pouhou kulisou, potěmkinskou vesnicí... Mnohé, co bylo zbožným snem několika jedinců, stalo se dnes skutečností... I odvahu postavit se zlu, nespravedlnosti a bezpráví ( která jistě není k zahození) lze cílevědomě zredukovat na minimum... Vaše přednáška o roli Bavorska v Evropě je skvělým příkladem perfektní kamufláže jednoho ze zločinů místní "katolické církve". Zúčastnit se jí nemohu, nesmím. Z principu. Z toho co se tu děje (respektive NEDĚJE) je mi převelice smutno. Jistěže bych si rád vyslechl alespoň několik povzbuzujících slov. Potřeboval bych je právě dnes a více, než kdy jindy, ale k nim, jak znám okolnosti, nedojde, naopak: bude glorifikováno, oslavováno nevykonané, tak jako vždy za pivním stolem... Můj vlastní národ na to zašel před lety a dodnes se z toho nevzpamatoval. Kristus totiž neučil univerzitní profesory, nýbrž prosté lidi... Můžete-li něco učinit proto, aby Steinbrünningský Týden směl nadále existovat (je zakázán již deset let - a to by snad mělo stačit), byl bych Vám vděčen... Bylo by šílenstvím věřit v dnešní době na zázraky. Ale i ony se dějí, je možné je stvořit, učinit je realitou, udělat vše pro to, aby se OPĚT STALY, jste-li skutečně věřícím člověkem, jinak Vám budiž odpuštěno předem... V hluboké úctě Váš dB... / ze všech stran než kravál - život v Pravdě se stal nesnesitelným a možná že ani není tak scestné "lidem" se pokud možno vyhýbat - zrůdnost "demokratické" tyranie v níž vládne to nejprůměrnější z neschopného učinila poslední tečku - žel právě "doma" takže zbyla cizina - se vším všady "evropská integrace" postavená na hlavu páč bez křídel... paleček dolů a je to... odvaha a pokora už není propojena spíš propíjena zhrdáním vírou, nenávistí nebezpečné de-generace, huhilismem "umění"... škoda, co Bůh dal, to vzal... cítím než strašlivé prázdno, které nejsem schopen nijak zaplnit...    * * *  

---

---

---

  kolem sebe vidím než podivnou krásu, zbožnost jakousi

Vážený pane Magistře,
pomalu začínám chápat, proč u nás beztrestně mizí statisíce,
zatímco stovkám občanů zbyly než oči pro pláč a pár vychcánků se
pochechtává odkudsi zpozaroží nad tím, jak perfektně funguje
bermudský šlendrián, umožňující zpronevěru desítek miliónů
korun... Vašemu dopisu (za správnost vyhotovení: Čmoková,
17.8.98) upřímně řečeno nerozumím. To, co jsem z něj pochopil,
by se dalo shrnout asi takto: Utrápíme tě průtahy a paragrafy a
budeme to dělat tak dlouho, až nad vším raději mávneš rukou a
přestaneš se domáhat takových nesmyslů jako spravedlnost, právo,
objasnění, potrestání viníků, zjednání pořádku a nápravy. Vinen
je postižený a má-li kdo titul JUDr, pak je dozajista velký pán,
asi ví co dělá a raději se nemíchat... Superabsurditou pak
odvolání do 14 dnů "prostřednictvím soudu podepsaného"... Ale
abychom to nezamotali ještě více než čísi vkus zřejmě potřebuje:
dne 27.4.98 nás informovalo Policejní Prezídium
(Čj.PPR-428/OKS-98) o tom, že předchozí podání (ze 13.4.98)
"zasláno jako stížnost do usnesení na Okresní státní
zastupitelství v Písku", zřejmě k rukám Mag.Hemalové, která buď
chronicky mlčí (což je dozajista to nejpohodlnější) anebo
slaboduše papouškuje "výsledky šetření místních policejních
orgánů" odporující nejen pravdě, nýbrž i etice povolání a
logice. Tento začarovaný kruh měl údajně vyřešit JUDr.Kracík,
byly provedeny výslechy, ale dodnes chybí (jak už jsem
zdůraznil, mnou prý podepsaná) PLNÁ MOC... Pochybuji o tom, že
je ve státním zájmu retušovat zločinnost jakýchkoli rozměrů, v
jakékoli podobě. Ale kdo ví? V každém případě "Ministerstvo
Kultury ČR ukládá všechny šrifty týkající se SHN/39815 již od
samého počátku této skandální záležitosti ad acta" (tolik
citát), takže si možno udělat obrázek o tom, kde vlastně jsme...
 
