Barvy Framar

Barvy Framar s. r. o. je firma specializující se na distribuci barev, laků a malířských potřeb. Od roku 1935 sídlí v pražských Modřanech, ale její založení se datuje už od roku 1905, neoficiálně však již od roku 1892. Framar (spojení jmen zakladatele Františka Martínka) vlastní pražská rodina Martínků již pátou generaci (k roku 2019). Během první republiky si Framar své produkty, nátěrové hmoty, taktéž vyráběl a následně distribuoval. Framarskými barvami malovali své obrazy i Josef Lada, Tichý, Rada, Zikmund nebo Hofman, kteří se aktivně podíleli na složení receptury olejových barev pro umělce.

Logo Barvy Framar inspirované původním designem zakladatele. Později přidán podnadpis.

Založení

Framar byl oficiálně založen roku 1905 jako živnost lakýrnická v pražské Liliové ulici v Domě ,,U Vořechovských". Otec zakladatel František Martínek starší byl vyučen ,,lakýrnický dělník-kočárník". Své znalosti a dovednosti zdokonaloval během odborného vandru po Evropě – Rakousko, Německo, Maďarsko.

Z počátku Framar, tenkrát zván FRANTIŠEK MARTÍNEK, zaměstnával 3-5 lidí personálu v letním období. V zimě pracoval František Martínek starší sám. S rozvojem živnosti však stoupal rozsah prací a potřeba fermežových barev. Proto František Martínek starší zakoupil nálevkový třecí stroj o obsahu 50 litrů poháněný elektromotorem. Barvy si třel jen pro potřebu vlastní živnosti, fermež, laky i pigmenty kupoval. Celoročně vyráběl asi pět tun barev.

Po první světové válce

V roce 1919 do firmy nastupuje syn, František Martínek mladší (narozen r.1903), jakožto učeň. Framar se stěhuje do nových prostor v ulici U Staré školy. Celoroční výroba barev se zvýšila na víc než deset tun, dílna byla vybavena tříválcem 80 cm, míchačkou na 100 litrů, postupně k nim přibyly i dva duplikátorové kotle, pod nimiž se topilo plynem.

Ve 20. letech 19. století si František Martínek ml. nechal patentovat ,,lakýrnický věšák”. Věnoval se i zdokonalování výroby barev. Pro svou tehdejší hlavní výrobní činnost – výrobu emailů na šperky – kupoval francouzskou pryskyřici a americkou tmavší k výrobě laku do tmele. Začal ve volném čase pracovat na prvních pokusech ve výrobě a vaření laků a emailů, ale navíc v průběhu dovolené podnikal s manželkou studijní cesty do ciziny. V roce 1929 na motocyklu cestoval po Švýcarsku, Francii a Itálii, o rok později autem Aero zavítal do Skandinávie a pobaltských zemí Estonska, Lotyšska a Litvy.

„Ze všech těchto států se nám v jakosti a čistotě práce mohou rovnati jen Rakousko a Švýcarsko. Francie uhýbá spíše do kumštu a řemeslně se nám nevyrovná. Naše sériové práce lakýrnické, bělost emailů, jejich lesk a odborné vypracování, to vše daleko předčí okolní státy.“ Tyto poznatky si zapsal do svého deníku.

V roce 1930 se František Martínek starší stal společníkem firmy Lakovar-chemická továrna, spol. s r.o. v Hradci Králové, s druhým největším podílem.

Změna majitele a hospodářská krize

V roce 1932 odkoupil František Martínek ml. firmu od svého otce v době nejhlubší hospodářské krize. Lakýrnické práce prováděl za použití vlastních barev, laků a emailů. Zprvu zaměstnával dva pracovníky, později se jejich počet dle potřeby zvyšoval. Dokázal předvídat vývoj na trhu a dle toho rychle usměrňovat vlastní činnost. Zúčastňoval se pravidelně veřejných soutěží svého oboru a v konkurenci 30-40 firem z celé Československé republiky končil vždy mezi pěti nejlepšími.

,,Konkurence nemohla pochopit můj způsob práce. Nemohla pochopit ani v té době dosti neobvyklý postoj k zaměstnancům. V čem spočíval? Šlo o to, že zaměstnanci se stali spolupodnikateli. Dohlíželi na mé kalkulace, k nim jsem si chodil pro kontrolu obtížných situací, viděli do mého účtování a znali přesně ceny, za které jsem zboží nabízel. A když toto všechno znali a viděli můj malý zisk, tím větší byla jejich snaha. Sami se totiž podíleli 15 procenty z mého zisku. Toto otevřené jednání se zaměstnanci vyloučilo z našeho středu nepoctivce. V té době jsem měl 40 zaměstnanců, což bylo v oboru rekordní množství. Po dvou letech se z nich vytvořil základní kádr 15 dělníků, na něž jsem se mohl nejenom spolehnout, ale z nichž mnozí mne ještě v agilnosti předčili. Dával jsem jim v jistém rámci naprostou volnost v jednání. Nikdy jsme nedělali víc jak 48 hodin týdně. Já sám jsem dělal manažera, šoféra, šéfa, chemika, nákupčího, vše muselo v mém případě jít rychle, musel jsem jít příkladem…“ - Deník Františka Martínka ml..