Nicméně bylo by mi ctí, kdybyste příště dokázal odpovědět
osobně, bez právnických kliček a neosobního "dávání na
vědomí"... Pomohlo by to mnohým... TUDÍŽ: podávám tímto odvolání
k Městskému soudu v Praze, ve věci Bojkotu SNH/39815, pro
naprostou neschopnost Okresního soudu v Písku i Obvodního soudu
pro Prahu 4 (důvodem zřejmě bydliště JUDr.Otakara Kracíka) a
žádám, aby bylo objasněno následující:
 
1/ proč nebyla provedena řádná registrace SNH/39815 (namísto ní
ÍČO "Agio GROUP", Brno)...
2/ proč JUDr.Kracík včas nesdělil, že mu pozastavena licence k
právnické činnosti...
3/ kdo se skrývá za firmou PROSLUP (+ trapné drama kolem
provizorních prostor v Písku)...
4/ záhadně cynický postoj Obecního ouřadu v Pasekách (39815 -
Tálín) k tehdejší sponzorce celého projektu
(E.Prieller/JUDr.Taraba,Vítek,etc.), ke kupní smlouvě i
notářskému zápisu ohledně čp.22 tamtéž...
5/ cíle a záměry výšezmíněné ignorace MKČR...
6/ proč nám ani na jeden z dopisů nedokázal odpovědět (či
alespoň potvrdit příjem dopisů) "kulturní odbor" kanceláře
prezidenta republiky...
7/ a v neposlední řadě: proč se pan Tomáš Brožák (shodou
okolností můj bratr) dodnes opovažuje trvat na nesmyslném, nijak
nezdůvodněném "zákazu" našich (již za tehdejších okolností,
velmi skromných) seminářů o Umění a Víře v objektu (Paseky
čp.22, 39815), který získal skrze podvod, krádež a vandalství...
 
Za brzkou odpověď, vděčný
Daniel B r o ž á k
c/o D-83416 Saaldorf
4.9.1998
 
Na vědomí: Obecní úřad v Pasekách, 39815 Tálín
Dr. Václav Havel, Praha

Sehr geehrter Herr Pfarrer!
Wir von der Europäischen Konferenz der Veranstalter neuer Musik,
die sich aus Mitgliedern aus ganz Europa von Lissabon bis
Hämeelinna (Finnland) zusammensetzt, würden uns sehr freuen,
wenn die sehr wertvolle Initiative der "Steinbrünninger Tage"
wiederaufgenommen werden könnte. Wie uns Herr Brozak mitteilt,
besteht seitens der Gemeinde und von Herrn Bürgeirmeister Albert
Rott volle Unterstützung des Projektes und es wäre sehr schön,
wenn auch Sie, Herr Pfarrer, die Veranstaltung der
Steinbrünninger Tage befürworten würden. Selbstverständlich
richten sich die Organisatoren zeitlich ganz nach Ihnen.
Vielen Dank für Ihr Bemühen!
Mit freudlichen Grü8en
Klaus Ager
President der EKVNM
 
...o deset let později: "Wir möchten Sie herzlichst bitten,
alles mögliche zu tun, so daß die Steinbrünninger Woche für Neue
Liturgische Musik nach langer Zeit endlich wieder mal
stattfinden kann. Der Veranstalter Herr Daniel Brozak ist schon
mit Ihnen in Kontakt. Wir hoffen, daß die Gemeinde diesem
Projekt die Unterstützung geben wird, die es braucht"...
(EKVNM,1998)

dnes už to není Herodes, kdo křesťany a jejich pastýře

pronásleduje, dnes jsou nepřátelé církve v církvi samotné. Už

Pavel VI o tom mluvil. Jsou to svobodní zednáři a komunisté ze

všech zemí "v křesťanském rouchu", kteří chtějí zničit autoritu

Svatého Otce. V kolínském prohlášení ze 6.ledna 1989 podepsalo

asi 150 profesorek a profesorů teologie z Německa, Rakouska,

Švýcarska a Holandska Dokument proti papeži a jeho učitelskému

úřadu. Sv.Otec přiznal, že "tento úder byl pro mě bolestnější,

než atentát Aliho Agcy". Rozumíme tomu, neboť toto znepřátelení

přichází od těch, kteří jednotu se zástupcem Krista na zemi měli

žít co nejtěsněji. Nepřátelé Jana-Pavla II již očekávají jeho

konec. 22.září 1996 napsaly italské noviny La Republica: "Ve

vatikánských komnatách se diskutuje hypotéza odstoupení papeže.

Čas ?po Wojtylovi? již začal". O něco níže pak: "dekrety

Jana-Pavla II mají již jen omezenou časovou platnost". Začíná se

s přípravami konkláve, jakoby Sv.Otec již nebyl na této zemi.

Ale plány Boží jsou jiné. Jan-Pavel II má poslání dovést církev

do 3.tisíciletí. Jako papeži z Polska náleží k jeho pontifikátu,

darovat církvi Milostnou neděli Slitování, tak, jak Ježíš sdělil

bl.Faustýně. Bylo by krásné, kdyby nám i Marii provolal jako

Spoluvykupitelku ve formě slavnostního dogmatu. Lidsky viděno,

není tu řešení. Ale jako modlitba křesťanů v Jeruzalémě

způsobila zázračné osvobození Petrovo, tak může i naše modlitba

přispět k tomu, že se Boží plány s dnešním Petrem zcela vyplní.

Naše modlitba musí být tak silná, aby zničila nepřátele. Modleme

se vroucně, vytrvale a s nadějí! Srdečně žehnám, P.M.Hnilica, SJ

 