Období prosperity

V třicátých letech se firma rychle rozrostla. V roce 1935 dostavěl Martínek ml. výrobní objekt v Modřanech pod označením „František Martínek, výroba barev a laků Framar.“ Varna s hliníkovým kotlem o obsahu 800 litrů a dvěma kotli o obsahu 200 litrů. Třecí zařízení pak sestávalo ze čtyř stojatých „třívalců“ a tří míchaček, vyráběly se zhuštěné oleje, fermeže a laky.

Roku 1938 získal Framar smlouvu na nátěry sloupů elektrického vedení po celé Praze. Stalo se tak díky nízkým cenám, které konkurence nebyla schopna nabídnout. Důkazem kvality výrobků bylo i to, že nátěry vydržely celých deset let.

V roce 1939 byl zakoupen vedlejší pozemek v Modřanech a postavena továrna – nová větší varna a zapuštěný zásobník na ředidla o obsahu 10 000 litrů. Počet zaměstnanců se rozrostl na 18 dělníků a jednu až dvě administrativní pracovnice.

Již předtím v roce 1938 Framar opostil původní krám U Staré školy, pronajala si nový, podstatně větší, v Pařížské ulici 38. Nájem byl sice vyšší, ale výhodná poloha na očích mnoha kupujících investici plně vrátila. Výloha obchodu dostávala každé dva týdny novou podobu (obrazy, sochy, keramika, vše spojeno s firemními tubami barev pro umělce). Do obchodu mířilo stále více odběratelů zvučných jmen v československém malířství, např. Lada, Tichý, Hofman, Rada, Zikmund. Právě při výrobě olejových barev pro umělce firma úzce spolupracovala s významnými výtvarníky. Ti dávali své posudky na jasnost barevných tónů, konsistenci, světlostálost, atd. Kvalita výrobků se tak neustále zvyšovala. Řada z nich docházela do výrobny v Modřanech a zúčastňovala se míchání i tření, konečné fáze a plnění tub.

Období socialismu

Po válce se František Martínek ml. opět vrátil do čela firmy.

„Opět jsem pomáhal na nejhrubších pracích, abych pozvedl morálku. Ráno jsem zatápěl hodinu před příchodem zaměstnanců a již v 7,05 h pracovali všichni pilně a v teple. Zprvu nás bylo šest, 9 postupně stoupl počet na 18.“ – Deník Františka Martínka ml..

Lakýrnická činnost byla zastavena a Framar se soustředil pouze na výrobu nátěrových hmot. Podstatně se rozšířil její sortiment, téměř třetinu produkce tvořily umělecké barvy-vodové, anilinové, temperové a olejové. Úspěšný rozvoj firmy byl však přerušen v březnu 1949, kdy byla na firmu uvalena národní správa.

27.prosince 1949 byl nucen František Martínek předat výrobu včetně osazenstva národnímu podniku Spojené továrny na barvy a laky.

„Byla k nám dosazena národní správa a mě bylo slíbeno, že výroba zůstane pohromadě s celým kolektivem, podnik půjde dále a já budu pracovat jako mistr. Dopadlo to však vše jinak. Během krátké doby bylo všechno zařízení sešrotováno a firma přestala na dlouhou dobu existovat. Její prostory převzala továrna Chirana, v níž jsem mohl pracovat jako šofér a závozník.“ – Deník Františka Martínka ml..

František Martínek ml. byl následně poslán do komunistického lágru v Jáchymově. V roce 1953 se vrátil ke svému lakýrnickému řemeslu v Barrandovských ateliérech. V důchodovém věku, do svých 75 let, dělal lakýrníka pod tehdejším Národním výborem. Ve volném čase se věnoval cyklistice a trampingu. Pomáhal zakládat osadu Ztracenka.

„Byla k nám dosazena národní správa a mě bylo slíbeno, že výroba zůstane pohromadě s celým kolektivem, podnik půjde dále a já budu pracovat jako mistr. Dopadlo to však vše jinak. Během krátké doby bylo všechno zařízení sešrotováno a firma přestala na dlouhou dobu existovat. Její prostory převzala továrna Chirana, v níž jsem mohl pracovat jako šofér a závozník.“ – Deník Františka Martínka ml..

Po sametové revoluci

V roce 1991 byla Ing. Jiřímu Martínkovi, syn Františka Matínka ml., vrácana na základě restitučního zákona část dílen. Jednalo se hlavně o prázdné budovy bez jakéhokoliv zařízení, které povětšinou rozkradlo. Další majetek zabavený státní správou dostal J. Martínek až po osmi letech soudní se.