Drahý bratře v Kristu,
trvalo to rok, než se Vaše provolání z 29.9.96 ocitlo v
tisícero kopiích na stole sáldorfského kostela, hned za dveřmi
vedle vchodu, tak, aby si každý mohl udělat obrázek o tom, v
jakéže kulturně-politické farnosti se vlastně nalézá... Myslím,
že už jsem to četl kdysi, kdesi před rokem - či mě o tom někdo
informoval - v každém případě byl dojem jiný než dnes. Jistě mi
nebudete mít za zlé, když to jako správný "papeženec" (tak mi
totiž nadávají ti, kteří mi mají za zlé mou prý tak pomýlenou
ideu konverze ke katolické církvi) budu trochu komentovat: Je
absurdní, že právě ti, kteří se nanejvýš proviňují proti volání
Lásky (svým způsobem jsme to jistě všichni, ale přesto možno
definovat určité rozdíly) se dovolávají autority Sv.Otce - či
dokonce Kristovy. Vím o čem mluvím, pozoruji tuto tragickou
skutečnost v obci kde žiji už deset let - a nutno říci, že to,
co bývá mylně označováno za "fundamentalismus" (zřejmě od slova
Fundament, tj. základ), ve skutečnosti podrývá autoritu
katolické církve nejvyšší možnou měrou. Pokusím se to dokázat:
Jak mi bylo sděleno ze Státního sekretariátu, Sv.Otec se denně
modlí za spojence i nepřátele jednoho z nejpozoruhodnějších
kulturních projektů, který se uskutečnil v r.1987
(Steinbrünninger Woche), ale již o rok později byl nenávistnými,
mocipánskými praktikami mnichovského ordinariátu (jmenovitě
kardinál Wetter, generální vikář Simon, biskup Schwarzenböck)
zakázán a tento zákaz trvá, naprosto bezdůvodně a sveřepě
dodnes. K jaké církvi tedy patří toto bavorsky barbarské vydání
katolicismu? K církvi Římsko-katolické? Pochybuji o tom. Naopak:
jsem si naprosto jist, že právě tito "lidé" (ono je opravdu
těžko nedat to do uvozovek) dělají vše proto, aby autoritu
Sv.Otce podrývali, nikoli slovy (k tomu jsou příliš zbabělí),
nýbrž skutky. Lhostejno, že o tomto zákazu ví už půl Evropy,
lhostejno, že Svatý Otec dělá vše proto, aby nevznikla "německá
církev", lhostejno, že voláno po apoštolátu laiků, lhostejno, že
dnes už i malé dítě ví, jak stav umění (obzvláště hudby a
především té liturgické) psychicky (vědomě i podvědomě)
ovlivňuje duševní zdraví či patologické stavy celých generací.
Patologie moci, jako pozůstatek totalitních režimů, se usadila
přímo v hlavách (o srdcích nemluvě) těch, kteří hubou hlásají
pravý opak: pokoru, odvahu k Božímu vedení, skromnost, naději a
lásku. Nenávist není řešení. Xenofobie už vůbec ne. Žiji v tomto
"Gemeinde" už víc jak deset let. Když porovnám dnešní atmosféru
soužití s dobou před deseti lety (tenkrát ještě existovala ona
železná opona), pak musím konstatovat, že horší opony než v
lidských srdcích není. Betonová zeď je překonatelná, "lidská"
tupost nikoli...
Situace u nás (rozuměj v českých zemích a na Moravě) není o
mnoho lepší. Kdyby tomu tak bylo, vrátil bych se už dávno domů.
Na Církevní konzervatoři v Kroměříži (mimochodem: spadá pod
církev evangelickou, Husitskou, katolická církev se nikterak,
krom alibicionistického objevení se děkana Říhy na zahájení
školního roku) nepodílí: naopak, poznal jsem na vlastní kůži jak
chutná ekumenický "dialog", když jsem z pověření ředitele
orodoval za mé žáky, katolíky, zda by směli vystupovat při
nedělních, katolických bohoslužbách... Bylo mi řečeno, že se
"žádné experimenty konat nebudou!" - a tím učiněno za dost
kultuře válící se dnes v prachu slaboduchosti, ve městě, kde
působil nejen Jan Milíč z Kroměříže, ale i Vejvanovský etc.
Zkrátka: k tomu, abychom bezezbytku naplnili odkaz J.P.II tomuto
světu, kulturně a s nadhledem dříve tak těžce zkoušených, k tomu
máme ještě daleko. Je paradoxem, že jeden z nejkulturnějších
papežů (ne-li ten nejkulturnější) v celé historii katolické
církve, má za spolupracovníky naprosté ignoranty v této oblasti.
Je krásné, že jste se ho zastal. Ale ještě krásnější by bylo,
kdybyste pochopil, že církev funguje i zdola, ze země, ze soli a
prachu, v potu tváře, z kořenů kultury obyčejného lidu a nikoli
jen shora, pyšně mocipánsky, ve skutečnosti však ustrašeně, jak
dáváno dnes a denně, povýšenecky najevo...
Údy Kristovy skončily (a dodnes končí) na kříži, o Kristu
živém, vzkříšeném, nikde ani zmínky. Přeháním? Systematická
genocida sakrálního umění inscenovaná mocipány "dnešní" církve
je soudobým jevem. Stačí laciný kýč a potlesk davu, "droga
úspěchu", jak o tom (žel pouze ústy) sám kardinál Wetter s
oblibou hovořívá. Skutek utek'. Zákaz "Steinbrünninger Woche für
neue Liturgische Musik" dodnes trvá. Nic nepomohou časopisy
tištěné na krásném, a jistě drahém křídovém papíru
(př.."Begegnung" mnichovského ordinariátu - Msgr. Gerhard Ott),
nic nepomohou alibicionistické kompoziční soutěže pod záštitou
kardinála či biskupa. Dokud bude smět být umělec vyhozen z
kostela (aniž zahrál jedinou notu, jak se mi stalo př..i na
Sv.Kopečku u Olomouce), dotud bude panovat bezpráví, útisk
opravdového umění, neprolhaného, čistého. Ano, jsou vášně, které
očisťují. Jednou z nich je ochota trpět pro spravedlnost. V
katolické církvi dneška k tomu má tvůrčí člověk i umělec,
nekonečně mnoho příležitosti...
Modlit se za nepřátele je jednou z hlavních povinností
křesťana. Poslední věta Vašeho zvolání ze 29.9.96 však mluví o
"zničení nepřátel". Jak je to možné? Neučil Kristus cosi zcela
opačného? Kam tím směřujete? Nepodrývá právě tato věta samotný
fundament Kristova učení tím, že vlastně (byť jakkoli nepřímo)
navádí k rozkolu a rozštěpení církve? Jde Vám snad o to? Kdybych
Vaše provolání četl někde jinde a ne právě v Sáldorfu (D-83416),
asi bych se pouze usmál, pomyslel si svoje a nikterak to
nekomentoval. Ale v obci, kde panuje strach, zbabělost, ignorace
a pokrytectví - to vidím jinak. Farář, který se chorobně holedbá
být zastáncem kulturní politiky J.P.II činí vše pro to, aby jím
nebyl. Hartusí slovy, hřímá hrozbami, chytá se lidských
slabostí, odmítá jakýkoli dialog, vysmívá se Kristu i Jeho
církvi. V podstatě patří do ústavu pro choromyslné. Ale dosud se
na ordinariátu nenašel nikdo, kdo by to doporučil. Naopak: má
plnou oporu jak děkana, tak všech členů místní "církevní rady"
(do které si dosadil "vlastní lidi", zřejmě po vzoru Saddama
Husseina či jemu podobných) a nakonec i samotného starosty obce,
který sice před volbou sliboval hory doly, ale pak i on
kapituloval před mocným "aparátem církve"...
Váš dopis přátelům Jana-Pavla II. mne oslovil osobně, přímo,
konkrétně a dalo by se říci, že i hmatatelně: desítku let, jsem
zde konfrontován (a to věru každodenně) s hrůzami, které
způsobuje zbabělost, pokrytectví, strach, nevlídnost,
svatouškovství, prázdná modloslužba namísto skutečné Bohoslužby.
Kdybych Váš dopis nenalezl ve stovkách exemplářů vyrovnán na
stolku hned u vchodu do kostela, kde nepanuje nic jiného než
pohrdání, faleš a nenávist, pak bych zůstal zřejmě lhostejný k
tomuto patetickému, milému sice, ale lehce kýčovitému projevu
lásky a věrnosti Sv.Otci, zrovna tak, jako tisíce a miliony
lidí, kteří s církví katolickou nechtějí mít či nemají nic
společného. Ale že se tak stalo právě zde, ba dokonce ještě po
roce od prvního zveřejnění, rád bych se s Vámi podělil o
starosti, které máte. Jako správný "papeženec" (dřívější nadávka
Husitů na katolíky) nemohu jinak, než rovněž zvolat: Za
Wojtylou! Jenomže s láskou, s porozuměním druhému a ne s přáním
brzkého konce všem nepřátelům. Nepřátel se nelekejte, na
množství nehleďte - doporučují slova staré husitské písně. Držím
se jich a totéž doporučuji i Vám. Paranoidní strach, stihomam -
dnešní církvi rozhodně neprospívá. Naopak: potřeba Milosti,
důvěry ve vedení Duchem Svatým, toho je nám potřeba, nikoli
chorobného strachu a stranictví...
Že je dnešní "lidská" společnost nemocná, víme. Víme však i
proč tomu tak je? Počátky všech duševních chorob leží v
autocenzuře, jakékoli poruchy v komunikaci pak vedou k
patologickým stavům (týká se to všech orgánů těla, duše i celých
společností), které jsou v pozdějším stadiu již neléčitelné.
Nechceme-li, aby k tomuto "konečnému stadiu" došlo (a to je
tuším i Váš případ), pak si nutno položit otázku, zda
komunikujeme s tímto světem, s okolím, s vnitřním stavem duše, s
církví a lidskou společností tak, aby bylo zaručeno optimální
prokrvení oudů. Není-li tomu tak, pak tělo zahyne, bez ohledu na
to, co tímto tělem je. V nejhorším případě (nedej ó Bože!) by to
mohla být i sama církev, ale ta by už v takovémto případě nebyla
církví Boží, solí země, nýbrž pouze a jenom tou lidskou,
naprosto bezduchou a prázdnou ve svých projevech... Takovýchto
"církví" už tu bylo koneckonců habaděj...
 