Pomocí dvoumiliónové půjčky byl Modřanech v roce 1992 otevřen velkoobchod s nátěrovými hmotami. Framar se snažil zaměřit svůj prodej do oblasti především malých a středních firem se zaměřením na stavebnictví, malířské a natěračské práce, kovovýrobu, zpracování a úpravu dřeva a na specializované prodejny.

V období 1991-2002 firma nesla název ,,Ing. Jiří Martínek – Framar”. Sám Ing. Jiří Martínek vystudoval Vysokou školu chemicko technickou (1966). Posléze dokončil i studie zaměřené na ekonomiku na Vysoké škole lesnické a dřevařské ve Zvolenu.

V roce 1994 byl zakoupen z Finska tónovací automat plně řízený počítačem-systém Monicolor, v roce 1997 pak další od stejné firmy-systém Temacolor.

Na začátku nového tisíciletí do Framaru vstoupila i dcera Ing. Jiřího Martínka, Monika Bílková Martínková. Vystudována grafičkou.

Barvy Framar s.r.o. a současnost

V současnosti má Framar přes 7 000 registrovaných klientů.  

MOŽNÉ PORUŠENÍ AUTORSKÝCH PRÁV

Část obsahu této stránky, přístupná nyní pouze v její historii, byla odstraněna kvůli podezření z porušení autorských práv, neboť se nápadně podobá textu z: https://www.barvy-laky.cz/o-nas/?&force_sid=dcq6f1g69ofifp81p5nsab6g13 Tato stránka je proto nyní zapsána na Wikipedie:Porušení práv. Odstraněný text bez vysvětlení neobnovujte. Pokud jste autorem materiálu a souhlasíte s podmínkami naší licence GFDL a licence CC-BY-SA 3.0, pošlete prosím souhlas e-mailem dle pokynů na Nápověda:Svolení autora nebo na internetové stránce, ze které text pochází, uveďte jeho licencování dle GFDL a CC-BY-SA 3.0. Pokud se nepodaří původ textu ověřit, bude po týdnu posouzeno jeho odstranění. Jestliže si nevíte rady, navštivte prosím stránku Wikipedie:Potřebuji pomoc.

Pro vkladatele šablony: Najděte autora a vložte mu na diskusní stránku: {{subst:copyvio autor|Barvy Framar|https://www.barvy-laky.cz/o-nas/?&force_sid=dcq6f1g69ofifp81p5nsab6g13}} --~~~~ případně použijte pro nové přispěvatele: {{subst:copyvio nováček|Barvy Framar|https://www.barvy-laky.cz/o-nas/?&force_sid=dcq6f1g69ofifp81p5nsab6g13}} --~~~~ a vložte sem: * [[Barvy Framar]] z [https://www.barvy-laky.cz/o-nas/?&force_sid=dcq6f1g69ofifp81p5nsab6g13] --~~~~

Do firmy nastoupila i pátá generace v podobě pra-pravnučky otce zakladatele. Framar se tak začal více orientovat i na potencionální klienty na internetu, lajky, domácí kutily.

Velká cena Framaru

V roce 1938 František Martínek založil tradici nového cyklistického závodu nesoucího jméno Framar. Stal se z něj nejstarší sprintérský závod na dráze (po Velké ceně Paříže). Velká cena Framaru je pořádána každoročně s výjimkou tří let.

Sám zakladatel závodu byl velkým sportovcem, pěstoval atletiku a cyklistiku. Prvním byl atletický běh na 800 m, dvakrát na této trati dokonce oblékl reprezentační trikot. Po absolvování vojenské základní službě vyměnil atletickou dráhu za cyklistiku. Pětkrát vyhrál domácí šampionát na dráze i silnici, při světovém šampionátu skončil dvakrát na čtvrtém místě. V pozdějších letech se uplatnil jako trenér a masér předních československých cyklistů.

Od roku 1941 se Velká cena Framaru jezdí na velodromu v Praze Strašnicích. Na start se za dobu pořádání závodu postavilo a do listiny vítězů Framaru zapsalo mnoho předních závodníků z 22 zemí, včetně mistra světa a olympijského vítěze Antona Tkáče a mistra Evropy Pavla Buráně. V Od roku 2000 je závod zapsán mezi 10 Velkých cen sprinterů světového kalendáře mezinárodní cyklistické unie. Díky sponzorství firmy Framar a dalších cyklistických nadšenců a sponzorů je zachována tradice toho závodu a tedy i odkaz jejího zakladatele.

„Jsme hrdí na to, že naší soutěží přispíváme k tomu, aby čeští cyklisté-sprinteři vyrůstali a zlepšovali svoje výkony. Framar zůstane i do budoucna symbolem dlouhodobého snažení, mající za úkol přivést naší závodní cyklistiku na mezinárodní úroveň. Ctíme v tomto směru záměry mého otce“ říká Jiří Martínek, syn zakladatele Velké ceny Framaru.