S přáním všeho nejlepšího Váš dB

Saaldorf 19.9.97

* * *
 
Milý Danieli,
konečně se mi podařilo sepsat dopis regionálnímu biskupovi
Schwarzenböckovi, jehož kopii přikládám. Doufám, že s jeho
obsahem souhlasíš, ba co víc - že bude úspěšnější, než ten,
který jsem psal Tvému domovskému faráři - do dneška jsem nebyl
poctěn ani tou nejmenší odpovědí, ať už slovní, či psanou.
Doufejme tedy protentokrát ve více štěstí! Srdečně Tě zdraví
Kaspar
 
Kaspar Städele
Pfarrer von Unterstein
83471 Schönau am Königsee
 
 

 

Nejctěnější pane biskupe, milý Franzi,

skrze lásku k duchovní hudbě, poznal jsem před lety také Daniela

Brožáka. Velmi se angažuje v Evropské konferenci pořadatelů nové

hudby a v jejím rámci chtěl uspořádat "Týden liturgické hudby"

ve farnosti Saaldorf, čímž chtěl vyvolat k životu dlouhodobou

záležitost. Toto však narazilo na potíže s místním farářem

Hubertem Hinxlagem, který kostelík ve Steinbrünningu pro tuto

aktivitu nechce dát k dispozici (přestože stojí již desetiletí

naprosto nevyužit). Pan Brožák mě poprosil, abych v rámci svých

možností pomohl přivést věc opět do pohybu. Těšilo by mě velmi,

kdybych k tomu nějak mohl přispět. Měl bych také velkou radost,

kdyby se tak stalo skrze Vaši blahovůli. Daniel Brožák je podle

mého soudu pravý umělec s velmi vysokou inteligencí a

neunavitelnou tvůrčí silou. Že umělci někdy nejsou tak zcela

manipulovatelní lidé, je Tobě i mně nejen na tomto příkladu

jasné - jsou ale velmi cenní a také v základu dobrochtějící

lidé, jak jsem směl - k mému uspokojení - poznat skrze mé časté

kontakty s panem Brožákem. Bylo mi také potěšením poznat

Brožákovy vynikající znalosti hudebního teoretika a skladatele a

také jeho mimořádné výkony jako sólového houslisty. Již často

hrál v našem farním kostele během nedělních a slavnostních

bohoslužeb ve spolupráci s různými z mých zdejších hudebníků a

vždycky k nejvyšší spokojenosti těchto mých odborných sil, jakož

i z mé strany - od účastníků bohoslužby jsem neslyšel žádné

stížnosti - ať už od místních, či od našich četných

prázdninových hostů. Již šedesát let se zabývám duchovní hudbou

a půl století jsem aktivní jako zpěvák i instrumentalista v

tomto, mně k srdci přirostlém poli, dokonce jsem se pokoušel

jako seminarista v Arcibiskupském semináři během mých posledních

let o soudobou kompozici liturgických zpěvů a jejich provedení

(např. "O Heiland, reiß' die Himmel auf!"), a jsem tudíž velmi

kritický k tomu co slyším, ale Vás mohou ujistit: ani v

Brožákových skladbách, či v jeho interpretaci, částečně ve

spolupráci s jeho žačkami, mne nic nerušilo. Shledávám pana

Brožáka jako šťastného, nanejvýš obdarovaného muže, který se

vždy dokáže vcítit do liturgického dění, jak to opakovaně po

kázání, během obětování a komunia dokazuje. Mnoho z nás kněží má

těžkosti identifikovat se se světskou a duchovní hudbou bez

předsudků, právě když jde o hudbu moderní, protože toužíme po

obvyklé, všeobecné lidské harmonii. Ale soudobá hudba je

(alespoň jak já jí rozumím) výrazem daleké cesty disharmonie,

klidu, i neklidné doby, často s bolestně shledávanými

disonancemi. Tak si vysvětluji naši přinejmenším citovou obranu

proti ní, obzvláště, když zazní při bohoslužbách. Něco je citově

akceptovatelné, něco se nám zdá nepříliš vhodné a o něčem možno

pochybovat, což jiní shledávají jako naprosto nepřípustné. Věř

mi, milý Franzi, už léta hledám vnitřní přístup k soudobé hudbě

- také mně se to daří jen částečně - u hudby pana Brožáka se mi

to daří. Je mi čím dál tím jasnější: nemůžeme žít věčně z

barokní a romantické hudby. Soudobá hudba je i v liturgii

otevřené čestné svědectví naší doby - a pravé umění k

budoucnosti se obracejících lidí je proti vkusu doby a masy

vždycky pěkný kousek v předstihu a bylo také v minulých

stoletích mnohokrát neporozuměno, později však velmi. Z toho

vyplývá: řekněme odvážné ANO soudobé hudbě, jejím skladatelům a

interpretům! Dávají nám - duchovním správcům - cenné nahlédnutí

do duší dnešních lidí, nechají nás zúčastnit se epochytvořících

premiér, vedou nás doslova k zažití nových plodů kultury, naší

často drtící a potom rozčilené doby. Milý Franzi, řekneš: pan

Brožák z církve vystoupil a nemá už v ní žádného práva. Možná,

že v Tobě vyvolal nepříznivý dojem. Řekl mi, že vystoupil nikoli

z důvodů nevíry či lhostejnosti, nýbrž ze zlosti nad

neschopností porozumět příkrým zamítnutím ze Tvé strany, po

pokusu o telefonní rozhovor, kterému předcházely různice s

místním farářem. Pan Brožák vidí, že zašel příliš daleko, a že

díky své výrazné umělecké pýše vylil s vaničkou i dítě, tím, že

v nanejvýš napjaté atmosféře už nerozlišil mezi člověkem (který

může z nervového vyčerpání přepjatě reagovat) a oním svatým

společenstvím církve Kristovy, skrze kterou je všechna spása

přístupna, včetně jeho. Z tohoto důvodu Tě prosím, milý Franzi,

tomuto nanejvýš obdařenému umělci opět otevřít nejen dveře ke

Tvému srdci, (co se týče Tvého pastýřského vlivu), ale i dveře

ke kostelíku ve Steinbrünningu. Cítí se být věřícím křesťanem a

má vážnou vůli opět oficiálně náležet ke katolické církvi a

přinést jí a jejím věřícím svou uměleckou práci. Umožni

znovupřijetí do našeho církevního společenství jemu, i

znovupřijetí Evropské Konference Nové Hudby, jejího odvětví nové

liturgické hudby. Na mezinárodní rovině Ti poděkují. Nám všem

spadne kámen ze srdce, když tento vytoužený i přáníhodný cíl

bude dosažen skrze Tvou ochotu, vstřícnost a Tvé příznivé

působení na místního faráře. Za Tvou vstřícnost duchovního

správce i lidské snažení, srdečně děkující i zdravící, rovněž

srdečně,

Tvůj Kaspar